ECLI:CZ:US:2020:2.US.2925.19.1
sp. zn. II. ÚS 2925/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., právně zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2019 č. j. 15 Co 43/2019-268, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu a tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský soud v Brně rozhodl dne 30. 7. 2018 usnesením č. j. 23 Nc 119/2013-138 tak, že nařídil výkon rozhodnutí podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2014 č. j. 23 Nc 119/2013-199, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2015 č. j. 15 Co 29/2015-282, a to uložením pokuty matce v částce 10 000 Kč (výrok I). Dále soud I. stupně návrh matky na nařízení výkonu rozhodnutí dle téhož rozsudku uložením pokuty otci zamítl (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Své rozhodnutí soud I. stupně odůvodnil tím, že pokud jde o uložení pokuty matce, porušila povinnost stanovenou v cit. rozsudku Městského soudu v Brně, která jí stanovila povinnost předávat nezletilou dceru otci ke styku v rozsahu, jak vyplývá z uvedených rozsudků, což nebylo matkou v plném rozsahu v mnoha případech dodrženo. V této souvislosti soud I. stupně vymezil konkrétní čtvrteční termíny stanoveného styku, kdy matka dítě ke styku nepředala. Pokud šlo o námitku matky, která argumentovala tím, že uvedený styk ve čtvrtek nelze naplnit s ohledem na její zaměstnání, soud tuto námitku nepovažoval za důvodnou, když odkázal na skutečnost, že matka je rodičem pečujícím o dítě mladší 15-ti let a dle §241 odst. 2 zákoníku práce je v zásadě zaměstnavatel povinen na její žádosti o úpravu pracovní doby vyhovět. Soud I. stupně měl za to, že nebylo prokázáno, že by matka vyvinula vážně míněnou a takto kvalifikovanou snahu si věci uspořádat, přičemž stav, kdy dítě po řadu měsíců, řádově v desítkách termínů s otcem dle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí čas netrávilo, nelze nijak omluvit zaměstnaností povinného rodiče, po němž je na místě očekávat vyvinutí veškerého a opravdového úsilí o uspořádání věcí tak, aby byl kontakt s druhým rodičem naplňován. Kromě uvedených čtvrtečních styků se také prokazatelně nerealizoval styk otce s nezletilou v některých dalších dnech.
3. K návrhu matky na výkon týchž rozhodnutí, kdy navrhovala uložení pokuty otci za přečerpání času styků dne 26. 12. 2016 o jednu hodinu, nebylo porušení obsahem spisu dostatečně prokázáno. Pokud matka tvrdila porušení rozsudku otcem, který si měl nezletilou ponechat vždy o jeden den déle, když ji měl mít od 24. 7. 2016 do 31. 7. 2016 a od 14. 8. 2016 do 21. 8. 2016, soud neshledal k uložení pokuty důvod, když tento styk dle výkladu soudu proběhl řádně v souladu s rozsudkem. Proto soud návrh matky na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl.
4. Proti usnesení soudu I. stupně podala matka odvolání, v němž namítala, že vyvinula veškeré možné úsilí pro to, aby styk mezi dcerou a otcem ve čtvrtek proběhl. Nabízela otci možnost si dceru vyzvednout přímo z mateřské školy, pokoušela se o úpravy pracovní doby u zaměstnavatele a nabízela otci náhradní styk. K tomuto jednání matky však soud vůbec nepřihlédl. Není zřejmé, co všechno by tedy musela udělat, aby se uložení pokuty za nedodržování styku vyhnula. V této souvislosti poukazuje na to, že již dne 24. 11. 2015 podala u soudu I. stupně návrh na úpravu styku, o kterém však doposud nebylo rozhodnuto. Z těchto důvodů má matka za to, že z její strany nedochází k úmyslnému nebo svévolnému porušování rozsudků. Ohledně výše uvedené pokuty namítala její nepřiměřenost.
5. Na základě takto podaného odvolání rozhodl odvolací soud napadeným usnesením o změně usnesení soudu I. stupně ve výroku I. tak, že matce uložil pokutu v částce 2 000 Kč, a ve výroku II. tak, že uložil pokutu otci v částce 1 000 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že za dané důkazní situace lze po matce spravedlivě požadovat především to, aby podala návrh na změnu úpravy styku s ohledem na uvedení těch skutečností, které realizaci čtvrtečních styků brání. To také matka řádně a včas učinila. Proto i přesto, že není naplňován čtvrteční styk tak, jak byl stanoven výše uvedenými rozsudky, nelze v tomto směru matce uložit pokutu, neboť ta vyvinula veškeré možné úsilí k tomu, aby závadný stav, tj. porušování rozsudku ohledně čtvrtečních styků, odvrátila. Pokutu uložil odvolací soud matce pouze pro jeden neuskutečněný styk. Pokud jde o pokutu uloženou otci, odvolací soud ji odůvodnil tím, že pokud otec v rámci hlavních školních prázdnin v roce 2016 vrátil po každém ze styků nezletilou o jeden den později, tedy ji měl ke styku po dobu nikoli jednoho týdne, ale po dobu 8 dnů, porušil tím povinnosti tak, jak mu byly uloženy výše citovanými rozsudky. Vzhledem k závažnosti porušení a postoji otce dospěl odvolací soud k závěru, že odpovídající je uložení pokuty ve výši 1 000 Kč.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Brně mohl a měl před vydáním napadeného usnesení zjistit, že si nezletilá přála trávit více času s otcem. Povinností rodiče, který má dítě v péči je i zajistit, aby bylo dítěti umožněno nerušeně se stýkat s druhým rodičem, a to tak, aby byla rodičovská práva druhého rodiče co nejvíce naplněna, a to i přizpůsobením své pracovní doby. Ze spisu je přitom zřejmé, že matka rozhoduje o veškerých důležitých otázkách spojených s výchovou nezletilé sama bez souhlasu otce, a to za tichého souhlasu soudu. Stejně tak je ze strany soudu tolerováno i opakované nepředávání nezletilé. Vzhledem k tomu, že vztah otce s matkou je ryze formální, nemá otec jinou možnost, než se domáhat svých rodičovských práv návrhy na soud. Tyto návrhy jsou však soudem opakovaně shledávány jako neopodstatněné.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétního rozhodnutí ve svůj prospěch.
9. Ústavní soud s ohledem na obsah projednávané ústavní stížnosti konstatuje, že stížnost je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními a na nich založenými právními závěry odvolacího soudu, což svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
10. K vlastnímu předmětu ústavní stížnosti Ústavní soud poznamenává, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí. Konečně Ústavní soud připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
11. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné protiústavní porušení zákonných zásad, ovládajících postup soudů v soudním řízení, ani vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Pro postup dle §39 zákon o Ústavním soudu neshledal Ústavní soud relevantní důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu