ECLI:CZ:US:2016:2.US.3388.15.1
sp. zn. II. ÚS 3388/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Hájka, zastoupeného JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem se sídlem Štěpánská 23, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 8. 2014, č. j. 19 C 126/2011-229, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 23 Co 14/2015-269, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, č. j. 21 Cdo 2511/2015-301, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 19. 11. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ní namítá porušení základních práv a svobod, zakotvených zejména v čl. 2 odst. 2, v čl. 27 odst. 3, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 95 odst. 1 a v čl. 96 odst. 2 Ústavy a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že obvodní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (stěžovatel byl pilotem Českých aerolinií, a. s. v letech 2001 až 2011). Neplatnost výpovědi v řízení před obecnými soudy (stejně jako v ústavní stížnosti) stěžovatel dovozoval mimo jiné z toho, že v jeho případě nebyl dodržen tzv. princip seniority. Tento princip, zakotvený v řadě kolektivních smluv dohodnutých mezi příslušnými odborovými organizacemi a Českými aeroliniemi, a. s., zjednodušeně řečeno znamená, že při nadbytečnosti budou propouštěni nejprve piloti, jež mají nalétán menší počet letových hodin. Tím byla údajně protiústavně (zejména v rozporu s čl. 27 odst. 3 Listiny) omezena činnost odborových organizací. Nadto prý nemohl být v případě stěžovatele naplněn důvod rozvázání pracovního poměru pro jeho nadbytečnost, neboť České aerolinie, a. s. v době, kdy byl stěžovatel považován za nadbytečného, nakupovaly typ letadel, s nimiž stěžovatel jako druhý pilot létal. K těmto skutečnostem však nalézací soud ani nevyslechl stěžovatelem navrhované svědky. Stěžovatel brojí rovněž proti výši náhrady nákladů, které musel jako neúspěšný účastník řízení hradit žalované společnosti za nalézací a odvolací řízení (Nejvyšší soud žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal). Soudy měly totiž v daném případě využít moderačního práva ve smyslu ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.").
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
4. V nyní projednávaném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že v postupu a v záhlaví citovaných rozhodnutích obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, a Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do shora citovaných základních práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve dříve naznačeném smyslu.
5. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud především uvádí, že ústavní stížnost v podstatě pouze opakuje argumenty, jež stěžovatel již uplatnil před obecnými soudy, a tyto se s nimi dostatečným způsobem a přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud ostatně nemohl ani přehlédnout, že se nedávno zabýval ústavními stížnostmi týkajícími se řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kde žalovanou stranou byla rovněž jmenovaná letecká společnost; zabýval se tak mimo jiné i výše zmiňovaným principem seniority, přičemž však ke kasaci tam citovaných rozhodnutí obecných soudů nepřistoupil a ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2418/14, nebo usnesení ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 2670/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud přitom neshledal žádné racionální důvody, proč by se měl od těchto dříve vyslovených závěrů odchylovat; stěžovatel sám ostatně žádnou relevantní argumentaci (natož ústavněprávního charakteru) v tomto směru ani nenabízí.
6. Obecné soudy se v nyní projednávaném případě sjednotily ve skutkovém závěru (rozsudek nalézacího soudu byl k odvolání stěžovatele městským soudem ve věci samé potvrzen a dovolání stěžovatele bylo odmítnuto), že nebylo prokázáno, že by na stěžovatelovo místo nastupovali noví piloti, anebo že by zaměstnavatel rozšiřoval lety na letounech, s nimiž stěžovatel létal. V tomto směru z obsahu napadeného rozsudku obvodního soudu plyne, že bylo provedeno poměrně obsáhlé dokazování, jehož závěry soud také odpovídajícím způsobem vyhodnotil. Pokud totiž České aerolinie, a. s. v době ukončení stěžovatelova pracovního poměru odebíraly nové stroje, nebylo to proto, že by letecká doprava narůstala (ta naopak upadala do stále větší krize), nicméně zmíněný dopravce byl k odběru nových letounů dlouhodobě kontraktačně zavázán (jediné, co se podařilo na původních dodávkách změnit, bylo odložení termínu dodávek jednotlivých letadel). Ústavní soud rovněž hodnotí jako zcela správné zjištění obecných soudů, že v daném období České aerolinie, a. s. neuzavíraly pracovní smlouvy s novými piloty a toliko školily piloty pro jiné společnosti, využívaje tak svůj technický potenciál. Stěžovatel ostatně ani nevysvětluje, v jakém směru by tyto závěry obecných soudů mohly být zpochybněny, přistoupil-li by nalézací soud k výslechu jím navrhovaných svědků.
7. Stěžovatel rovněž nezpochybňuje závěry obecných soudů, že v době ukončení jeho pracovního poměru žádná kolektivní smlouva mezi jmenovanou společností a odborovými organizacemi uzavřena nebyla. Už proto tedy nemohlo dojít k porušení stěžovatelem zmiňovaného principu seniority, a to bez ohledu na to, zda by jeho eventuální zakotvení v kolektivních smlouvách bylo nebo nebylo v rozporu s pracovněprávními předpisy.
8. Co se pak týká stěžovatelovy argumentace vztahující se k otázkám náhrady nákladů řízení, zde Ústavní soud nejprve připomíná značnou zdrženlivost, s níž přistupuje k otázkám náhrady nákladů řízení [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Tato zdrženlivost se uplatní o to více, měl-li by Ústavní soud obecnému soudu omezovat možnost uvážení, zda v konkrétním případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř. naplněny (srov. k tomu např. usnesení z 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1183/15). Ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti přesvědčivé argumenty pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. netvrdí.
9. V kontextu právě projednávané věci nelze ostatně přehlížet, že náhrada nákladů řízení byla městským soudem za nalézací řízení stanovena ve výši 62.194 Kč, za odvolací řízení pak ve výši 6.776 Kč. Dovolací soud následně náhradu nákladů nalézacího řízení nově stanovil ve výši 27.588 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18.876 Kč. V odůvodnění svého usnesení k tomu uvedl: "Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odvolací soud dostatečně neuvážil, že výše odměny má být podle zákona určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení §6 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Je sice pravdou, že podzákonná norma - vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazba odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Za tohoto stavu ale měl odvolací soud určit pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem; tomu odpovídá sazba ve výši 15.000,- Kč jak pro řízení před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci v každém stupni náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) za 26 úkonů v řízení před soudem prvního stupně (tj. 7.800,- Kč.) a za dva úkony v řízení odvolacím (tj. 600 Kč) [jakož i náhrada daně z přidané hodnoty]."
10. Ústavnímu soudu je přitom známo, že Nejvyšší soud tímto způsobem do výše náhrady nákladů řízení příležitostně ingeruje [srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 211/2014, usnesení Nejvyššího soudu z 25. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1149/2013 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz]. Stěžovatel proti tomuto postupu Nejvyššího soudu ostatně nebrojí paušálně (když sám kvituje snížení náhrady nákladů nalézacího řízení), ale zejména ve vztahu k odvolacímu řízení uvádí, že právní zástupce Českých aerolinií, a.s. tyto spory vyřizuje "přes kopírák" (jak doslova v ústavní stížnosti uvádí) a proto by náhrada nákladů za právní zastoupení neměla být považována za přiměřenou. S takto vedenou argumentací stěžovatele se však Ústavní soud neztotožňuje. V tomto směru lze odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu, kde se mimo jiné konstatuje, že "[s]oud I. stupně přitom nepochybil ani při určení počtu úkonů právní služby, které odvolací soud považuje za účelně vynaložené. V řízení byla žalobcem ke každému vyjádření žalované zasílána obsáhlá vyjádření s množstvím listinných důkazů či návrhů na jejich provedení. Proto byl v souladu s procesní ekonomií řízení postup žalované, která nahlížela do spisu, a případně se písemně k vyjádřením žalobce v předstihu vyjádřila. Tímto svým postupem zamezila tomu, aby případně následující jednání soudu nebylo odročováno právě jen z důvodu, že se žalovaná nestihla seznámit s množstvím založených důkazů či se k nim vyjádřit. Pokud se opakovaně písemně vyjadřovala shodně, činila tak pouze jako reakci na opakované písemné tvrzení žalobce. Z těchto důvodu považuje odvolací soud všechny úkony přiznané soudem I. stupně za účelně vynaložené". Ať již tedy soudy shledaly spravedlivým přiznat žalované společnosti náklady právního zastoupení paušálně či ve vztahu k jednotlivým úkonům, jisté je, že právní zástupce žalované byl v řízení před obecnými soudy aktivní a nemůže být proto shledáno protiústavním, byla-li mu za to přiznána odměna.
11. Protiústavní v tomto směru konečně není ani okolnost (stěžovatel sám to ostatně netvrdí), navýšil-li Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele náhradu nákladů řízení, jež stěžovatel musí hradit za odvolací řízení - jde tedy o zvýšení z 6.776 Kč na 18.876 Kč (srov. k tomu např. usnesení ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 596/07 a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce navýšení náhrady nákladů v neprospěch odvolatele).
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
13. Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že pokud stěžovatel v závěru svého podání uvádí, že ohledně náhrady nákladů řízení "ponechává k úvaze Ústavního soudu, zda jsou naplněny podmínky §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu", platí, že za situace, kdy je ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, možnost uložit náhradu nákladů řízení dána není.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu