ECLI:CZ:US:2018:2.US.2789.18.1
sp. zn. II. ÚS 2789/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň - město, se sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 106/2018 ze dne 24. 5. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že usnesením Mgr. Martina Tunkla jako soudního exekutora č. j. 094 EX 23304/08-071 ze dne 5. 3. 2018 byla zastavena exekuce vedená oprávněným PROF1 CREDIT Czech, a. s. proti povinnému, oprávněnému byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů exekuce v částce 29 959,60 Kč a ve stejné lhůtě uhradit povinnému náhradu nákladů právního zastoupení v částce 8 300,60 Kč. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 106/2018 ze dne 24. 5. 2018 bylo usnesení soudního exekutora ve výroku II. o náhradě nákladů exekuce změněno tak, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, ve výroku III. o nákladech řízení mezi oprávněným a povinným bylo potvrzeno a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Povinný dne 14. 11. 2017 doručil stěžovateli svůj návrh na zastavení exekuce, který odůvodnil neplatností rozhodčí doložky, na jejímž podkladě byl vydán rozhodčí nález, tj. exekuční titul v předmětném exekučním řízení. Oprávněný k výzvě stěžovatele vyslovil souhlas se zastavením exekuce. S ohledem na tyto skutečnosti došlo k zastavení exekuce vedené oprávněným PROFI CREDIT Czech, a. s. proti povinnému.
3. Stěžovatel ve své stížnosti nesouhlasí se závěrem krajského soudu se snížením odměny oproti tomu, jak si ji sám ve svém usnesení stanovil. Uvádí, že zákonodárce vyjádřil úmysl, aby exekutor vykonával svou činnost za úplatu, a konkrétním právním předpisem stanovil závazná pravidla pro určení výše této úplaty, Krajský soud pak podle stěžovatele stanovil jeho odměnu v rozporu se zákonem, protože pominul §11, odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Podle stěžovatele bylo především na oprávněném, na jehož návrh byla exekuce nařízena a který měl nejlepší povědomost o obsahu jím uplatněného exekučního titulu, aby poté, co došlo ke sjednocení judikatury ohledně posuzování platnosti rozhodčích doložek, přistoupil k návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatel je též názoru, že Krajský soud v Plzni napadeným usnesením porušil ústavní zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Pokud měl Krajský soud v Plzni v úmyslu usnesení soudního exekutora změnit v tom směru, že z důvodu na straně stěžovatele přistoupí ke snížení jeho zákonné odměny, měl vytvořit pro stěžovatele procesní prostor k tomu, aby se k této možnosti vyjádřil a případně vznesl tvrzení či důkazní návrhy, které by názor odvolacího soudu mohly ovlivnit. Usnesení odvolacího soudu tak bylo pro stěžovatele ve vztahu k nákladům exekuce, resp. výši přiznané odměny, zcela překvapivé.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. V projednávané věci je třeba především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech soudního exekutora v tzv. bagatelní částce, proti němuž nebylo dovolání přípustné. Z judikatury Ústavního soudu navíc vyplývá, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám a na oprávněného jej nelze přenášet bez jeho zavinění (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1312/17 ze dne 30. 5. 2017).
7. V tomto kontextu tedy Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a shledal, že zásah do základního práva by bylo možné shledat pouze v extrémní situaci svévole při interpretaci ustanovení právního předpisu, tedy pokud by obecný soud svůj závěr řádně neodůvodnil, nebo pokud by se odůvodnění příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu nebo jinak vybočovalo z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 ze dne 15. 2. 2012 (N 32/64 SbNU 339) a contrario]. K tomu však v daném případě nedošlo. Krajský soud, proti jehož usnesení ústavní stížnost směřuje, odůvodnil svůj závěr o výši odměny exekutora dostatečným způsobem a jeho interpretace podústavního práva není svévolná či neodůvodněná.
8. Ústavní soud tedy po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že do základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává, nebylo zasaženo, neboť v rozhodnutí obecného soudu nelze nalézt žádné prvky svévole, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu a z ústavněprávního hlediska vyhovuje i požadavkům na přesvědčivost a úplnost soudního rozhodnutí. Jelikož tedy soudní řízení proběhlo v intencích ústavního pořádku, Ústavní soud neshledal ani porušení stěžovatelem namítaného práva vlastnit majetek. Nadto názor krajského soudu, že i exekutor má povinnost postupovat podle práva a i bez návrhu řízení zastavit je v souladu s dvojakou rolí soudního exekutora, který vykonává veřejnou moc. Ani námitka překvapivosti rozhodnutí krajského soudu neobstojí, stěžovatel věděl, že se vede odvolací řízení a mohl tedy očekávat, že jeho rozhodnutí může být soudem změněno.
9. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu