ECLI:CZ:US:2012:2.US.2758.11.1
sp. zn. II. ÚS 2758/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti SARA ML, s. r. o., se sídlem Drmoul, Severská 54, právně zastoupené JUDr. Ing. Milanem Mlezivou, advokátem se sídlem Skrétova 48, Plzeň, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 9. 2011 č. j. 1 KZV 50/2010-85 a usnesení vrchního komisaře Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, SKPV, odboru obecné kriminality, 5. oddělení ze dne 18. 4. 2011 č. j. KRPA-698-60/TČ-2010-000075, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 19. 9. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí orgánů státní moci. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka provozuje obchod se zlatnickým zbožím v Mariánských Lázních, kde byla na základě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků provedena prohlídka jiných prostor pro podezření, že v prostorách objektu by se mohly nacházet věci důležité pro trestní řízení, a to zejména zlaté šperky, které obviněný A. A. odebral na základě faktur od italského výrobce Aimetti Pietro Carlo & C.s.n.c. Stěžovatelka na základě tohoto příkazu dobrovolně vydala 95 kusů zlatnických výrobků policejnímu orgánu, ačkoliv byla přesvědčena, že zboží řádně zakoupila a nepochází ze žádné trestné činnosti.
Napadeným usnesením policejní orgán vydal všechny šperky P. C. A. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že v průběhu trestního řízení, zejména výslechem poškozeného a na základě znaleckého posudku z oboru ekonomika, drahé kovy a kamene, odvětví ceny a odhady drahých kovů a kamenů bylo zjištěno, že uvedené zlaté šperky jsou vlastnictvím poškozeného. Stěžovatel proti tomuto usnesení policejního orgánu podal v zákonné lhůtě stížnost, která byla jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatelka se domnívá, že bylo porušení její právo na spravedlivý postup ve věci, jak jej zaručuje Listina základních práv a svobod ve svém čl. 36 odst. 1 v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že městský státní zástupce rozhodl na základě své libovůle a nezohlednil skutkový stav věci, že je stěžovatelka skutečným vlastníkem vydaných věcí.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, znamená, že existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě se nejedná o rozhodnutí, jímž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydaným předmětům. Usnesení vydané podle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek.
Z tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je patrné, že svými procesními aktivitami, včetně podání ústavní stížnosti, sledovala ochranu svých majetkových práv. Proto nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpala i procesní prostředky občanskoprávní, které právní řád k ochraně práv poskytuje. Je nepochybné, že bez ohledu na výsledky trestního řízení má možnost podat civilní reivindikační žalobu proti osobě, které byly předmětné věci vydány.
Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud předčasně, neboť nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího majetkového práva poskytuje (obdobě viz např. usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 3281/09 a II. ÚS 3537/10).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Stejný osud pak sdílí i akcesorický návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť pro takový postup neshledal Ústavní soud žádný právně relevantní důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj