ECLI:CZ:US:2019:2.US.2872.19.1
sp. zn. II. ÚS 2872/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JOKA Agentura s.r.o., se sídlem Praha 8, Střížkovská 8/9, zastoupené advokátem JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem Krausova 605/6, Praha 9, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2019, č. j. 7 Co 389/2019-95, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výroku II. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým jí byla jako neúspěšné žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 43.983,70 Kč (když výrokem I. bylo zrušeno prvostupňové rozhodnutí a řízení bylo zastaveno). Stěžovatelka má za to, že tímto výrokem bylo porušeno její právo na přístup k soudu a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatelka domáhala po žalované Martině Pencové zaplacení částky 101.640,61 Kč s úrokem z prodlení. Tuto pohledávku přihlásila do pozůstalostního řízení. Krajský soud však v záhlaví citovaným usnesením rozhodl tak, jak výše uvedeno, neboť o uplatněném nároku stěžovatelky již bylo rozhodnuto, a to platebním rozkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 1. 1994, č. j. 2 C 731/1992-17, a usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 12. 1995, č. j. E 744/1995-6 ve věci výkonu rozhodnutí. Proto nebylo namístě, aby o totožných nárocích bylo rozhodováno znovu mezi právními nástupci původních účastníků řízení. Jestliže soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o uplatněném nároku znovu, zatížil řízení zmatečnostní vadou podle §229 odst. 2 písm. c) o. s. ř., která je důvodem zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, proto není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud zohledňuje rovněž okolnost, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního systému. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní a citelné porušení základních práv a svobod.
6. Této praxi ostatně odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
7. V nyní projednávané věci jde o částku 43.983,70 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
8. Výše naznačená zdrženlivost se pak v tomto případě uplatní ještě více, neboť stěžovatelka se - ve svém důsledku - domáhá toho, aby Ústavní soud omezoval uvážení obecného soudu v tom, pokud sám obecný soud neshledal v konkrétním případě naplnění podmínek aplikace §150 o. s. ř. [srov. k tomu například usnesení sp. zn. II. ÚS 3388/15 ze dne 6. 1. 2016]. Stěžovatelkou blanketně odkazovaná nálezová judikatura, týkající se aplikace §150 o. s. ř., se přitom naopak většinově vztahuje k situaci, kdy obecné soudy - zjednodušeně řečeno - moderaci použily, ač pro to nebyly splněny v jimi řešených případech podmínky.
9. Stěžovatelkou tvrzenou nespravedlnost ústavněprávní intenzity pak Ústavní soud v její věci neshledal i proto, že stěžovatelce byla evidentně známa judikatura obecných soudů - kterou v podobě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2001, č. j. 14 Co 342/01-31 přiložila k ústavní stížnosti - a z níž vyplynulo, že její postup, jenž se odrazil v řízení, z něhož vzešlo nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí, povede právě k zastavení řízení. Přesto stěžovatelka tuto procesní cestu opětovně zvolila. Nadto - vzdor stěžovatelčině argumentaci - z přiloženého rozhodnutí městského soudu podle Ústavního soudu nevyplývá, že by v něm tehdy v obdobné procesní situaci městský soud moderaci ve smyslu §150 o. s. ř. použil.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí (resp. jeho výrok II.) je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu