ECLI:CZ:US:2018:2.US.293.18.1
sp. zn. II. ÚS 293/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/1 la, Žižkov, Praha 3, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 28 Cdo 4488/2017-875, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2017 č. j. 26 Co 116/2017-834 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 31. 10. 2016 č. j. 5 C 47/2014-691, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Dále stěžovatelka poukázala na porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové výrokem I. napadeného rozsudku ze dne 6. 6. 2017 č. j. 26 Co 116/2017-834 potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 31. 10. 2016 č. j. 5 C 47/2014-691, jímž nahradil projev vůle stěžovatelky k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobcem o převodu pozemku parc. č. X v katastrálním území Uhříněves, obci hl. m. Praha, jako náhradního zemědělského pozemku za pozemky, jež nelze žalobci vydat (§11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o půdě"), a jako náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle dohody o vyčíslení restitučního nároku ze dne 13. 12. 2012, ve znění dodatku ze dne 27. 11. 2013, podle §18a odst. 2 zákona o půdě, ve výroku II. a III. rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před okresním i krajským soudem. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, což odůvodnil tím, že k problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že "důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR [jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba - při liknavém postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného". V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení §11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků.
3. Nejvyšší soud napadené usnesení dále odůvodnil tím, že v posuzované věci bylo provedeným dokazováním mimo jiné zjištěno, že právní předchůdkyně žalobce (jeho matka) řádně uplatnila své restituční nároky již v roce 2001, že o nich bylo rozhodnuto až v roce 2012, kdy došlo k jejich definitivnímu vyčíslení, že žalobce již dopisem ze dne 21. 3. 2008 vyrozuměl Pozemkový fond ČR o tom, že po smrti jeho matky (zemřelé dne 18. 9. 2006), je jediným dědicem ze zákona, což doložil usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 22 D 476/2006 a potvrzením o nabytí veškerého dědictví. Teprve ke dni 11. 7. 2012 byla stěžovatelkou vyčíslena hodnota restitučního nároku za nevydané pozemky, aby mohlo dojít k dodatečnému projednání dědictví po právní předchůdkyni žalobce. Žalobce se v důsledku uvedeného postupu stěžovatelky až do roku 2012 nemohl aktivně účastnit nabídkových řízení a po tomto datu učinil celkem osmnáct přihlášek do nabídkových řízení, avšak to již stěžovatelka nedisponovala dostatečným množstvím pozemků. Do roku 2014 se tak stěžovatelce nepodařilo uspokojit téměř polovinu uplatněných nároků žalobce. Soudy obou stupňů měly současně za prokázané, že struktura nabídky stěžovatelky neměla a nemá takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob a aby byla způsobilá v přiměřené době uspokojit nároky žalobce, že přestože žalobce řádně postupoval při výběrovém řízení ohledně pozemku ve Vinoři, podal nejvyšší nabídku a následně uzavřel se stěžovatelkou kupní smlouvu, převodu požadovaného pozemku se nedomohl (neboť na základě výsledku soudního řízení nabyli práva na převod pozemku jiní oprávnění), a že žalobce měl snahu uspokojovat svůj nárok postupem přes veřejnou nabídku a zažádal o převod pozemků v k. ú. Kunštát u Orlického Záhoří, jeho žádost však byla stěžovatelkou nesprávně posouzena jako neplatná, přičemž tento závěr byl bez bližšího odůvodnění přehodnocen až na zásah zástupce žalobce. Za takto zjištěného skutkového stavu věci nevybočuje právní závěr odvolacího soudu v otázce uspokojení restitučních nároků žalobce převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku stěžovatelky z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když stěžovatelka uvedeným (liknavým a svévolným) postupem, který je v rozporu se zákonem o půdě, fakticky ztížila žalobci uspokojení jeho restitučního nároku.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zrekapitulovala dosavadní postup řízení a zopakovala i své právní argumenty z řízení před obecnými soudy. Poukázala zejména na to, že žalobce již byl téměř uspokojen ve svých nárocích a stěžovatelka plné své povinnosti při vyhlašování veřejných nabídek, nelze proto mechanicky převzít závěry soudů ohledně dřívějších žalob žalobce. Dále stěžovatelka rozporuje, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s její argumentací a se všemi otázkami, které mu předložila. Podle stěžovatelky je žalobci umožněno domáhat se více pozemků, než by odpovídalo jeho restitučnímu nároku. Nad to obecné soudy neprovedly test kvality nebo kvantity pozemků nabízených ve veřejných nabídkách.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že výtky stěžovatelky směřují do hodnocení skutkového stavu a zaujetí závěrů ohledně intepretace podústavního práva. Byť i stěžovatelka tvrdí, že se domáhá svých základních práv - práva na spravedlivý proces či ochranu vlastnictví, jedná se v její ústavní stížnosti pouze o polemiku ohledně skutkového posouzení a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Žádný stěžovatelčin argument věc neposouvá do ústavní roviny.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu