ECLI:CZ:US:2007:3.US.596.07.1
sp. zn. III. ÚS 596/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. R., dříve J., zastoupené Mgr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Šťáhlavce 1105/16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006, č.j. 3 Cmo 237/2006-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví uvedené usnesení odvolacího soudu.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala, aby bylo určeno, že "J. J. (její otec) zemřelý, byl v době své smrti členem (žalovaného) Lidového bytového družstva Praha 5, V Cibulkách 412/22, IČ: 48030678" (dále jen "vedlejšího účastníka"). Podle stěžovatelky se J. J. stal členem předchůdce vedlejšího účastníka buď přechodem členství v důsledku úmrtí jeho matky R. J. dnem 10. 11. 1985, nebo přijetím za člena na základě přihlášky podané "v roce 1987". Dědické řízení po J. J. bylo přitom pro nedostatek majetku zastaveno a návrh na dodatečné projednání dědictví podaný stěžovatelkou s odůvodněním, že zůstavitel byl "vlastníkem členského podílu v žalovaném družstvu, členem tohoto družstva a nájemcem bytu o velikosti 2+1 ve druhém podlaží", Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 19. 2. 2004, č.j. 18 D 724/2003-38, zamítl, jelikož dospěl k závěru, že otec stěžovatelky nikdy členem žalovaného družstva nebyl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2006, č.j. 49 Cm 208/2004-29, určovací žalobu stěžovatelky zamítl. Vycházel z toho, že R. J. se dne 24. 7. 1925 stala členkou právního předchůdce vedlejšího účastníka (Obecně prospěšného okresního bytového družstva), a v den své smrti (coby členka tehdejšího Lidového bytového družstva v Praze) žila ve společné domácnosti se synem J. J.; ten se však členem družstva nestal, neboť na byty v domech lidových bytových družstev se vztahovala "obecná úprava bytů" (§180 odst. 1 obč. zák., zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a s ním související předpisy, např. vyhláška č. 177/1964 Sb., nařízení vlády ČSR č. 88/1970 Sb., vyhláška č. 45/1964 Sb. rozhodném znění), a pozůstalý syn členky zdědil toliko právo na výplatu členského podílu. Soud prvního stupně dále dospěl ku skutkovému závěru, že ku vzniku členství J. J. nedošlo ani na základě stěžovatelkou tvrzené přihlášky ku členství, neboť její podání nebylo prokázáno.
O odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud v záhlaví označeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.). K odvolacím námitkám stěžovatelky vysvětlil, že rozhodný právní rámec "lidových bytových družstev" je odlišný od právní úpravy bytů, s nimiž hospodařila stavební bytová družstva, a za nedůvodný měl proto i argument, že je zde "rozpor mezi stanovami právního předchůdce žalovaného a ustanovením §179 odst. 2 obč. zák." Odvolací soud pak přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že pozdější vstup J. J. do družstva nelze bez dalšího dovodit ani z předloženého vyhotovení přihlášky (neboť nebylo zjištěno, jak s ním jmenovaný naložil), stejně jako z okolnosti, že "pravděpodobně" mu nebyl po smrti jeho matky R. J. vyplacen členský podíl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka připouští, že závěr, podle kterého na lidová bytová družstva nedopadalo ustanovení §179 odst. 2 obč. zák., v rozhodném znění, je v souladu s "konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu" (již dokládá rozsudek ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2112/98), namítá však, že se zde dovolací soud nezabýval situací, kdy byt v domě lidového bytového družstva nebyl členu tohoto družstva přidělen "administrativně" rozhodnutím národního výboru, nýbrž "jeho členství přetrvalo z doby před r. 1948", kdy nájemce bytu musel "pro nabytí tohoto členství" vynaložit náklady, odpovídající "skutečné hodnotě (kupní ceně) bytu". Výklad podaný Nejvyšším soudem pokládá stěžovatelka za nesprávný též proto, že "chtěl-li by zákonodárce kodifikovat odlišnou úpravu pro byty stavebních bytových družstev a pro ostatní družstevní byty, mohl tak učinit explicite". Stěžovatelka též poukazuje na to, že vzhledem k "malému počtu vzájemných interakcí" mezi družstvem a jeho členy ("člen LBD neplatil žádné roční příspěvky vztahující se k členství v družstvu a nemusel se účastnit žádných schůzí") představuje požadavek prokázat podání přihlášky nepřiměřené důkazní břemeno, jež se podle jejího názoru rovná "plíživému vyvlastnění". Zásah do jejích práv, jež má ústavněprávní důsledky, zakládá podle stěžovatelky i výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, jestliže jí uložil povinnost vyšší než soud prvního stupně, neboť tím "porušil dispoziční princip, jímž je ovládáno sporné civilní řízení", jelikož "druhá procesní strana ... se této změny nedomáhala, když rozhodnutí vlastním odvoláním nenapadla".
Vrchní soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti (jež bylo intimováno zástupci stěžovatelky) odvolal na vydané rozhodnutí, jež má za věcně správné; na uplatněných (stěžovatelkou namítaných) názorech i procesních postupech setrvává, a ústavní stížnost má za nedůvodnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem především kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To se týká i té argumentace stěžovatelky, jež vychází z čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť tvrzený zásah do zde chráněných práv nemůže mít než základnu v kritizovaném právním posouzení věci, ať již odtud vyvozuje "zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty" (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) nebo "závažné porušení zásad spravedlivého procesu" (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu totiž stížnosti stěžovatelky nesvědčí.
Oponentura předestřená stěžovatelkou nemá ústavněprávní reflex již proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a proti rozhodným právním názorům obecných soudů toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nedokládá však, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Jen na vysvětlenou stěžovatelce je namístě zaznamenat, že právní názory, které v kritické otázce právního postavení tzv. lidových bytových družstev (a jejich členů) vyslovily obecné soudy, nejsou nejen zhodnotitelné jako prima facie nesprávné (což pro ústavněprávní závěr již postačuje), nýbrž jim nelze zjevně ničeho vytknout ani z hledisek "podústavní" správnosti. Není zde kolize s právními názory, vyslovenými v relevantní judikatuře, včetně té, na niž sama stěžovatelka poukazuje (viz zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2112/98), jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 560/2004, a ani Ústavní soud nevidí důvod rozlišovat mezi těmi, kdo nabyli "užívací právo k předmětnému bytu ... řádným vstupem do LBD v roce 1925" na straně jedné a členy ostatními na straně druhé; ze zákona vyplývající důvody rozlišení mezi stavebními bytovými družstvy a lidovými bytovými družstvy osvětlují označené judikáty Nejvyššího soudu dostatečně, a stěžovatelka se mýlí, jestliže jim vytýká, že jejich aplikace v její věci přehlíží specifikum "řádného vstupu do LBD". Obě rozhodnutí se totiž týkají - právě a především - otázek členství, nikoli pouze užívacích práv k bytu ("administrativním přidělením"), s nimiž - aniž by bylo členství předpokladem - u lidových bytových družstvech tehdejší zákonná úprava počítala. Není pak nikterak nepřijatelný výklad, jenž zahrnuje eventualitu zániku členství v družstvu smrtí člena, s níž je spojeno majetkové vypořádání, jak tomu podle samotné stěžovatelky (viz obsah žaloby) bylo podle v rozhodné době platných stanov družstva (č.l. 2 procesního spisu), což ostatně není ani v rozporu se zásadami, jež ovládají obecnou právní úpravu pozdější, provedenou zákonem č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví (srov. §27 písm. d), §32 odst. 1). Přitom platí všeobecně, že se vznikem členství je zásadně spojen majetkový vklad člena (potud situace R. Jägerové není jakkoliv mimořádná), a naopak neplatí, že by tím byla bez dalšího založena nevyhnutelnost přechodu členství na právní nástupce. Z řečeného tudíž plyne, že není žádného důvodu přisvědčit argumentaci stěžovatelky, ať již vycházela z údajné nutnosti identifikovat stavební a lidová bytová družstva (obecně), tak z předpokladu, že situace "přechodu" členství po smrti R. J. byla specifická tím, že "řádně vstoupila do LBD v r. 1925".
Odlišný právní režim bytových družstev lidových a stavebních byl ostatně "explicite" v právu zakotven (kupříkladu v §24 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.), a podává se nejen z judiciálního výkladu obecných soudů (vedle výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. kupř. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 25. 8. 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, roč. 1995, č. 1, str. 25, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 14 Cmo 367/2003, uveřejněný pod č. 75/2004 v časopise Soudní judikatura), nýbrž i z rozhodnutí Ústavního soudu (srov. sp. zn. I. ÚS 116/96, IV. ÚS 116/96, I. ÚS 307/97, I. ÚS 180/02).
Není důvod ani pochybovat, že skutkovému základu stěžovatelkou předestřenému tvrzení o vzniku členství J. J. v lidovém bytovém družstvu na základě pozdější přihlášky obecné soudy věnovaly adekvátní pozornost, též s přihlédnutím k zásadě, že práva náležejí bdělým (vigilantibus iura), kterou Ústavní soud považuje za ústavně konformní složku procesního práva (srov. sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06). Ostatně není k přehlédnutí, že touto námitkou se stěžovatelka staví do pozice vnitřního argumentačního rozporu; kdyby jmenovaný J. J. při tehdejší znalosti věci vycházel z toho, že na něho členství po smrti matky přešlo, neměl by důvod koncipovat přihlášku, na jejímž základě teprve mělo členství vzniknout.
A konečně, ústavněprávně relevantní pochybení nelze vrchnímu soudu vytýkat ani v otázce nákladů řízení. K obecnému zákazu změny k horšímu (reformatio in peius) se Ústavní soud v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení již dříve vyslovil tak, že tato zásada - obecně platná v trestním řízení - z občanského soudního řádu nevyplývá a v jeho působnosti se neuplatní (srov. sp. zn. III. ÚS 230/04, II. ÚS 310/99, IV. ÚS 14/04, I. ÚS 380/04). Ani v projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od závěru, že odvolací soud je oprávněn změnit, resp. zvýšit, náhradu nákladů řízení i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem (srov. §212 písm. b) o.s.ř.).
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu