ECLI:CZ:US:2004:3.US.230.04
sp. zn. III. ÚS 230/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) G. K. 2) S. P., právně zastoupených JUDr. V. J., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2004, č. j. 19 Co 597/2003-171, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 4. 2004, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 15. 4. 2004 a 7. 7. 2004, se stěžovatelky domáhaly zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2004, č. j. 19 Co 597/2003-171, a to pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost po té, co byly stěžovatelkami na základě výzvy Ústavního soudu odstraněny vady plných mocí, splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2004, č. j. 19 Co 597/2003-171, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 4. 2003, č. j. 16 C 112/99-152, ve výroku I. o nákladech řízení mezi žalobkyněmi (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelky") a druhým žalovaným Obvodním bytovým podnikem v Praze 4, státním podnikem v likvidaci (výrok I. usnesení odvolacího soudu). Dále bylo týmž usnesením odvolacího soudu výše uvedené usnesení soudu prvního stupně změněno ve výroku II. o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a třetí žalovanou Městskou částí Praha 4, jen tak, že tyto náklady činí 10 625,- Kč, jinak bylo uvedené usnesení potvrzeno (výrok II. usnesení odvolacího soudu). Dále bylo uvedeným usnesením odvolacího soudu změněno usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a čtvrtou žalovanou Obcí hlavní město Praha jen tak, že tyto náklady činí 11 200,- Kč, jinak bylo výše uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno (výrok III. usnesení odvolacího soudu). Ve výroku IV. pak odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že ust. §212 o. s. ř. upravuje rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. Z tohoto ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení není věcí, ve které by odvolací soud nebyl vázán návrhem odvolatele. Naopak, přestože v civilním řízení není výslovně zakotvena zásada reformationis in peius, z povahy citovaného ustanovení podle stěžovatelek vyplývá, že odvolací soud je vázán návrhem účastníka a nemůže dojít ke změně napadeného rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Stěžovatelky v ústavní stížnosti citují ze Sborníku rozhodnutí Nejvyššího soudu v občanském soudním řízení z roku 1986, ve kterém se na str. 54 uvádí, že "v souvislosti s ustanoveními §206 a §212 o. s. ř. je i problematika zákazu reformace in peius v odvolacím řízení. Lze tu odkázat na dosavadní praxi, která zákaz reformace zásadně respektuje; její možnost připouští jen tam, kde odvolací soud není vázán návrhy účastníků". V daném případě však, uvádějí stěžovatelky v ústavní stížnosti, k jejich odvolání došlo k tomu, že náklady, které jsou stěžovatelky povinny zaplatit, stanovené v usnesení soudu prvního stupně, byly zvýšeny o 5 125,- Kč a dále pak o stejnou částku ve prospěch dvou žalovaných. Fakticky tak došlo k tomu, že k jejich odvolání bylo jejich právní postavení zhoršeno, když mají zaplatit více, než bylo stanoveno v jimi napadeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek s rozhodnutím obecného soudu ve věci náhrady nákladů řízení, resp. se změnou jejich výše odvolacím soudem. K otázce nákladů řízení Ústavní soud již dříve judikoval v tom směru, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení - i když se může někdy i citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. IV. ÚS 497/03). Je tomu tak proto, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu, tím spíše to platí, pokud jde o akcesorický výrok o nákladech řízení. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze např. v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících předmětné řízení (srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 202/01), což by mohlo v posuzovaném případě nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecného soudu, jež by bylo možno označit za svévolné či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98), což se však v projednávaném případě nestalo.
Tvrzení stěžovatelek ohledně věcné nesprávnosti jimi napadeného rozhodnutí tohoto druhu není relevantní, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 5) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí (v daném případě jeho část, která se náklady řízení zabývá) náležitým způsobem odůvodní (§157 odst. 2 o. s. ř.), jak se v dané věci stalo.
Pokud se týká námitky stěžovatelek, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení, resp. o její výši, v neprospěch stěžovatelek, tato námitka je zjevně neopodstatněná. V důsledku odvolání stěžovatelek předmětný výrok soudu prvního stupně nenabyl právní moci. Proto bylo na odvolacím soudu, aby přezkoumal správnost tohoto výroku. Zásada zákazu reformace in peius, která je obecně platná v trestním řízení soudním, v daném případě z procesní normy nevyplývá. Naopak ust. §142 až §151 o. s. ř., upravují postup při rozhodování o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelkami konkrétně namítané porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1 nebo čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu