ECLI:CZ:US:2019:2.US.2720.19.1
sp. zn. II. ÚS 2720/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Antona Danko, zastoupeného Mgr. Jiřím Klegou, advokátem, se sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2019 č. j. 7 Ads 364/2018-33 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2018 č. j. 18 Ad 16/2018-24, s návrhem na zrušení ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na sociální zabezpečení ve stáří podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušením svého práva na sociální zabezpečení podle čl. 30 Listiny stěžovatel argumentoval i ve vztahu k napadenému ustanovení zákona.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozhodnutím ze dne 27. 3. 2018 č. j. RN-X-JS žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "žalovaná") k námitkám stěžovatele změnila své rozhodnutí ze dne 31. 10. 2016 č. j. R-31.10.2016-424/X tak, že se stěžovateli podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o důchodovém pojištění"), od 18. 2. 2006 uvolňuje výplata částečného invalidního důchodu ve výši 4 925 Kč a provedla všechny postupné valorizace tohoto důchodu. Dále konstatovala, že se žalobcův částečný invalidní důchod od 1. 1. 2010 považuje za invalidní důchod pro invaliditu I. stupně podle čl. II. bodu 8 zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též "zákon č. 306/2008 Sb.") a provedla všechny postupné valorizace tohoto důchodu. Současně uvedla, že doplatek částečného invalidního důchodu žalobci náleží dle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění ode dne 10. 10. 2009. Tímtéž rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 1. 3. 2018 č. j. R-1.32018-42/X, podle kterého náleží žalobci v souladu s §61a zákona o důchodovém pojištění, od 22. 2. 2018 namísto invalidního důchodu pro invaliditu I. stupně starobní důchod ve výši 7 215 Kč. Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud"), který ji napadeným rozsudkem ze dne ze dne 6. 9. 2018 č. j. 18 Ad 16/2018-24 zamítl.
3. Nejvyšší správní soud se svým napadeným rozsudkem mimo jiné zabýval i námitkou, že je stěžovateli neprávem zadržován důchod od roku 2006. K zastavení výplaty důchodu došlo rozhodnutím žalované ode dne 18. 2. 2006, protože se stěžovatel nepodrobil kontrolní lékařské prohlídce, ačkoliv k tomu byl dle §12 písm. c) zákona č. 582/1991 Sb. žalovanou vyzván. Stěžovatel se k tomu v žalobě vyjádřil v tom smyslu, že nepovažoval za potřebné s žalovanou osm let komunikovat, protože invalidní důchod mu byl přiznán natrvalo a bez kontrol. Tento závěr stěžovatele však podle Nejvyššího správního soudu nemá oporu v zákoně. Konstatování posudkového lékaře, že postižení je trvalé či bez kontrol, nemá vliv na povinnost podrobit se kontrolní lékařské prohlídce na vyzvání správního orgánu. Nejvyšší správní soud zrekapituloval, že stěžovatel požádal o uvolnění výplaty částečného invalidního důchodu teprve dne 10. 10. 2014, tj. po více než osmi letech od okamžiku, kdy mu tento přestal být vyplácen. Poté, co stěžovatel uplatnil svůj nárok, podrobil se vyšetření zdravotního stavu, na jehož základě byl vydán posudek Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná, což vedlo k tomu, že žalovaná přiznala stěžovateli částečný invalidní důchod, včetně jeho zpětného uvolnění, a to v maximální délce pěti let předcházejících uplatnění nároku stěžovatelem. K námitkám stěžovatele, že žalovaná není schopná doložit, že byl ke kontrole na posudkové komisi v roce 2006 předvolán, a že invalidní důchod mu byl zrušen dodatečně v roce 2015, nikoli hned po zastavení platby, Nejvyšší správní soud uvedl, že nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, a proto se jimi s odkazem na §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl zabývat.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Česká správa sociálního zabezpečení měla již při pozastavení výplaty invalidního důchodu postupovat aktivněji a skutečně se pokusit stěžovatele zkontaktovat a vyzvat jej k účasti na lékařské prohlídce, čímž by nejspíše bylo předejito následným soudním sporům, popř. měl být s ohledem na okolnosti dané věci zvolen postup, který by umožnil přiznat doplatek invalidního důchodu nad časové období limitované příslušnou legislativou. Stěžovatel nerozporuje, že by obecné soudy aplikovaly nesprávnou zákonnou úpravu, má však za to, že ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, upravující "promlčení" výplaty zpětně přiznaného důchodu, je protiústavní. I když stěžovatel splnil všechny podmínky pro přiznání důchodu, nebyly mu vyplaceny veškeré dávky, které mu měly náležet od počátku. Stěžovatel považuje takový postup za rozporný s dobrými mravy, požadavkem na férové jednání a za diskriminující vůči osobám vyššího věku a osobám zdravotně postiženým.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Podstata argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu se zákonnou úpravou a to konkrétně s ustanovením §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, které stanoví, že důchod nebo jeho zvýšení se přitom doplatí nejvýše pět let nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení.
9. Ústavní soud neshledal stěžovatelovy výtky ve vztahu k citované úpravě jako přesvědčivé. Článek 30 odst. 1 Listiny sice zakotvuje právo jednotlivce na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, avšak v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny je možné se tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů. Toto ustanovení tedy dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Neboli je to až tzv. podústavní právní úprava, která dává odpověď na otázku, čeho a za jakých podmínek se může jednotlivec na základě svého základního práva na sociální zabezpečení domáhat.
10. Uvážení zákonodárce není v tomto směru bezbřehé. Zákonné provedení nesmí být v rozporu ústavními principy; zákonodárce se při provádění ústavní úpravy zakotvené v Listině musí řídit čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Zákon tedy nesmí dotčené právo popřít nebo vyprázdnit, k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/15 ze dne 30. 5. 2017 (N 89/85 SbNU 503, č. 231/2017 Sb.), body 99-100, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz., a musí být zachován jejich esenciální obsah. Jinak řečeno, specifický charakter sociálních práv v žádném případě neznamená, že by jimi zákonodárce nebyl vázán. Zakotvení jejich existence v Listině znamená, že při zákonné úpravě musí být zachován jistý minimální standard těchto sociálních práv (tj. existuje určitá spodní mez omezení, jejich esenciální obsah).
11. Ústavodárce, tedy určil, že právo na sociální zabezpečení je ústavně chráněno, avšak podrobnější vymezení konkrétních nároků přenechal k rozhodnutí zákonodárci. Ten pak musí respektovat a zachovávat esenciální obsah neboli jádro tohoto práva. Nad rámec tohoto esenciálního jádra se může široce projevit uvážení a demokratická vůle zákonodárce, respektive parlamentní většiny.
12. Ústavní soud konstruoval jako metodologický nástroj k přezkumu zásahu zákonodárce do oblasti ústavně garantovaných sociálních práv tzv. test rozumnosti (racionality), který reflektuje jak nutnost respektovat poměrně rozsáhlou diskreci zákonodárce, tak i potřebu vyloučit jeho případné excesy a skládá se ze čtyř kroků. Jeho první dva kroky spočívají ve vymezení smyslu a podstaty sociálního práva, tedy jeho esenciálního obsahu, a zhodnocení, zda se zákon nedotýká právě tohoto esenciálního obsahu - v takovém případě by totiž bylo třeba aplikovat klasický test proporcionality. Pokud tomu tak není, posuzuje se ve třetím kroku, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl, tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv. Čtvrtým krokem pak je zvážení, zda zákonný prostředek použitý k dosažení legitimního cíle je rozumný (racionální), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. Pokud jde o vymezení onoho esenciálního obsahu (jádra, minimálního standardu) určitého práva, při něm je třeba vycházet z hodnoty lidské důstojnosti, k tomu srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 54/10 ze dne 24. 4. 2012 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.), bod 48; či nález sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.), bod 56.
13. V posuzovaném případě je zřejmé, že právní úprava, která časově limituje možnost požadovat zpětně nárokované dávky sociálního zabezpečení, nezasahuje do jádra práva stěžovatele na sociální zabezpečení a stanovená délka doby, po niž se stěžovatel může nároku na dávky sociálního zabezpečení domáhat, splňuje požadavky zmíněného testu racionality. Obecné soudy tedy nepochybily, pokud postupovaly v souladu se stěžovatelem napadeným ustanovením zákona o důchodovém pojištění.
14. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Návrh na zrušení části právního předpisu pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu