ECLI:CZ:US:2016:2.US.2722.16.1
sp. zn. II. ÚS 2722/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem Česká Třebová, Staré náměstí 15, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 To 205/2016-210, a proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 5. 2016, č. j. 10 T 73/2015-194, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 15. 8. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy a podle čl. 36, čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že před soudem v Rychnově nad Kněžnou je pod sp. zn. 10 T 73/2015 proti stěžovateli vedeno trestní řízení. Stěžovateli je kladeno za vinu, že při hlavním líčení před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou v trestní věci pod sp. zn. 10 T 65/2014 křivě svědčil, a to přestože byl poučen o trestnosti křivé výpovědi a o právu výpověď odmítnout, pokud by jí - zejména sobě - způsobil nebezpečí trestního stíhání. Tím se měl stěžovatel dopustit přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 6. 2015, č. j. 10 T 73/2015-114, byl stěžovateli za toto jednání uložen peněžitý trest v celkové výši 12.000 Kč. Proti tomuto trestnímu příkazu podal stěžovatel včas odpor a ve věci proběhlo hlavní líčení. Dne 27. 6. 2016 vynesl Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudek č. j. 10 T 73/2015-214, kterým byl stěžovatel uznán vinným předmětným přečinem a byl mu za toto jednání uložen peněžitý trest ve výši 30.000 Kč. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž mimo jiné namítá v souladu s ustanovení §30 trestního řádu podjatost všech soudců Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. O stěžovatelově odvolání doposud nebylo rozhodnuto. Stěžovatelova námitka podjatosti se opírá o skutečnost, že pro předsedu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou prováděl rekonstrukci bytového jádra, přičemž se pohádali a rozešli se ve zlém. Stěžovatel má v této souvislosti za to, že spor mezi stěžovatelem a předsedou Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou má vliv na rozhodování tohoto soudu ve shora uvedené trestní věci stěžovatele.
3. Stěžovatel na počátku hlavního líčení dne 16. 5. 2016 uplatnil námitku podjatosti i na samosoudkyni JUDr. Václavu Markovou, která ve věci rozhodovala. Jmenovaná soudkyně o stěžovatelově námitce podjatosti rozhodla ústavní stížností napadeným usnesením tak, že není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení pro podjatost. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost ve smyslu §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, o níž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji zamítl.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Jádro stěžovatelovy ústavní stížnosti tvoří námitka, že se mu nedostává nestranného soudního rozhodování, neboť mezi stěžovatelem a předsedou soudu došlo k popsanému sporu, což podle stěžovatele samo o sobě vyvolává pochybnosti o nestrannosti soudců okresního soudu. Stěžovatel své námitky uplatnil již v probíhajícím trestním řízení, avšak tam s nimi neuspěl, a proto je nyní znovu opakuje v ústavní stížnosti, namířené proti soudním rozhodnutím, jimiž bylo o jeho námitkách negativně rozhodnuto. V trestní věci samé nicméně doposud nebylo pravomocně rozhodnuto.
6. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci trestního řízení, nemůže Ústavní soud do jejich postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity totiž takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. V nyní projednávaném případě je zřejmé, že vydáním napadených rozhodnutí ve věci podjatosti trestní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici opravné prostředky podle trestního řádu (zejména odvolání a dovolání). Námitku, že trestní řízení vedl soudce, který měl být z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, přitom lze nepochybně uplatnit jako důvod pro podání odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku; odvolací soud, pokud by tuto námitku shledal důvodnou, by z tohoto důvodu mohl zrušit napadený rozsudek pro podstatné vady řízení [§258 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Stejná námitka by mohla být stěžovatelem uplatněna též jako dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. b) trestního řádu].
8. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se proto stěžovateli otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu.
9. V dané procesní situaci však ze shora uvedených důvodů nelze napadená usnesení o nevyloučení soudce z projednávání věci považovat za konečná rozhodnutí ve věci stěžovatele; ten má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3477/14 ze dne 22. 1. 2015, usnesení sp. zn. II. ÚS 2930/14 ze dne 19. 11. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 3309/13 ze dne 11. 11. 2013 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
10. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj