ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4488.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4488/2017-875
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. F. , zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 47/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2017, č. j. 26 Co 116/2017-834, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.438,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Homoly, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové výrokem I. rozsudku ze dne 6. 6. 2017, č. j. 26 Co 116/2017-834, potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 31. 10. 2016, č. j. 5 C 47/2014-691 [jímž nahradil projev vůle žalované k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobcem o převodu pozemku v katastrálním území U., obci P., jako náhradního zemědělského pozemku za pozemky, jež nelze žalobci vydat (§11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon o půdě“), a jako náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle dohody o vyčíslení restitučního nároku ze dne 13. 12. 2012, ve znění dodatku ze dne 27. 11. 2013, podle §18a odst. 2 zákona o půdě], ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku ve výši 77.227,- Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 54.674,- Kč k rukám zástupce žalobce (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž k otázce splnění předpokladů jeho přípustnosti uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení:
A) „procesněprávní otázky litispendence řízení o nahrazení projevu vůle žalované ohledně převodu různých oprávněnou osobou požadovaných náhradních pozemků“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku, která by měla být dovolacím soudem „jinak posouzena, resp. nově vyřešena“,
B) „hmotněprávní otázky důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě na převod konkrétního pozemku mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům zformulovaným dosavadní judikaturou dovolacího soudu ohledně liknavosti či svévole dovolatelky při vypořádávání restitučního nároku oprávněné osoby,
C) „procesněprávní otázky dostatečnosti a přezkoumatelnosti provedeného dokazování“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, neboť vystavěl své právní posouzení na skutkovém základě, který nemá oporu v provedeném dokazování,
D) „hmotněprávní otázky důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě na převod konkrétního pozemku mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě za situace, kdy uvedená oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem postačujícím k efektivní a úspěšné účasti ve veřejných nabídkách, těchto se však neúčastní a uplatnění žaloby je z její strany součástí komplexního postupu směřujícího k získání pozemkové náhrady zcela mimo režim zákona o půdě, kdy z tohoto mimořádného prostředku ochrany oprávněných osob se stává mechanismus nahrazující režim zákona o půdě jako takový“, která by měla být dovolacím soudem „nově vyřešena“,
E) „hmotněprávní otázky aplikovatelnosti judikatury týkající se vypořádání restitučního nároku spojeného s nárokem na převod náhradních pozemků na vypořádání restitučního nároku spojeného s nárokem na náhradu za živý a mrtvý inventář“, která by měla být dovolacím soudem „nově vyřešena“,
F) „hmotněprávní otázky možnosti průběžně posuzovat výši uspokojení nároku oprávněné osoby za situace, kdy jí byly za zlomek tržní ceny náhradou za zemědělské pozemky převedeny pozemky vysokého tržního významu, k nimž oprávněná osoba realizovala vlastnické právo jejich spekulativním prodejem namísto jejich hospodářského využití v souladu s účelem zákona o půdě“, která by měla být dovolacím soudem „nově vyřešena“,
G) „procesněprávní otázky týkající se způsobu stanovení tarifní hodnoty sporu pro účely výpočtu sazby mimosmluvní odměny advokáta dle advokátního tarifu při výpočtu náhrady nákladů řízení o žalobě oprávněné osoby podle zákona o půdě na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě“, která by měla být dovolacím soudem „nově vyřešena“.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II odst. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, neboť rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o věci samé v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná v podaném dovolání namítá [viz otázka zformulovaná pod písm. B)], že odvolací soud při posuzování liknavosti a svévole při vypořádávání restitučního nároku žalobce nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům zformulovaným ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR [jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba - při liknavém postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení §11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu - v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a na nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 - Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (právnímu předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
V dané věci bylo provedeným dokazováním mimo jiné zjištěno, že právní předchůdkyně žalobce E. F. (jeho matka) řádně uplatnila své restituční nároky již v roce 2001, že o nich bylo rozhodnuto až v roce 2012, kdy došlo k jejich definitivnímu vyčíslení, že žalobce již dopisem ze dne 21. 3. 2008 vyrozuměl Pozemkový fond ČR o tom, že po smrti jeho matky (zemřelé dne 18. 9. 2006), je jediným dědicem ze zákona, což doložil usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 22 D 476/2006 a potvrzením o nabytí veškerého dědictví. Teprve ke dni 11. 7. 2012 byla žalovanou vyčíslena hodnota restitučního nároku za nevydané pozemky, aby mohlo dojít k dodatečnému projednání dědictví po právní předchůdkyni žalobce. Žalobce se v důsledku uvedeného postupu žalované až do roku 2012 nemohl aktivně účastnit nabídkových řízení a po tomto datu učinil celkem osmnáct přihlášek do nabídkových řízení, avšak to již žalovaná nedisponovala dostatečným množstvím pozemků. Do roku 2014 se tak žalované nepodařilo uspokojit téměř polovinu uplatněných nároků žalobce. Soudy obou stupňů měly současně za prokázané, že struktura nabídky žalované neměla a nemá takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob a aby byla způsobilá v přiměřené době uspokojit nároky žalobce, že přestože žalobce řádně postupoval při výběrovém řízení ohledně pozemku ve V., podal nejvyšší nabídku a následně uzavřel se žalovanou kupní smlouvu, převodu požadovaného pozemku se nedomohl (neboť na základě výsledku soudního řízení nabyli práva na převod pozemku jiní oprávnění), a že žalobce měl snahu uspokojovat svůj nárok postupem přes veřejnou nabídku a zažádal o převod pozemků v k. ú. K. u O. Z., jeho žádost však byla žalovanou nesprávně posouzena jako neplatná, přičemž tento závěr byl bez bližšího odůvodnění přehodnocen až na zásah zástupce žalobce.
Za takto zjištěného skutkového stavu věci nevybočuje právní závěr odvolacího soudu v otázce uspokojení restitučních nároků žalobce převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalovaná (Pozemkový fond ČR) uvedeným (liknavým a svévolným) postupem, který je v rozporu se zákonem o půdě, fakticky ztížila (ztížil) žalobci uspokojení jeho restitučního nároku.
Namítá-li dovolatelka k řešení procesněprávní otázky uvedené pod písm. C) dovolání „nedostatečnost a nepřezkoumatelnost provedeného dokazování“, v důsledku čehož se měla „základem právního posouzení stát skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování“, neuplatňuje tím jediný možný dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podstatou argumentace dovolatelky je totiž primárně nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, na nichž je založeno právní posouzení věci. Správnost skutkových zjištění ani způsob provádění jednotlivých důkazů nebo výsledek jejich hodnocení promítající se do skutkových zjištění, však nelze po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. zpochybnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Dovolacímu soudu tedy nezbývá než (obdobně jako v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017, vydaném v jiné věci týchž účastníků) uzavřít, že ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka formulovaná dovolatelkou pod písm. E) dovolání, v souvislosti s jejímž řešením odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, pokud umožnil uspokojení nároku žalobce na náhradu za živý a mrtvý inventář převodem pozemků z vlastnictví státu. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5174/2015 či ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 483/2012) byl pro poskytování náhrad podle §18a odst. 2 zákona o půdě, spočívajících v poskytnutí nemovitostí, již před účinností zákona č. 131/2006 Sb. uplatnitelný postup podle §11 odst. 2 zákona o půdě (kdy s účinností od 14. 4. 2006 byl pak převod náhradních pozemků oprávněným osobám podrobněji upraven v §11a zákona o půdě). Jako lichá se tedy jeví námitka dovolatelky, že žalobci ve vztahu k nárokům plynoucím mu z §18a zákona o půdě nemůže ve sporu svědčit aktivní věcná legitimace, neboť je-li ve vztahu k těmto nárokům při jejich uspokojování formou poskytnutí pozemků uplatnitelný postup podle §11a zákona o půdě (dříve podle §11 odst. 2 zákona o půdě), jsou v tomto směru uplatnitelné rovněž veškeré další soudní praxí zformované principy vztahující se k uvedenému ustanovení. Rovněž při uspokojování nároků plynoucích oprávněné osobě z §18a zákona o půdě je dovolatelka povinna dbát toho, aby její postup nevykazoval znaky liknavosti, libovůle či svévole, neboť v opačném případě se vystavuje reálnému riziku prohry ve sporu o nahrazení projevu vůle státu k převodu konkrétních oprávněnou osobou vybraných pozemků. Pro úplnost pak v této souvislosti dovolací soud uvádí, že za situace, kdy dovolatelka dlouhodobě neplní své zákonné povinnosti a její postup lze označit za liknavý či svévolný, je zcela legitimní a textu a účelu zákona o půdě plně odpovídající, aby byla oprávněné osobě dána možnost zvolit variantu vypořádání spočívající v převodu konkrétního pozemku z vlastnictví státu.
Otázka předestřená v podaném dovolání pod písmenem F), která by měla být dovolacím soudem „nově vyřešena“, přípustnost dovolání taktéž založit nemůže, neboť již její samotná formulace předpokládá existenci konkrétních skutkových zjištění, která však odvolací soud v projednávané věci neučinil, např. zjištění, že měl žalobce již dříve získané náhradní pozemky spekulativně prodat namísto jejich hospodářského využití odpovídajícího účelu zákona o půdě. Nejvyšší soud již přitom v minulosti mnohokrát akcentoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4853/2016).
Pokud jde o otázky formulované dovolatelkou pod písm. A) a D), tyto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. taktéž nezakládají, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé na jejich řešení nezávisí, jelikož je odvolací soud neřešil. Tyto otázky tedy přípustnost dovolání založit nemohou, neboť nesplňují kritéria stanovená v ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže odvolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Ani poslední dovolatelkou formulovaná otázka přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá, neboť z obsahu spisu je zcela nepochybné, že v tomto řízení šlo o žalobu na projev vůle směřující ke vzniku právního jednání, jehož předmět je (na rozdíl od předmětu případů jiných) penězi ocenitelný, a dovolatelkou namítané ustanovení §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu pro účely stanovení tarifní hodnoty sporu v tomto případě tudíž aplikovat nelze, neboť nezbytnou podmínkou jeho aplikace je právě neocenitelnost předmětu právního jednání, k jehož vzniku, změně nebo zániku má soudem nahrazovaný projev vůle směřovat.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady potřebné k bránění práva. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil podle advokátního tarifu – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Tyto náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 9.980,- Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 2.158,80 Kč. Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 12.438,80 Kč zaplatit žalobci k rukám advokáta, který ho v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu