ECLI:CZ:US:2003:4.US.497.03
sp. zn. IV. ÚS 497/03
Usnesení
IV. ÚS 497/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti I. G., zastoupené JUDr. Ing. V. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 11 Co 250/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), jakož i čl. 90 Ústavy ČR, zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to v jeho výroku o nákladech řízení, vzniklých před soudem I. stupně.
Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu, jak je také patrno z obsahu připojeného spisu, byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně - Okresního soudu Plzeň - město, čj. 13 C 74/2001-321, ze dne 17. 1. 2002, ve výroku ve věci samé (jímž bylo k návrhu stěžovatelky zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu účastníků s tím, že jeho výlučnou uživatelkou a členkou družstva se stává stěžovatelka, přitom žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování), změněn však byl výrok o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, přičemž tento výrok byl odůvodněn ust. §150 o.s.ř.
Právě tímto výrokem odvolacího soudu se cítí být stěžovatelka dotčena na svých právech zaručovaných shora vyjmenovanými články Listiny, Úmluvy a Ústavy ČR. V důvodech ústavní stížnosti, po citaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu náhrady nákladů řízení se týkajících, polemizuje s možností v daném případě použít ustanovení §150 o.s.ř., jehož aplikaci v podstatě odvolací soud odůvodnil charakterem řízení tzv. iudicium duplex. Stěžovatelka je toho názoru, že dané řízení uvedenou povahu nemá, neboť "v tomto sporu se obě strany současně nepovažují za žalobce a žalované". Zdůrazňuje, že žalovaný od počátku s podanou žalobou nesouhlasil. I když pak ust. §150 o.s.ř.dává soudu jistý prostor k úvaze, nemohou být meze úvahy bezbřehé, v rozporu s právním řádem a ústavním pořádkem. Soud sice na ust. §150 o.s.ř. poukázal, své rozhodnutí však řádně a přesvědčivě neodůvodnil, přitom podmínkou pro rozhodnutí podle §150 o.s.ř., je i prokázání existence důvodů hodných zvláštního zřetele. Napadeným výrokem tak, podle stěžovatelky, byla porušena procesní ustanovení s dopadem do hmotné sféry stěžovatelky, a proto navrhla zrušení výroku o nákladech řízení uvedeného rozsudku.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 13 C 74/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je neopodstatněná.
K otázce nákladů řízení Ústavní soud již dříve judikoval tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení - i když se může někdy i citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení, sp. zn. IV. ÚS 10/98, I. Ús 30/02, IV. ÚS 303/02). Je tomu tak proto, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu, tím spíše to platí, pokud jde o akcesorický výrok o nákladech řízení. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Jak patrno z obsahu připojeného spisu, bylo předmětem řízení ve věci samé řízení o žalobě stěžovatelky na zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu po rozvodu manželství účastníků. Vyřešení této otázky bylo v zájmu obou účastníků, přitom samotnému zrušení práva společného nájmu se žalovaný fakticky nebránil, a pokud tedy odvolací soud nepřiznal v řízení úspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně s odkazem na povahu sporu, nelze v tomto jeho postupu spatřovat vykročení z mezí daných procesními předpisy, tím méně pak z mezí ústavně právních. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tak shledáno nebylo, a proto byla její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu