ECLI:CZ:US:2008:2.US.2913.07.1
sp. zn. II. ÚS 2913/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2007 č. j. 28 Cdo 2932/2007-209, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007 č. j. 69 Co 55/2007-196 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 10. 2006 č. j. 27 C 322/2005-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na ochranu jeho majetkových práv, neboť byl a je na základě řádně uzavřených smluv o postoupení pohledávek majitelem restitučních pohledávek na vydání náhradních pozemků. Přesto mu nebyl náhradní pozemek vydán. Poukazuje na to, že na straně dlužníka vystupuje stát, zastoupený Pozemkovým fondem (dále též "žalovaný"), který svým vlastním protiprávním jednáním dosáhl zániku, resp. zásadního snížení svého dluhu. Má za to, že žalovaný nikdy své povinnosti převádět náhradní pozemky neplnil řádně a poté, kdy se přiblížilo uplynutí restituční tečky, přestal nabízet náhradní pozemky úplně. Stěžovatel se domnívá, že stát, přestože je v pozici dlužníka, je povinen chránit majetkové právo svého věřitele. Postup, kdy právním předpisem zruší svůj závazek bez možnosti věřitele své právo uplatnit a zachovat, je tedy ústavně nelegitimní. Podle názoru stěžovatele nelze na právní úpravu restituční tečky pohlížet ani jako na lhůtu prekluzivní. Za protiústavní považuje i výklad soudu prvního stupně, dle nějž §11a zákona o půdě vylučuje možnost bránit se proti nezákonnému postupu žalovaného žalobou na vydání konkrétních pozemků. Stěžovatel vyjadřuje své výhrady k nerovnosti oprávněných osob dle §4 zákona o půdě na straně jedné a osob v postavení postupníků na straně druhé. Domnívá se, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, který tuto nerovnost zakládá, je protiústavní a v další části ústavní stížnosti s ním polemizuje. Má za to, že v projednávaném případě je třeba přesně oddělit tzv. předvídatelné riziko od situace, kdy nejde o objektivní následek konkrétní situace, ale o následek protiprávního jednání dlužníka, který znemožnil uspokojení práv svého věřitele.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 27 C 322/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl napadeným rozsudkem žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu náhradních pozemků (blíže specifikovanou v žalobě) podle §11 odst. 2 zákona o půdě.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy zjistily, že stěžovatel získal nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smluv o postoupení pohledávek, uzavřených s původními oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. Z tohoto zjištění odvolací soud dovodil, že předmětný nárok není přímým nárokem oprávněné osoby ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě, ale nárokem postoupeným. Vyšel pak z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 a dospěl k závěru, že postupníci nejsou oprávněnými osobami, kterým vznikl nárok na naturální restituci, nýbrž jen obchodníky s restitučními nároky, kteří primární ochrany zákona nepožívají. Pokud tedy nebyly plně uspokojeny nároky oprávněných osob na vydání náhradních pozemků, nelze upřednostnit a poskytnout ochranu postupníkům, neboť by to odporovalo dobrým mravům. K újmě postupníků přitom nedojde, neboť mohou uplatnit finanční náhradu podle §16 zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že daná problematika byla již opakovaně řešena rozhodnutími dovolacího soudu, které respektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Ve shodě s touto judikaturou zaujal právní názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, nabytého osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran uplatněných námitek je rozhodující stěžovatelem kritizovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.). V něm učiněnými závěry pléna je druhý senát Ústavního soudu vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy) a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace.
Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob . Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb.
Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o převod náhradních pozemků respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že tento nález Ústavního soudu odpovídá i na další otázky vyslovené stěžovatelem v ústavní stížnosti (zda se může oprávněná osoba civilní žalobou domáhat vydání konkrétního pozemku, který si sama vybrala, jaký charakter má lhůta stanovená v §13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., zda se v případě postupníků nejedná o nepřípustnou diskriminaci), není třeba argumentaci použitou v nálezu znovu opakovat a postačí na ni odkázat.
Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, že stejný právní názor vyslovil a odůvodnil již v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků na vydání náhradního pozemku, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud neshledal důvod, proč by se od tohoto výkladu odchyloval (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 86/06, zabývající se stejnou problematikou).
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu