ECLI:CZ:US:2018:2.US.2763.18.1
sp. zn. II. ÚS 2763/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Rathouského, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 30 Co 238/2015-156, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 28 Cdo 2150/2016-191, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel vedl jako žalobce před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 23 C 171/2011 spor, v němž se vůči žalovaným, Hlavnímu městu Praha a Městské části Praha Nedvězí (dále též "vedlejší účastníci"), domáhal určení vlastnictví k blíže specifikovanému pozemku, o němž existoval duplicitní zápis v katastru nemovitostí svědčící mimo něj i Hlavnímu městu Praha a který byl v minulosti protiprávně držen československým státem. Obvodní soud žalobě vyhověl a určil, že stěžovatel je výlučným vlastníkem této nemovitosti. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadené rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatele vůči žalovanému Hlavnímu městu Praha o určení vlastnictví k pozemku zamítl a zároveň určil, že výlučným vlastníkem pozemku je Hlavní město Praha. Žalobce následně rozsudek městského soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
3. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení a uvádí, že ve věci obdobné (až totožné), týkající se rovněž určení jeho vlastnictví k nemovitostem, které byly v minulosti protiprávně drženy státem, bylo v nedávné době vedeno řízení pod sp. zn. 55 Co 314/2015. V tomto řízení před městským soudem byl žalobce úspěšný, zatímco ve stížností napadeném případě nikoliv, přičemž stěžovatel má za to, že v případě druhém napadené rozhodnutí městského soudu nesplňuje kritérium předvídatelnosti, je neracionální a vnitřně nelogické.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými rozhodnutími obecných soudů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, např. neopodstatněným postupem v rozporu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
5. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1195, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, v obsahu odůvodnění se proto soudy musí adekvátně vypořádat i s návrhy a argumenty uplatněnými účastníky řízení. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé, legitimní a schopné přezkumu z hlediska zákonnosti i věcné správnosti [srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1687/17].
6. Dále platí, že předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků náleží dle judikatury Ústavního soudu mezi základní zásady spravedlivého procesu [srov. třeba nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391); nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59)]. Ústavní soud v tomto kontextu také připomíná, že ke znakům demokratického právního státu patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem, a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů včetně soudů. Význam principu předvídatelnosti soudního rozhodování připomněl Ústavní soud také v nálezu sp. zn. I. ÚS 1663/16 ze dne 30. 11. 2016.
7. Z těchto principů nicméně nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž požadavek, aby změna interpretace či aplikace práva byla s ohledem na konkrétní okolnosti předvídatelná, nebo aby tato změna byla alespoň transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené úvahy, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, vylučují libovůli při aplikaci práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 470/97 ze dne 25. 11. 1999 (N 163/16 SbNU 203), nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)].
8. Rovnost a předvídatelnost tedy Ústavní soud nevnímá absolutně, neboť i dvě rozdílná řešení (v rovině podústavního práva) v téže věci mohou být ústavně konformní, a to za podmínky, že obě tato řešení jsou řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněna (srov. nález ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 1441/17 nebo nález ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1189/15). Jinak řečeno, pojmovým znakem rozhodovací činnosti soudů je i přípustnost určitého judikatorního vývoje, který se projevuje jednak skutkovými či právními distinkcemi od rozhodnutí předchozích, a také v existenci tzv. judikatorních odklonů, kdy se soud vědomě odliší od právního názoru či postupu, který zastával v minulosti. Tento odklon je tedy z ústavněprávního hlediska zásadně možný, nicméně tato jeho přípustnost je podmíněna přesvědčivým a racionálním odůvodněním. V případě, že soud nesplní tuto svou povinnost, jedná se o porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků a tím také i o porušení ústavně chráněného práva na spravedlivý proces (srov. aktuální nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 387/18).
9. Právě tento obecný myšlenkový rámec představuje referenční kritérium pro rozhodování v nyní projednávané věci.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se městský soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, když rozdílně hodnotil skutkově i právně velice obdobné (takřka totožné) případy, obě ve věci určení vlastnictví k nemovitostem stěžovatele. Zatímco mu totiž rozsudkem městského soudu, sp. zn. 55 Co 314/2015, bylo vlastnické právo přiznáno, za zaměnitelných okolností stížností napadeného rozsudku tomu bylo naopak. V obou případech se přitom jednalo o určení vlastnictví k pozemkům, které stěžovatel zdědil po své matce Markétě Rathouské (jak vyplývá z dědického rozhodnutí ze dne 6. 4. 1982, sp. zn. D 376/81) a které se následně od konce 70. letech nacházely v neoprávněné držbě československého státu.
11. V rozhodnutí městského soudu sp. zn. 55 Co 314/2015 svědčila stěžovateli evidence nemovitostí, v níž byl veden jako výlučný vlastník od smrti své matky až do roku 2008, kdy se o vlastnictví přihlásilo i Hlavní město Praha. V reakci na tuto skutečnost se stěžovatel (žalobce) následně obrátil s určovací žalobou na soud. Městský soud zde dovodil existenci naléhavého právního zájmu v reakci na existenci duplicity zápisu a dále se nevěnoval prokazování legitimního očekávání vlastnického práva stěžovatele (žalobce), jehož neexistence by s ohledem na principy restitučních právních předpisů případně vedla k zamítnutí určovací žaloby pro nedostatek naléhavého zájmu. Zachoval se tak zjevně proto, že neměl důvod o tomto legitimním očekávání pochybovat. Jak již bylo uvedeno výše, zápis v evidenci nemovitostí stěžovateli (žalobci) svědčil nepřetržitě až do r. 2008 a před tím, než předmětné pozemky nabyl v dědickém řízení po své matce, byly tyto rovněž řádně evidovány ve vlastnictví jeho rodiny.
12. Závěry předchozího bodu však nebylo možné zopakovat v druhém řízení, které je předmětem nyní projednávané věci. Zde bylo totiž v rámci dokazování městským soudem zjištěno, že o vlastnictví předmětného pozemku ze strany rodiny stěžovatele nebylo pochyb pouze do okamžiku realizace technicko-hospodářského mapování, které proběhlo na konci 70. let minulého století a vešlo v platnost roku 1981. V rámci tohoto mapování došlo ke spojení předmětného pozemku s pozemky náležejícími MNV Nedvězí, přičemž v obnoveném operátu evidence nemovitostí byl jako vlastník nové přečíslované parcely již uveden pouze Čs. stát - MNV Nedvězí. Ten na tomto pozemku nechal již roku 1978 postavit chodník, který je dosud ve veřejném užívání. Dne 1. 4. 1998 podala městská část Praha - Nedvězí žádost o zápis předmětného pozemku do vlastnictví Hlavního města Praha se svěřenou správou nemovitosti Městskou částí Praha-Nedvězí. V rámci tvorby digitální mapy v roce 2008 byla předmětná parcela oddělena a na podkladě dědického usnesení došlo následně ke vzniku duplicity zápisu v katastru nemovitostí, když vlastnické právo k předmětnému pozemku nyní svědčí jak Hlavnímu městu Praha, tak stěžovateli. Městský soud tak musel přistoupit k posuzování otázky legitimního očekávání stěžovatele (žalobce), jejíž zodpovězení mělo vliv na existenci naléhavého zájmu určovací žaloby (jak vyplývá ze stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005).
13. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy a následně i v ústavní stížnosti tvrdil, že až do nedávné doby nevěděl, že mu pozemek nepatří, neboť měl za to, že mu jeho vlastnictví svědčí s odkazem na dědické usnesení z roku 1982. Z toho důvodu se také neucházel o jeho vydání skrze restituční právní předpisy. Jak však Ústavní soud již v minulosti uvedl, k tvrzení nevědomosti o majetku podléhajícím restitučním předpisům nelze přistupovat absolutně, nýbrž vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3943/14 ze dne 2. 8. 2016).
14. Právě v tomto ohledu přitom městský soud při provádění dokazování seznal, že stěžovateli legitimní očekávání nesvědčí. Uvedl totiž, že nebyly dány okolnosti, které by stěžovateli bránily uplatnit své nároky restitučními předpisy, a tím tedy není dán ani jeho naléhavý zájem na určovací žalobě. Na obhajobu svých tvrzení uvedl, že se stěžovatel ještě před vznikem duplicity zápisu zajímal o skutečnost, proč je na předmětném pozemku vystavěna pozemní komunikace, a musel tedy přinejmenším pochybovat o tom, že se tato komunikace na jeho pozemku nachází v souladu s jeho vůlí. Městský soud rovněž seznal rozpor mezi skutečností a stěžovatelovou výpovědí, když tento tvrdil, že se o neexistenci svého výlučného vlastnictví dozvěděl až roku 2008, a to i přes výše uvedené informace o jeho zjišťování původu pozemní komunikace. Dokazováním bylo také zjištěno, že se chodník na předmětném pozemku nacházel ještě za života matky stěžovatele a ten mohl při běžné opatrnosti zjistit, co se s ním děje. Měl tedy postupovat v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náleží práva) a využít postupu podle restitučních předpisů, což však neučinil.
15. K námitce týkající se testu proporcionality Ústavní soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí, v nichž se zabýval střetem veřejného zájmu s právem vlastnit majetek, v této souvislosti zejm. nález sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 nebo nález sp. zn. III. ÚS 1961/15 ze dne 11. 7. 2017. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius utendi et fruendi, possidendi, disponendi). Konkrétní okolnosti tohoto případu, tj. existence chodníku na předmětném pozemku, však stěžovateli brání v individuálním užívání i držbě (z důvodu pravidelného užívání širokou veřejností). Jako relevantní se může jevit hypotetická možnost s pozemky disponovat, což by se dalo extenzivně dovodit ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/2000. V případě převodu pozemků ze stěžovatele na jinou osobu by však nezbývalo než dovodit, že by šlo o prodej spekulativní, uskutečňovaný s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje. Převod pozemků by se ocitl v rozporu s dobrými mravy, což v aktuální podobě zapovídá ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění. V případě úspěchu stěžovatele v této věci by tak došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas).
16. Při hodnocení této ústavní stížnosti vychází Ústavní soud z obecných principů, jak jsou vymezeny výše, a proto připomíná, že i pro právě posuzovanou věc platí, že se odvolací soud mohl odchýlit od svého předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu; je však jeho povinností toto své odchýlení náležitě a přesvědčivě vysvětlit, což v nyní posuzovaném případě odvolací soud také bezezbytku učinil. Ústavní soud, maje na zřeteli své ústavní vymezení jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není povolán ke sjednocování judikatury obecných soudů (tato role přísluší především Nejvyššímu soudu - viz zejm. §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), a jeho pravomoc je tedy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
17. V nyní projednávané věci se nicméně - jak se podává ze shora uvedeného - ve skutečnosti nejedná o posouzení stejné právní otázky dvěma senáty odlišně, resp. o změnu výkladu a aplikace práva per se, nýbrž o odlišné vyhodnocení důkazní situace. Podle ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů přitom soud důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Z mezí tohoto zákonného ustanovení přitom městský soud při vyhodnocení důkazní situace odlišně, oproti vyhodnocení důkazní situace jiným senátem téhož soudu, nijak nevybočil.
18. K tvrzenému zásahu do vlastnického práva stěžovatele podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod pak Ústavní soud pouze uvádí, že k takovému zásahu dojít nemohlo, jelikož tato ustanovení nechrání "očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat" (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti České republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002, a další).
19. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly. Lze proto uzavřít, že se v projednávané věci nejedná o nezdůvodněné a nepředvídatelné odchýlení se od očekávaného právního závěru ve smyslu odkazované judikatury zdejšího soudu a napadená rozhodnutí v sobě nenesou prvky libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, které teprve by v ústavní rovině představovalo porušení práva na spravedlivý proces.
20. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, kterých se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu