ECLI:CZ:US:2016:2.US.2790.16.1
sp. zn. II. ÚS 2790/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. P., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 11. 2015, č. j. 4 T 75/2015-95, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 11 To 21/2016-112, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 4 Tdo 758/2016-20, za účasti Okresního soudu v Kladně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle ustanovení §404 trestního zákoníku, kterého se měl ve stručnosti dopustit tím, že užíval k jízdám po veřejných komunikacích svůj osobní automobil zn. BMW, na jehož zadní sklo po celé ploše vylepil zobrazení říšské orlice držící v drápech věnec s hákovým křížem, částečně překryté samolepkou BMW modročervené barvy. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců (dále mu byl uložen trest propadnutí věci - dotčené samolepící nálepky se zobrazením říšské orlice).
3. Podle obecných soudů jednání stěžovatele naplnilo všechny zákonné znaky přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle ustanovení §404 trestního zákoníku, a to včetně subjektivní stránky, která vyžaduje úmyslné zavinění. Z částečného doznání stěžovatele totiž vyplynulo, že samolepku zobrazující říšskou orlici držící hákový kříž na zadní sklo automobilu sám vylepil, přičemž předmětné vozidlo běžně užíval v silničním provozu, ačkoliv je všeobecně známo (a bylo to jednoznačně známo i stěžovatelovi), co dané symboly představují, resp. že jsou neoddělitelně spojeny s nacismem. Pokud tedy stěžovatel v daném případě znal význam použitých symbolů a pokud je veřejně prezentoval na svém vozidle, pak se jednalo o projev sympatií k hnutím, jež tyto symboly užívaly či užívají. Z uvedených důvodů dovolací soud (podobně jako soudy nižších instancí) odmítl úvahy stěžovatele ohledně částečného přelepení hákového kříže nápisem BMW a připodobnění jeho jednání k počínání osob vyjadřujících antipatie k nacismu např. vyobrazením přeškrtnutého hákového kříže, neboť nápis BMW (navíc nepřekrývající celý symbol hákového kříže) nemohl nijak zlehčit výše zmiňovanou nacistickou symboliku. Rovněž tak Nejvyšší soud podotkl, že pokud stěžovatel uvedl, že umístění nacistických symbolů na automobilu znamená projev antipatie k nacismu, přičemž současně byl oblečen do oděvu, na kterém bylo vyobrazeno tzv. Thorovo kladivo, doplněné písmem vzhledem odpovídajícím runovému písmu (což jsou symboly užívané neonacistickým hnutím), nelze této obhajobě uvěřit.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že v jeho případě nebyl akceptován požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí vyplývající i z ústavního zákazu libovůle. Dále pak vytýká, že právní kvalifikace skutku neodpovídá provedenému dokazování, kdy svým jednáním nenaplnil skutkové znaky přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, neboť mu nebyl prokázán úmysl projevit ony sympatie a nebyla tak naplněna subjektivní stránka dotčeného přečinu. Zde především zdůrazňuje, že symbol hákového kříže úmyslně přelepil z větší části nápisem BMW, což je světově známá značka automobilu, a rozhodně neměl v úmyslu propagovat či jakkoliv šířit nacistické, případně neonacistické myšlenky, nýbrž pouze vyjadřoval svou náklonost k automobilům této značky. Toto tvrzení opírá především o skutečnost, že se nikdy v minulosti nehlásil k extremistickému hnutí, nikdy nepodporoval žádná taková hnutí a nikdy k nim neprojevoval žádné sympatie, což vyplynulo i z provedeného dokazování, neboť v minulosti nebyl ani kontrolován či dokonce zadržen na žádném srazu neonacistických hnutí. Stěžovatel si přitom byl vědom toho, co symbol hákového kříže znamená, rozhodně ale nelze presumovat, že by daným způsobem měl k nacistickému hnutí, či obdobně extremistickému hnutí projevovat sympatie. V této souvislosti zdůrazňuje, že záměrně symbol hákového kříže ve větší míře přelepil nápisem BMW, kdy obecné soudy tuto skutečnost přehlížely a nelogicky vyvracely obsáhlým popisem významu hákového kříže a místem umístění nálepky, což však nemá v zásadě s vypořádáním se s námitkou stěžovatele ohledně nápisu BMW nic společného. Stěžovatel připomíná, že v rámci antifašistických a celkově anti-extremistických hnutí jsou mnohdy spatřovány vyobrazení přeškrtnutého hákového kříže, čímž tito jedinci vyjadřují svůj nesouhlas s nacistickými a dalšími extremistickými skupinami, aniž by však byli za toto jednání (na rozdíl od stěžovatele) stíháni. Proto stěžovatel uzavírá, že ze subjektivního hlediska je pro něj význam nápisu BMW mnohem silnější než symbol orlice držící hákový kříž, kdy nápis BMW a symbol orlice s hákovým křížem vnímá jako překrývající se s tím, že vyniká podpora značky BMW a difamuje význam orlice s hákovým křížem. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel zopakoval, že obecné soudy věc nesprávně právně posoudily, jelikož v předmětné věci naprosto absentuje úmysl projevovat sympatie s nacistickým hnutím.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá právní hodnocení věci ze strany obecných soudů, a to především hodnocení naplnění subjektivní stránky přečinu dle ustanovení §404 trestního zákoníku. Ústavní soud musí v prvé řadě zopakovat, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Proto Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu se dovolává též stěžovatel, přičemž pojem svévole Ústavní soud interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].
8. Ústavní soud však takováto porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal, neboť právní závěry obecných soudů se nevyznačují libovůlí, napadeným rozhodnutím neschází smysluplné odůvodnění, resp. propojení ústavně chráněným účelem, a tato rozhodnutí netrpí ani přepjatým formalismem. Obecné soudy takto přesvědčivě uvedly, na základě jakých skutečnostní dospěly k závěru, že stěžovatelovo jednání naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu projevu sympatií k hnutím směřujícím k potlačení práv a svobod člověka, a to včetně subjektivní stránky, přičemž na jejich odůvodnění Ústavní soud odkazuje (viz s. 4 rozsudku nalézacího soudu, s. 2-3 usnesení odvolacího soudu a s. 5 usnesení dovolacího soudu). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře k extremistické symbolice a naplnění subjektivní stránky příslušných trestných činů zdůraznil (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 2613/10 ze dne 19. 5. 2011), že pouhé nošení (tj. zobrazení, přičemž je nerozhoduje, zdali na oblečení, na těle či na automobilu jako v případě stěžovatele) symbolu samo o sobě nedostačuje k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu; rozhodující je vždy zjištění úmyslu, s jakým osoba dané symboly zobrazuje, přičemž ten může být zjištěn přímo např. z jejích výslovných prohlášení nebo nepřímo z okolností, jež prezentaci takových symbolů doprovázejí. Vůle přihlásit se k nacistickým myšlenkám tak není dána např. v případě natáčení historického filmu zobrazujícího toto období a ani v situaci, kdy osoba zjevně danými symboly vyjadřuje nesouhlas s touto ideologií. Nic takového však v případě stěžovatele nebylo možno dovodit.
9. Ačkoliv stěžovatel tvrdí, že částečným přelepením symbolu říšské orlice značkou BMW chtěl ponížit daný nacistický symbol, faktem zůstává, že jeho vyobrazení bylo nadále jasně zřetelné, přičemž osoby, které jej spatřily, zajisté vnímaly především onen nacistický (co se týče hákového kříže tak také všeobecně známý) symbol. Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem obecných soudů, že v tomto případě nelze nikterak seznat úmysl stěžovatele znevážit jeden z hlavních a nejvíce známých symbolů nacistického Německa, který je využíván též v soudobém neonacistickém hnutí, když i stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že prezentace dotčeného symbolu může být chápána jako forma projevu sympatií k tomuto nedemokratickému hnutí, pročež došlo k úmyslnému spáchání dotčeného trestného činu alespoň ve formě srozumění či smíření (srov. ustanovení §15 odst. 2 trestního zákoníku). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že inkriminované ustanovení §404 trestního zákoníku představuje jeden z prostředků tzv. "bránící se demokracie" [v podrobnostech srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2011/10 ze dne 28. 11. 2011 (N 201/63 SbNU 339)], přičemž v tomto konceptu je zdůrazněn též aspekt ochrany lidské důstojnosti osob, jež byly postiženi nedemokratickými a zločinnými režimy. Právě ochrana lidské důstojnosti těchto osob vyvstává též jako jeden z objektů (tj. chráněných hodnot) dotčeného přečinu, přičemž těmito osobami by bylo zajisté velmi silně (v negativním slova smyslu) vnímáno, pokud by spatřily automobil, jehož zadní okno by pokrývala říšská orlice s hákovým křížem, jež by byl pouze částečně překryt značkou BMW. Pokud tedy stěžovatel skutečně chtěl pouze degradovat nacistický symbol a naopak vyzdvihnout značku automobilky BMW, nelze než konstatovat, že zvolil (přinejmenším) velmi nevhodný a nepřiměřený způsob, který skutečně založil trestní odpovědnost za přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu