ECLI:CZ:US:2020:2.US.2733.19.1
sp. zn. II. ÚS 2733/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. Ř., 2) A. Ř., 3) I. Ř., 4) R. Ř. a 5) J. G., zastoupených JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem Spálená 21, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 25 Cdo 1122/2018-557, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 3 Co 3/2017-466, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2016, č. j. 16 C 87/2008-426, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, a Nemocnice Havlíčkův Brod, p. o., se sídlem Husova 2624, Havlíčkův Brod, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 33/709, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali v řízení o ochraně osobnosti po žalované vedlejší účastnici řízení náhrady nemajetkové újmy v penězích v celkové výši 8 800 000 Kč (výrok I.), jež jim byla způsobena v souvislosti s úmrtím jejich příbuzného, I. Ř.
3. Skutkové okolnosti nyní projednávaného případu souvisí s trestnou činností P. Z., jenž coby zaměstnanec oddělení ARO havlíčkobrodské nemocnice podával pacientům bez indikace v nadměrném množství lék heparin, čímž přivodil smrt celkem sedmi pacientů [pozn. Ústavního soudu: P. Z. byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008, č. j. 8 To 52/2008-2294, uznán vinným pokračujícím trestným činem vraždy podle ustanovení §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) trestního zákona, dílem dokonaným (sedm útoků) a dílem ve stadiu pokusu (10 útoků)]. Jak se podává ze spisu a obsahu napadených rozhodnutí, I. Ř. byl celkově osmým pacientem, kterému P. Z. podal heparin, respektive byl celkově čtvrtým pacientem, který v důsledku toho zemřel.
4. Podstata nyní řešeného sporu spočívá v posouzení, do jaké míry za vzniklou situaci odpovídá vedlejší účastnice řízení.
5. Ve svém žalobním návrhu stěžovatelé namítali, že vedlejší účastnice zanedbala své prevenční povinnosti. Tvrdili, že mohla být již dříve zjištěna příčina krvácivosti a úmrtí pacientů na oddělení ARO, čímž bylo možné předejít rovněž smrti I. Ř. Podáním ze dne 28. 6. 2011 stěžovatelé žalobu dále rozšířili, když nově spatřovali pochybení vedlejší účastnice nejen v porušení prevenčních povinností, ale také v postupu non lege artis při ošetření základního zranění jejich příbuzného (tj. krvácení do dutiny lební - subdurálního hematomu). Vedlejší účastnici vytýkali, že neprovedla kroky k odstranění hematomu, zejména nezajistila neurochirurgickou intervenci a přeložení na vyšší pracoviště, ačkoliv o existenci tohoto hematomu věděla z CT vyšetření.
6. Krajský soud žalobu stěžovatelů napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že ve vztahu k příčinám úmrtí pacientů na oddělení ARO v období od května 2006 do července 2006, tedy v období, kdy byl v havlíčkobrodské nemocnici hospitalizován právě i I. Ř., nebylo prokázáno namítané porušení prevenční povinnosti vedlejší účastnice dle ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice není odpovědná za exces svého bývalého zaměstnance P. Z. Nalézací soud současně nepřihlížel k tvrzením stěžovatelů souvisejícím s údajným pochybením vedlejší účastnice při léčbě subdurálního hematomu, neboť tyto skutečnosti se nestaly předmětem řízení (usnesením ze dne 29. 7. 2011, č. j. 16 C 87/2008-177, bylo podání stěžovatelů ze dne 28. 6. 2011 posouzeno jako změna žaloby, která však nebyla připuštěna s odůvodněním, že v daném řízení již došlo ke koncentraci řízení).
7. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé odvoláním, ve kterém předně namítli, že soud I. stupně nesprávně omezil předmět řízení, neboť chybně vyložil jejich podání ze dne 28. 6. 2011 jako změnu žaloby a rozhodl o ní způsobem popsaným výše. Zopakovali, že vedlejší účastnice "postupovala non lege artis při léčbě hematomu na mozku, při prevenci zacházení s heparinem, diagnostice zvláštních jevů na oddělení ARO a tím pádem při předcházení nevysvětlitelných úmrtí. Ač se P. Z. dopustil zjevného excesu ze své pracovní činnosti, [vedlejší účastnice] odpovídá za ostatní zaměstnance a jejich nedbalost při léčebném procesu a nastavení efektivního procesu komunikace mezi odděleními a navenek."
8. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo rozhodnutí krajského soudu potvrzeno. Vrchní soud předně potvrdil správnost postupu krajského soudu ve vtahu k nepřipuštění změny žaloby. Uvedl, že "změnou žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. se rozumí také, požaduje-li žalobce sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v žalobě, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, což se dle názoru odvolacího soudu stalo právě v nyní projednávaném případě."
9. Vrchní soud ve shodě se soudem I. stupně uvedl, že vedlejší účastnice nemohla předpokládat, že je mezi zdravotními sestrami a bratry osoba, která úmyslně pacienty ohrožuje na životě. S odkazem na obsah trestního spisu vedeného v řízení proti odsouzenému P. Z., znalecké posudky, závěry Ústřední znalecké komise Ministerstva zdravotnictví, zdravotnickou dokumentaci týkající se hospitalizovaného I. Ř. a výslechy svědků odvolací soud potvrdil, že vedlejší účastnice se v rámci možností nemocnice okresního typu snažila objasnit příčiny krvácivých stavů pacientů, přičemž v jejím jednání nebylo lze shledat jakékoliv porušení povinností, jež by eventuálně zakládalo možnost domáhat se náhrady vzniklé nemajetkové újmy.
10. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle ustanovení §243 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné, neboť uplatněné dovolací námitky nesměřovaly k otázce hmotného či procesního práva, ale napadaly zjištěný skutkový stav (dovozovali-li totiž stěžovatelé, že vedlejší účastnice mohla úmrtí I. Ř. předejít, vybudovali tento svůj závěr na odlišném skutkovém stavu). Přípustnost dovolání Nejvyšší soud neshledal ani v námitce týkající se nepřipuštění změny žaloby a nepřipuštění vypracování znaleckého posudku týkajícího se tvrzeného postupu non lege artis.
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti závěry obecných soudů nadále rozporují, přičemž v zásadě opakují argumentaci, jež byla předložena v předchozím řízení. Jsou toho názoru, že obecné soudy nesprávně posoudily prevenční povinnost vedlejší účastnice řízení. Namítají, že vedlejší účastnice postupovala non lege artis, jelikož po prvotním posouzení zdravotního stavu měl být I. Ř. převezen do nemocnice vyšší kategorie. Poukazují na nerovné postavení pacientů (a pozůstalých) a zdravotnických zařízení, když pozůstalí jsou prý ve výrazné informační nevýhodě, což vzhledem ke složitosti řešených věcí vytváří prostor pro jistou manipulaci. Připomínají, že po celou dobu řízení před obecnými soudy rozporují, že by došlo ke koncentraci řízení, jíž bylo odůvodněno nepřipuštění změny žaloby. V této souvislosti uvádějí, že je krajský soud v předvolání k prvnímu jednání a ani v jeho průběhu o koncentraci dle ustanovení §118a a ustanovení §118b o. s. ř. nepoučil. Stěžovatelé jsou toho názoru, že zde nebyly vůbec dány důvody nepřipuštění změny žaloby.
12. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení, která následně předal stěžovatelům k replice.
13. Krajský soud zmínil, že jeho skutkové a právní závěry byly podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž odkázal. Následně se vyjádřil zejména k otázce nepřipuštění změny žaloby. Uvedl, že se navzdory nepřipuštění změny žaloby podáním stěžovatelů ze dne 28. 6. 2011 zabýval, a také přihlédl ke zde uvedeným tvrzením a důkazním návrhům. Připomněl, že se stěžovatelé proti procesnímu usnesení o nepřipuštění změny žaloby bránili toliko námitkou podjatosti ve věci rozhodující soudkyně, byť mohli v dané věci využít ústavní stížnost. Krajský soud současně zohlednil, že otázka přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení o změně žaloby byla v praxi nejasná, přičemž byla Ústavním soudem vyřešena až později v roce 2016 [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933; č. 394/2016 Sb.), z něhož se podává, že ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř., je podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná]. Zdůraznil, že stěžovatelům nic nebránilo, aby tvrzení a skutečnosti obsažené v předmětném podání uplatnili novou žalobou.
14. Vrchní soud odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Zopakoval, že za "prokázaný exces jednoho ze svých zaměstnanců nemocnice odpovědnost nenese."
15. Nejvyšší soud rovněž odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, přičemž uvedl, že stěžovatelé nepředložili v dovolání jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by záviselo napadené odvolací rozhodnutí. Nejvyšší soud shrnul, že "směřují-li námitky stěžovatelů proti posouzení otázky prevenční povinnosti, opírají se o skutková tvrzení, že příčina řady tehdejších podezřelých úmrtí pro poruchu srážlivosti v nemocnici mohla být zjištěna daleko dříve, než tomu bylo učiněno, zejména pak evidencí léčiva Heparin a dohledem nad činností zaměstnanců. To ale odporuje skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního a druhého stupně, který nemohl být předmětem dovolacího přezkumu. Na základě znaleckých posudků totiž bylo prokázáno, že vedlejší účastnice neměla v předmětném období reálnou možnost zjistit, že dochází k podávání neordinovaných dávek Heparinu."
16. Vedlejší účastnice ve vyjádření poukázala na skutečnost, že rozsah dokazování se vztahoval nejen k původnímu tvrzení žaloby, ale i k jejímu doplnění, byť nebylo formálně připuštěno. Krajský soud se totiž dle jejího názoru velmi pečlivě zabýval i otázkou, zda vedlejší účastnice při poskytování zdravotní péče Ř. postupovala na náležité odborné úrovni - tedy lege artis. Vedlejší účastnice uvedla, že "službu konající lékař konzultoval možnost přeložení Ř. na neurochirurgické pracoviště Fakultní nemocnice v Brně. S ohledem na laboratorní hodnoty zdravotního stavu Ř. však vyznělo stanovisko lékařů neurochirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Brně tak, že převoz pacienta v tomto zdravotním stavu a provedení neurochirurgické intervence by nebyl v souladu se správným odborným postupem a pokud se nebude stav Ř. stabilizovat, je třeba zdržet se jeho převozu a především usilovat o stabilizaci jeho zdravotního stavu." Zdůraznila, že "poskytovateli zdravotní služby lze těžko klást za vinu, že zaměstnával plně kvalifikovaného a dosud bezúhonného člověka, který se ukázal být vrahem a úmyslně působil úmrtí pacientů. Jde o typický exces." Shrnula, že v předchozím řízení bylo jasně prokázáno, že postup nemocnice byl v souladu s pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy a s profesními povinnostmi zdravotnických pracovníků.
17. Ústavní soud zaslal tato vyjádření k replice, v níž stěžovatelé předně zopakovali, že trestněprávní odpovědnost bývalého zaměstnance představuje pouze ultima ratio řešení vzniklých odpovědnostních vztahů. Zdůraznili ovšem, že závěry trestních soudů nikterak nevylučují občanskoprávní odpovědnost vedlejší účastnice řízení. Stěžovatelé opětovně předložili námitku související s koncentrací řízení, jež dle jejich názoru neproběhla, a změnou žaloby. V závěru repliky uvedli, že "cílem stěžovatelů není strašit jednotlivé lékaře přehnanou odpovědností, ale spíše ukázat managementu zdravotnických zařízení i jejich odpovědnost za organizaci."
18. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu, vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a repliky stěžovatelů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustná (ve vztahu k rozhodnutím krajského a vrchního soudu).
19. Nepřípustnost je způsobena řádným nevyčerpáním dovolání. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) totiž platí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
20. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud předně konstatoval, že přípustnost dovolání nezakládá tvrzení stěžovatelů, že vedlejší účastnice řízení porušila prevenční povinnost podle §415 občanského zákoníku, neboť příčina řady tehdejších podezřelých úmrtí pro poruchu srážlivosti krve v nemocnici mohla být dle jejich názoru zjištěna daleko dříve než po osmém případu během dvou měsíců. Nejvyššímu soudu nicméně lze přisvědčit v jeho hodnocení, že "dovozují-li [stěžovatelé], že tak [vedlejší účastnice] učinit mohla, budují svůj závěr na odlišném skutkovém stavu." Jak se totiž podává z rozhodnutí vrchního soudu, z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že vedlejší účastnice úmrtím na oddělení ARO zabránit nemohla (srov. 7-8). Závěry odvolacího soudu, jenž navázal na hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem, přitom dle názoru zdejšího soudu nevykazují žádný ústavněprávní procesní deficit. Obecné soudy v nyní posuzovaném případě respektovaly zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole; učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí.
21. Řečeno jinak, závěry odvolacího soudu, navazující na závěry soudu nalézacího, plně dostojí požadavkům plynoucím z ústavních zásad spravedlivého procesu, což ovšem znamená, že v daném případě nevyvstalo v souvislosti s učiněnými skutkovými zjištěními žádné nesprávné právní posouzení, které by bylo eventuálně způsobilé založit též přípustnost dovolání (srov. cit. stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, body 54-55).
22. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že sami stěžovatelé ve svém dovolání fakticky uznávají, že jeho podstatou jsou v této části primárně otázky skutkové, když odvolacímu soudu sice vytýkají nesprávné právní posouzení generální prevenční povinnosti dané ustanovením §415 občanského zákoníku, nicméně tento svůj závěr dovozují "zejména s ohledem na zvláštní až výjimečný skutkový stav." Skutkové otázky - se shora předestřenou výjimkou týkající se kontroly postupu obecných soudů při procesu zjišťování skutkového stavu - však přípustnost dovolání nezakládají [srov. nález sp. zn. I. ÚS 729/17 ze dne 10. 8. 2017 (N 149/86 SbNU 511), bod 14].
23. Přípustnost dovolání ovšem nezakládá ani námitka týkající se nepřipuštění změny žaloby, již stěžovatelé setrvale považují toliko za doplnění žaloby. Jak ovšem s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005) vysvětlil odvolací soud, podání stěžovatelů ze dne 28. 6. 2011 naplnilo definiční kritéria změny žaloby, neboť jím sice bylo požadováno stejné plnění, ale na základě jiného než v žalobě vylíčeného skutkového stavu (srov. rozsudek vrchního soudu, s. 5). Zatímco totiž v žalobě stěžovatelé namítali porušení prevenční povinnosti, případně též jednání non lege artis spočívající v příliš vysokém dávkování heparinu (srov. spis, č. l. 6), v podání ze dne 28. 6. 2011 dodali, že vedlejší účastnice řízení postupovala způsobem non lege artis při ošetření základního poškození I. Ř., přičemž nesprávnost jejího postupu spatřovali v nezajištění neurochirurgické intervence. Z uvedeného ovšem vyplývá, že stěžovatelé zásadním způsobem překvalifikovali skutková tvrzení; závěr krajského soudu o změně žaloby, potvrzený v odvolacím řízení též vrchním soudem, byl tudíž zcela přiléhavý.
24. Z judikatury Nejvyššího soudu se přitom podává, že námitka stěžovatelů týkající se nepřipuštění změny žaloby - viděno jejich (nepřesnou) optikou tedy doplnění žaloby - nalézacím soudem, jež bylo aprobováno odvolacím soudem (srov. rozsudek vrchního soudu, s. 5-6), patří do kategorie tzv. jiných vad řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1195/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 174/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5142/2017, popř. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005), k nimž, stejně tak jako ke zmatečnostem (srov. ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř.), přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě však vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.
25. Stěžovatelům lze současně částečně přisvědčit v jejich námitce týkající se koncentrace řízení, když uvádějí, že v předvolání k prvnímu jednání krajského soudu a ani v jeho průběhu soud účastníky nepoučil o koncentraci řízení, z čehož usuzují, že její účinky nenastaly. Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu k této otázce totiž vyplývá, že je zapotřebí, aby se poučení o koncentraci řízení dle ustanovení 118b o. s. ř. dostalo účastníkům nejen při samotném jednání, ale také již v předvolání k jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2026/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 303/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2332/2014).
26. V předvolání ze dne 5. 4. 2011 k jednání krajského soudu nařízeného na den 31. 5. 2011, stejně jako v protokolu z tohoto jednání, které stěžovatelé přiložili k ústavní stížnosti, skutečně poučení o koncentraci řízení zmíněno není. Tato okolnost - i s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu - představuje určité pochybení. Na druhou stranu však platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1639/14 ze dne 30. 10. 2015, na něž odkazují rovněž stěžovatelé).
27. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Tyto vady je třeba nazírat v kontextu tzv. "specifického ústavního práva", které je porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. kdy soud nerespektuje ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno tehdy, je-li rozhodnutí, poměřováno podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. také MANSSEN, G. Staatsrecht II - Grundrechte, 14. vyd., C.H. Beck, München, 2017, str. 38, anebo nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení sp. zn. II. ÚS 2288/19 ze dne 6. 8. 2019].
28. Ústavní soud má za to, že v nyní posuzovaném řízení měli stěžovatelé předmětné tvrzení (namítané pochybení spočívající v nepřevezení pacienta na vyšší fakultní pracoviště za účelem provedení neurochirurgické intervence) uvést již v podané žalobě, případně při prvním jednání ve věci, nikoliv s ním bezdůvodně vyčkávat a uplatnit je až ve lhůtě, která jim soudem byla poskytnuta toliko k navržení důkazů k již uplatněným tvrzením. Pro Ústavní soud je však v nyní posuzovaném případě podstatné, že předestřené procesní pochybení obecných soudů spočívající v absenci poučení o koncentraci řízení nemá ústavněprávní relevanci, tj. nezakládá porušení ústavních zásad spravedlivého procesu, jež by též bylo způsobilé případně založit přípustnost dovolání. V tomto ohledu totiž nelze přehlédnout, že krajský soud k předmětnému podání stěžovatelů fakticky přihlédl. Z rozhodnutí krajského a vrchního soudu se totiž podává, že převezení pacienta na vyšší fakultní pracoviště nebylo doporučeno a tato námitka stěžovatelů tak v konečném důsledku byla vypořádána (srov. rozsudek krajského soudu, s. 6; dále též rozsudek vrchního soudu, s. 4 a 7).
29. V postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání, tudíž Ústavní soud neshledal cokoliv, co by mu mohl vytknout. Stěžovatelé totiž v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom sice stručně, ale přesto srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
30. Za této situace však Ústavní soud nemohl shledat odmítnutí dovolání pro vady Nejvyšším soudem v předmětné věci protiústavním. V této části je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
31. Protože tedy v projednávané věci je závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost z ústavněprávního hlediska akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), nemůže za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům shora citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 přezkoumávat ani ústavnost napadených rozhodnutí krajského a vrchního soudu, neboť stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužili procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práv připouští. Stručně řečeno, nepodali věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.
32. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu