ECLI:CZ:US:2009:2.US.2691.08.1
sp. zn. II. ÚS 2691/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. V. K., právně zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Vladislavova 16, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 4 Tz 51/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 51/2008 ze dne 19. 8. 2008 bylo o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti rozhodnuto tak, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. 1 PP 25/2007 byl porušen zákon v ustanoveních §61 odst. 1 a §62 odst. 1 tr. zákona a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5,6 tr. řádu ve prospěch stěžovatele. Nezákonnost rozhodnutí a předchozích postupů Okresního soudu v Olomouci spatřuje Nejvyšší soud v tom, že stěžovatel byl tímto rozhodnutím předčasně podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, ač byl uznán v minulosti vinným z přípravy k trestnému činu vraždy dle §7 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zákona ( a násl.) a fakticky nevykonal do doby podmíněného propuštění dvě třetiny uloženého trestu odnětí svobody, jak ukládá zákon. Napadeným rozsudkem bylo okresnímu soudu rovněž vytčeno, že se při svém rozhodování v podstatě spokojil se stěžovatelem předloženými podklady, tj. zejména chybným usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 23/2000 ze dne 6. 9. 2005, kterým byla stěžovateli do uloženého trestu započítána vazba ve větším rozsahu, než skutečně vykonal, a že soudkyně sice při rozhodování vyšla z korespondujících údajů o lhůtě k podmíněnému propuštění od Vězeňské služby, avšak nevyčkala doručení trestního spisu Městského soudu v Praze, z něhož by zjistila, že zmíněné usnesení o zápočtu vazby do trestu neodpovídá realitě, což by ji muselo přimět k zamítavému rozhodnutí.
Stěžovatel s výrokem Nejvyššího soudu nesouhlasí a uvádí, že pravomocné usnesení o zápočtu do trestu ze dne 6.9.2005 bylo v době tvrzeného nezákonného rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci účinné a platné a nezbylo by, než jako závazné je respektovat, i kdyby měl okresní soud k dispozici i kompletní spis městského soudu, neboť nerespektování či odmítání pravomocných rozhodnutí soudů se jeví v právním státu jako zcela a evidentně nepřijatelné. Podle názoru stěžovatele je nutno odmítnout i úvahy napadeného rozsudku o tom, že je třeba rozlišovat originál zápočtového usnesení Městského soudu v Praze v trestním spise, ve kterém byla délka vazby stěžovatele označena správně, a jeho "pouhý" opis, kde vlivem nesprávného přepisu originálu je již obsažena časová chyba.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem okresního soudu nemohlo dojít při vázanosti pravomocným, byť chybným usnesením o zápočtu vazby do uloženého trestu, k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu ani proto, že okresní soud vyšel při rozhodnutí ze shodných údajů o termínu k podmíněnému propuštění nejen od stěžovatele, ale i od Vězeňské služby, tedy jiného státního orgánu a neměl rozumný důvod o tomto údaji pochybovat, neboť z citovaného ustanovení trestního řadu plyne pouze povinnost zjišťovat stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího soudu z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti, není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace "jednoduchého" práva, není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudům. Z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR je oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud předesílá, že rozhodování o stížnostech pro porušení zákona je svěřeno Nejvyššímu soudu, a to především z důvodu zabezpečení jednotného rozhodování a usměrňování soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Při posuzování ústavní stížnosti vzal Ústavní soud především v úvahu, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona je vysloveno porušení zákona ve prospěch stěžovatele. Povahou a ústavními zárukami při řízení o stížnosti pro porušení zákona podaných ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného se Ústavní soud podrobně zabýval již ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 164, str. 201; publikováno pod č. 424/2001 Sb.) a dospěl k závěru, že na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát, jako procesní strana v trestním řízení, disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v trestním procesu. Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní" vystupuje pak ještě naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení zákona směřující v neprospěch obviněného. Právě s ohledem na princip rovnosti zbraní Ústavní soud odůvodnil nutnost zrušit ustanovení §272 tr. řádu, přičemž současně konstatoval, že stížnost pro porušení zákona, směřující ve prospěch obviněného, je procesním výrazem určitého dobrodiní ze strany státu.
Zrušením §272 tr. řádu výše uvedeným nálezem Ústavního soudu byla zrušena kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, ne však ale řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného jako takové. Nejvyššímu soudu byla v tomto směru ponechána pravomoc přijmout ve věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§268 odst. 2 tr. řádu). Ústavní soud tak tímto nálezem zbavil Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona oprávnění zhoršit právní situaci obviněného, neboť akademický výrok nemůže sám o sobě právní moc dřívějších rozhodnutí prolomit.
V souladu s tímto nálezem Ústavního soudu v nyní projednávané věci Nejvyšší soud po posouzení stížnosti pro porušení zákona vyslovil toliko akademickým výrokem, že byl porušen zákon v konkrétních ustanoveních ve prospěch stěžovatele, avšak rozhodnutí okresního soudu nezrušil. Tímto akademickým výrokem nemohlo dojít ke zhoršení právního postavení stěžovatele a rozhodnutí Nejvyššího soudu má tak především význam pro sjednocování budoucí judikatury a nedotýká se právního postavení stěžovatele.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, neznamená sama o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces.
V posuzovaném případě Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakého důvodu považuje rozhodnutí okresního soudu o podmínečném propuštění stěžovatele na svobodu za nezákonné a podrobně odůvodnil učiněný závěr, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon v ustanovení §61 odst. 1 a §62 odst. 1 tr. zákona a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve prospěch stěžovatele. Závěr Nejvyššího soudu, vyslovený navíc akademickým výrokem bez zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci, shledává Ústavní soud ústavně konformním a nelze jej tedy považovat za závěr, který by vedl ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu