ECLI:CZ:US:2008:2.US.2867.07.1
sp. zn. II. ÚS 2867/07
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl o ústavní stížnosti Prof. Ing. P. H., CSc., zastoupeného JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem, se sídlem Dlouhá 16, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č. j. 20 Co 392/2006-120, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 7. 2007, č. j. 28 Cdo 2265/2007-138, za účasti Městského soudu v Praze, a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se jimi cítí dotčen na svých ústavně zaručených právech, a to konkrétně právu na spravedlivý proces [ čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal proti vedlejšímu účastníkovi určení, že M. N., V. N. a O. N., byly ke dni své smrti každá spoluvlastníkem jedné ideální třetiny domu čp. 477 na pozemku parc. č. 528, v k. ú. Staré Město. Všechny tři byly sestřenicemi jeho děda a během druhé světové války jako svobodné a bezdětné zahynuly v koncentračním táboře. Ještě předtím, než byly deportovány do koncentračního tábora, byly donuceny převést předmětný dům na Vystěhovalecký fond a do pozemkové knihy byl jako vlastník zapsán Protektorát Čechy a Morava. Na základě tohoto zápisu byl pak majetek konfiskován ve prospěch státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Stěžovatel dovozoval z tehdy platné úpravy dědického práva, že je dědicem po uvedených sestřenicích svého děda a touto skutečností prokazoval svůj naléhavý právní zájem na žalovaném určení.
Žaloba, které bylo nejprve dvakrát vyhověno soudem prvního stupně, byla posléze zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Ten své rozhodnutí odůvodnil tak, že nebyl-li uplatněn nárok na restituci majetku, k jehož převodu došlo během okupace pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce, postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zák. č. 128/1946 Sb."), pak nelze vlastnictví původních vlastníků i jako tvrzených právních předchůdců žalobce, co do jejich podílů na předmětné nemovitosti, dovodit. Dovolání, které stěžovatel podal a které bylo ze zákona přípustné, bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a uvedl, že jsou plně v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (viz sdělení č.477/2005 Sb.), které obsahovalo i výkladový právní závěr k žalobám na určení práva nebo právního vztahu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dle tohoto stanoviska "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání".
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh celého řízení a z něho posléze dovozuje svůj závěr o tom, že ze strany Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze došlo k porušení pravidel procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a tím i k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť nejsou-li procesní pravidla dodržována, přestává být rozhodovací činnost soudů transparentní a předvídatelná, a tedy i respektující základní požadavek právního státu, že státní moc vykonávaná soudy je uplatňována v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 615/01, ze kterého cituje právní větu ve shora uvedeném smyslu.
Na prvním místě odmítá názor Nejvyššímu soudu, že vadou řízení se rozumí pouze nesprávnost postupu v průběhu řízení. Tato výtka směřuje proti způsobu, jak se dovolací soud vypořádal s jeho námitkou, že Městský soud svůj zamítavý rozsudek jinak odůvodnil při jeho vyhlášení a jinak v písemném vyhotovení. Konkrétně šlo o to, že podle stěžovatele při ústním odůvodnění soud uvedl, že důvodem pro zamítnutí žaloby je nedostatek pasivní legitimace, protože nebyli žalováni všichni podíloví spoluvlastníci zapsaní v katastru nemovitostí v den vyhlášení rozsudku, a jen podpůrně argumentoval zákonem č. 128/1946 Sb. Naproti tomu v písemném vyhotovení rozsudku uvedl, že otázku pasivní legitimace nepokládal za zásadní; i kdyby totiž tato otázka byla vyřešena pozitivně, žalobě by nemohlo být přesto vyhověno, neboť nebyl-li uplatněn nárok na restituci majetku, k jehož převodu došlo během okupace pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., pak nelze vlastnictví původních vlastníků i jako tvrzených právních předchůdců žalobce co do jejich podílů na předmětné nemovitosti dovodit.
Stěžovatel dále spatřuje porušení pravidel řádného procesu ve skutečnosti, že Městský soud v Praze v usnesení ze dne 9. 9. 2005, č. j. 14 Co 283/2005-86, vyslovil závazný právní názor opírající se o rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004. Podle tohoto názoru se u žalob na určení vlastnictví ke dni smrti zůstavitele prolamuje obecná zásada týkající se jinak všech žalob na určení vlastnictví, že naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. není dán, jestliže návrh nesměřuje proti všem vlastníkům zapsaným v katastru nemovitostí. V ústním odůvodnění svého zamítavého rozsudku ale soud uvedl, že se tímto právním názorem necítí být vázán. V písemném vyhotovení se podle navrhovatele pokusil rozpor odstranit tím, že tomuto právnímu názoru odňal zásadní význam pro daný spor.
Porušení pravidel řádného procesu stěžovatel spatřuje také v nesprávné interpretaci podústavního práva, která podle jeho názoru svojí intenzitou překračuje meze pouhé nezákonnosti. Konkrétně Městskému soudu v Praze a Nejvyššímu soudu vytýká, že předmět sporu posoudily jako restituční věc a z tohoto pohledu posuzovaly naléhavost právního zájmu žalobce na určení vlastnictví, ačkoliv podle jeho názoru naléhavost právního zájmu na určení vlastnického práva právního předchůdce, na rozdíl od řízení o určení vlastnického práva žalobce, není nijak určována vztahem k restitučním předpisům. Z tohoto důvodu, podle jeho názoru, na tento případ nelze vztáhnout Nejvyšším soudem zmiňovanou judikaturu, konkrétně stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st.-21/05, a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Dále pak zpochybňuje závěr Městského soudu v Praze, že předmětný dům byl konfiskován dekretem č. 108/1945 Sb. a poukazuje na ustanovení §2 odst. 3 tohoto předpisu, podle kterého konfiskaci nepodléhá majetek, který v době po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce pozbyly osoby, jež nespadají do okruhu osob uvedených v ustanovení §1 tohoto dekretu.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 a vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení.
Městský soud v Praze uvedl, že zásadní námitka stěžovatele se týká výlučně právního posouzení věci, konkrétně otázky souvislosti nároku podle předpisů restituční povahy ve vtahu k žalobě na požadované určení vlastnického práva jeho právních předchůdců. Tento vztah vyložil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Vyslovil názor, že ze stěžovatelem zmiňovaného předchozího rozhodnutí jiného senátu Městského soudu ze dne 9. 9. 2005 opačný závěr nevyplývá. Proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud se vyjádřil v tom smyslu, že ústavní stížnost je nedůvodná. Stěžovatel zpochybňuje, že se právní závěry plynoucí ze stanoviska Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, vztahují i na určení vlastnického práva předchůdce žalobce. Argumentace opírající se pouze o tvrzení, že naléhavost takového určení není nijak určována vztahem k restitučním předpisům, nemá podle názoru senátu Nejvyššího soudu, který v této věci rozhodoval, oporu v obou výše uvedených rozhodnutích. Není proto opodstatněný. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření námitky stěžovatele odmítl. Ohledně hmotněprávního posouzení se přiklonil se k názorům vysloveným obecnými soudy v napadených rozsudcích a domnívá se, že v řízení nedošlo ani k procesním vadám.
Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, nebyla účastníkům a vedlejšímu účastníkovi rozesílána.
Ústavní soud poté, co se seznámil i s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 27 C 19/2003, dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, a to aniž by bylo potřeba činit ve věci další procesní úkony.
Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. To znamená, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho užití, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jejich závěry nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Žádný takový zásah v posuzovaném případě nezjistil.
První výtka stěžovatele se týká způsobu, jak se dovolací soud vypořádal s jeho námitkou, že Městský soud svůj zamítavý rozsudek jinak odůvodnil při jeho vyhlášení a jinak v písemném vyhotovení. Především je nutno uvést, že tuto skutečnost pouze tvrdí, avšak ničím nedokládá. Ústní odůvodnění rozhodnutí, které není přečtením přesného textu písemného odůvodnění, musí logicky vykazovat určité odlišnosti. Představu, že by muselo být přesně tak, jak bylo vyjádřeno ústně, pojato i do písemného odůvodnění, jest nutno odmítnout jako nepřiměřený formalismus. Z hlediska vlivu odůvodnění rozhodnutí na ústavnost procesu je rozhodující, zda se vypořádává se všemi provedenými důkazy, že jeho skutkové závěry jsou v souladu s těmito provedenými důkazy, a že se soud případně vypořádal s tím, proč některé z navržených důkazů neprovedl, a že jeho právní závěry nejsou v extrémním rozporu s obvyklým výkladem použité právní normy. Nic takového však stěžovatel nenamítá a Ústavní soud, který si opatřil soudní spis, ani nic takového z jeho obsahu nezjistil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odmítá názor Nejvyššího soudu, podle něhož se vadou řízení rozumí pouze nesprávnost postupu soudu v průběhu řízení a nikoliv až při rozhodování. Nejvyšší soud však nic takového neřekl. V odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2, písm. a) o. s. ř., se rozumí pouze nesprávný postup soudu v průběhu řízení. Takový závěr je zcela logický, neboť vada řízení spočívající v odlišném ústním odůvodnění rozhodnutí proti jeho písemnému vyhotovení nemůže mít vliv na rozhodnutí jako takové, neboť následuje až po jeho vynesení. Polemika stěžovatele v tomto směru je tedy vedena s názorem, který nebyl vůbec vysloven.
Za protiústavní označuje stěžovatel dále skutečnost, že Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 9. 9. 2005, č. j. 14 Co 283/2005-86, vyslovil závazný právní názor, že se u žalob na určení vlastnictví ke dni smrti zůstavitele prolamuje obecná zásada týkající se jinak všech žalob na určení vlastnictví, a sice že naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. není dán, jestliže nesměřuje proti všem vlastníkům zapsaným v katastru nemovitostí. V ústním odůvodnění svého zamítavého rozsudku totiž soud údajně uvedl, že se tímto právním názorem necítí být vázán. V písemném vyhotovení se podle navrhovatele pokusil tento rozpor odstranit tím, že tomuto právnímu názoru odňal zásadní význam pro daný spor. Polemika stěžovatele je pak vedena v tom smyslu, že odvolací soud je svým právním názorem vázán, když v téže věci se k němu uvedená věc dostane k novému přezkumu.
Ústavní soud se seznámil s obsahem rozhodnutí Městského soudu ze dne 9. 9. 2005, které je zmiňováno shora. Městský soud v něm vytkl soudu prvního stupně celou řadu vad, mimo jiné také skutečnost, že nevyřešil otázku pasivní legitimace, a také že se dostatečně nezabýval otázkou naléhavého právní zájmu ve vztahu ke konkurenci obecných předpisů a předpisů restitučních. K tomu dodal, že pokud soud prvního stupně dovodí, že účastníci jsou věcně legitimováni a stěžovatel (v řízení žalobce) má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, bude se soud zabývat i dalšími věcnými námitkami vedlejšího účastníka (v řízení žalovaného). Z uvedeného je zřejmé, že Městský soud ponechal pro soud prvního stupně zcela otevřenou otázku posouzení věcné legitimace účastníků řízení, a že v tomto směru nezaujal pro posuzovanou věc žádný závazný právní názor. Argumentace stěžovatele v tomto směru se tedy zcela míjí s obsahem rozhodnutí, na které se odvolává. Za té situace pak není třeba zvláštní pozornost věnovat té skutečnosti, že stěžovatel zde - opět bez jakýchkoli důkazů - tvrdí, že se ústní odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v druhém odvolacím řízení rozchází s ústním odůvodněním po vynesení rozhodnutí.
Konečně stěžovatel vytýká odvolacímu a dovolacímu soudu, že věc posuzovaly ve vztahu k restitučním předpisům, ačkoli podle jeho názoru naléhavost právního zájmu na určení vlastnického práva právního předchůdce, na rozdíl od řízení o určení vlastnického práva žalobce, není nijak určována vztahem k restitučním předpisům. Ústavní soud se otázkou určovacích žalob ve vztahu k určení vlastnictví k majetku, na který se vztahují restituční předpisy, zabýval především v plenárním stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. V tomto stanovisku zaujal zásadní výklad k uvedené otázce. Vyslovil, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Dále pak řekl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
Na majetek, který byl předmětem řízení před obecnými soudy, dopadá ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Mimo tento rámec nelze legitimně očekávat navrácení majetku, na který restituční předpisy dopadají, a to ať ve smyslu pozitivním, kdy jeho navrácení za zákonem stanovených podmínek pro zákonem stanovený okruh osob umožnily, anebo negativním, kdy jej neumožnily. To zcela jednoznačně vyjádřil Ústavní soud v závěru citovaného stanoviska, kde uvedl, že na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně.
Ústavní soud si je vědom, že se i v majetkové sféře staly nespravedlnosti, které nebyly odstraněny restitučními předpisy. Je ovšem třeba na tomto místě uvést, že komplex restitučních předpisů byl přijímán na základě politické vůle Parlamentu s vědomím, že se jím odstraňují jen některé nespravedlnosti. Stranou pozornosti pak nemůže zůstat ani to, že jsou zde další hodnoty, které musí být při řešení takovýchto otázek respektovány; to je především ochrana nových vlastníků a právní jistota.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu