ECLI:CZ:US:2019:2.US.2969.18.1
sp. zn. II. ÚS 2969/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební a obchodní společnosti Most, spol. s r. o., se sídlem Obrnice 10, právně zastoupené JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem Mírové nám. 48, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2018 č. j. 32 Cdo 1864/2018-353, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 1017 č. j. 4 Cmo 192/2016-324 potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2016 č. j. 24 Cm 276/2013-282, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1 467 619,08 Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 206 665,87 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastnicemi (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok II.).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma jeho prvního výroku v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé) podala stěžovatelka dovolání. Odvolacímu soudu v něm vytýkala, že vyřešil otázky procesního a hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na jehož rozhodnutí poukazovala. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v dotčené části, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se zamítá žaloba i ohledně částky 1 467 619,08 Kč s příslušenstvím a žalobkyni bude uloženo nahradit stěžovatelce náklady za řízení před soudy všech stupňů.
4. Dovolací soud dovolání odmítl zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné. Dovodil, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující. "Pokud však dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně s jeho usnesením ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017) vyřešil otázku procesního práva, spočívající v jeho povinnosti zasáhnout do hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně za situace, kdy způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odůvodnění jeho rozhodnutí není v souladu s §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., patrně přehlédla, že odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Již z tohoto důvodu proto tato otázka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít." Dále dovolací soud uvedl, že "pokud tedy dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud při řešení vymezených hmotněprávních otázek nepostupoval v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na něž souhrnně (a nikoli u každé jednotlivé otázky) poukazuje, trpí dovolání v této části vadou, kterou však již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula". Nejvyšší soud dále stěžovatelce vytknul, že staví-li svou argumentaci na kritice skutkových zjištění, tak ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., který je třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolání tak postrádá i řádné vymezení dovolacího důvodu. To platí i o řešení otázky změny předmětné smlouvy o dílo, u které spatřuje dovolatelka příčinu nesprávnosti právních závěrů odvolacího soudu především v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje obsáhle skutkový stav věci a polemizuje s důvody, pro které Nejvyšší soud odmítl její dovolání. Tyto důvody považuje za ryze formalistické.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
8. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
9. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (nález sp. zn. II. ÚS 2312/15).
10. Co se týče vad dovolání, mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. cit. ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.
11. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Právo stěžovatelky na spravedlivý proces tak porušeno nebylo.
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu