ECLI:CZ:US:2012:2.US.2973.09.1
sp. zn. II. ÚS 2973/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti E. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Kratochvílem, advokátem se sídlem Solná 5, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 11 Co 400/2009 - 79 ze dne 6. 8. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho základní práva, a sice "práva stěžovatele na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení ústavně garantovaných práv v důsledku toho, že Krajský soud jednak na základě svého právního názoru "v podstatě akceptoval svým způsobem nezákonné vyvlastnění", jednak v rámci odvolacího řízení před vyhlášením napadeného rozsudku tento svůj právní názor na věc účastníkům nesdělil, čímž mělo dojít k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, napadených usnesení i obsahu spisu, vedeného pod sp. zn. 12 C 85/2008, Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně vyhověl žalobě stěžovatele, který se domáhal zaplacení částky 41.578,- Kč (původně ve výši 33.254,- Kč) s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na základě nevyúčtovaných záloh, jež stěžovatel uhradil vedlejšímu účastníku, Rozvoj, stavební bytové družstvo, tehdy v pozici žalovaného, když tyto finanční prostředky byly dle stěžovatele použity na výměnu vnějších oken, která patří do výlučného vlastnictví stěžovatele, jak vyplývá z příslušného prohlášení vedlejšího účastníka jako původního výlučného vlastníka budovy, na základě kterého byly v této budově vymezeny bytové jednotky, i z příslušné smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, kterou následně uzavřel vedlejší účastník se stěžovatelem. Okresní soud v Opavě provedl poměrně rozsáhlé dokazování, z něhož vyvodil, že vedlejší účastník použil stěžovatelem poskytnuté finanční prostředky jednak v rozporu s účelem poskytování těchto prostředků, jednak na provedení výměny oken, která však dle vývodu soudu prvého stupně náleží do výlučného vlastnictví stěžovatele, nikoli do spoluvlastnictví vlastníků všech bytových jednotek, resp. nespadají pod společné části domu. Právě otázka vlastnického práva, přesněji řečeno odlišení součástí a příslušenství bytových jednotek od společných částí domu, která jsou ve spoluvlastnictví vlastníků všech bytových jednotek, představovala v úvahách soudu nosný důvod, na kterém také rozsudek okresního soudu z podstatné části stojí.
Rozsudek soudu I. stupně napadl vedlejší účastník včasným odvoláním v celém rozsahu, přičemž nesouhlasil jak se zjištěným skutkovým stavem, tak i s právním hodnocením posuzované věci ze strany soudu I. stupně. V této souvislosti poukázal zejména na to, že zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, "je dán specifický charakter bytového vlastnictví", jehož esence tkví v "konstrukci dualistické teorie bytového vlastnictví ve spoluvlastnickém pojetí". Ve spojitosti s tím vedlejší účastník uvedl, že vlastník bytové jednotky má proto nejen práva, ale i povinnosti, což dle něj vyplývá z čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého vlastnictví zavazuje. Vlastník bytu se tak podílí na správě domu v rozsahu, který koresponduje s jeho spoluvlastnickým podílem na společných částech domu, "což je jeho právem i povinností", přičemž zde odkázal na nález Ústavního soudu zveřejněný pod č. 128/2001 Sb. Dále pak sdělil, že usnesením shromáždění společenství vlastníků ze dne 23. 4. 2008 byla schválena taková změna prohlášení vlastníka domu, která zařadila okna mezi společné části domu. Přitom stěžovatel (jako přehlasovaný spoluvlastník) nevyužil možnost napadnout takové rozhodnutí u soudu. Zejména tuto skutečnost vedlejší účastník v odvolacím řízení namítal.
Ve svém vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka stěžovatel konstatoval, že "do současné doby i přes pokus žalovaného prostřednictvím rozhodnutí shromáždění vlastníků ze dne 23. 4. 2008 o změně prohlášení vlastníka budovy zařadit vnější okna do společných částí domu, jsou i nadále celá okna součástí bytových jednotek, a jsou tak vlastnictvím jednotlivých vlastníků bytových jednotek". Stěžovatel namítl, že akt shromáždění vlastníků nemůže platně změnit rozsah vlastnického práva jednotlivých vlastníků bytových jednotek, což je prý tím spíše vyloučeno u těch vlastníků bytových jednotek, kteří s takovou změnou vyslovili nesouhlas. Na podporu svého postoje stěžovatel argumentoval dovedením takového závěru ad absurdum, kdy shromáždění vlastníků by mohlo odhlasovat takovou změnu (prohlášení) v jakékoli míře, "čímž by bylo zasahováno do vlastnického práva jednotlivých vlastníků jednotek i bez jejich souhlasu". Takový postup by byl dle názoru stěžovatele v příkrém rozporu s čl. 11 Listiny a znamenal by "jistou formu naprosto nezákonného vyvlastnění v zájmu společných částí domu." Stěžovatel má také za to, že nabyté vlastnické právo nelze takto dodatečně zužovat, resp. jakkoli do něj bez souhlasu dotčeného vlastníka zasahovat, a to ani rozhodnutím o změně prohlášení vlastníka budovy.
Krajský soud v Ostravě přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru o důvodnosti odvolání vedlejšího účastníka. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, který byl zjištěn soudem I. stupně, neboť jej považoval za zcela správný, odpovídající provedeným důkazům. Na rozdíl od okresního soud však zaujal stanovisko, že vnější okna náleží do společných částí domu. Dospěl totiž k tomu, že změna prohlášení, kterou shromáždění jako orgán společenství vlastníků jednotek učinilo, a v jejímž důsledku se vnější okna stala společnou částí domu, byla provedena v souladu s citovaným zákonem o vlastnictví bytů, když byla dodržena kvalifikovaná, tříčtvrtinová většina přítomných členů ve smyslu §11 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, přičemž stěžovatel jako přehlasovaný vlastník proti tomuto rozhodnutí nebrojil postupem podle §11 odst. 3 téhož zákona, tedy v prekluzivní lhůtě 6 měsíců od dne přijetí předmětného rozhodnutí nepodal návrh k soudu, aby tento rozhodl o sporné záležitosti. Protože uplynutím stanovené doby stěžovatelovo právo zaniklo, je dle odvolacího soudu třeba považovat vnější okna za společnou část domu coby součást vnějších svislých konstrukcí domu (obvodových zdí). V návaznosti na otázku týkající se příspěvků na náklady spojené se správou domu a pozemku upozornil soud na to, že nelze přijmout myšlenku, že má každý vlastník svůj konkrétní účet a na něm se nacházející jím složené finanční prostředky. Fond oprav dle mínění soudu představuje "masa finančních prostředků shromážděná na jednom účtu", přičemž vlastníci jednotek rozhodují, co bude z těchto peněz financováno. Z toho důvodu prý má každoročně provedené vyúčtování pro jednotlivé vlastníky pouze informativní charakter. Odvolací soud posléze uzavřel, že stěžovatel, který finanční prostředky vložil do fondu oprav po právu, přičemž k jejich spravování je povolán vedlejší účastník, jej nemůže zavázat k jejich vrácení, neboť k tomu by mohlo dle názoru odvolacího soudu dojít jen na základě rozhodnutí shromáždění vlastníků bytových jednotek, což se prý nestalo. Ze všech těchto důvodů shledal Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatele nedůvodnou, přičemž změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatele zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel stížností, v níž odvolacímu soudu vytýká jednak ústavně nekonformní právní posouzení věci, tedy jeho stanovisko k vlastnictví vnějších oken, jednak procesní pochybení, když opomenul seznámit účastníky se svým právním názorem (nebo jej umožnit seznatelným v jiné podobě), obzvláště za situace, kdy se jeho právní názor od právního názoru soudu prvního stupně zcela odlišuje.
Proti prvně uvedenému právnímu hodnocení krajského soudu v podstatě brojí stěžovatel stejnými argumenty, které uvedl ve svém vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka. K tomu pouze dodává, že krajský soud došel k závěru o tom, že vnější okna náleží do společných částí domu, aniž se zabýval existencí a právním charakterem oken vnitřních. Stěžovatel dále namítá, že shromáždění vlastníků jednotek postrádá právní subjektivitu, což zřejmě dle názoru stěžovatele zpochybňuje právní povahu usneseného rozhodnutí, na jehož základě byla vnější okna zařazena pod společné části domu. V dalším pak odvolacímu soudu vytýká jeho úvahu o tom, že vnější okna je nutno považovat za společnou část domu jakožto součást vnějších svislých konstrukcí domu, obvodových zdí bez toho, aby tento svůj postoj "v podstatě technického směru" jakkoli blíže zdůvodnil. K tomu nakonec dodal, že krajský soud "de facto uznal jistou formu nezákonného vyvlastnění majetku stěžovatele, tedy ve prospěch všech ostatních vlastníků jednotek v budově provedené vyvlastnění oken náležejících k bytové jednotce ve vlastnictví stěžovatele".
Proti druhotně zmíněnému procesnímu pochybení odvolacího soudu brojí stěžovatel tím, že tento soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, jestliže jako soud odvolací před vydáním svého rozsudku neseznámil účastníky řízení (zejména stěžovatele) s právním názorem, který se ukázal jako zásadně odlišný od právního hodnocení okresního soudu, a tak jim znemožnil se k odchylnému právnímu názoru vyjádřit, čímž prý ve svých důsledcích zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Na podporu svých tvrzení odkazuje stěžovatel na řadu soudních rozhodnutí, včetně nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 523/02. Na závěr stěžovatel vyzdvihl, že jako účastník nemohl vůbec předvídat rozhodnutí odvolacího soudu, "což platí tím více, pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy z důvodů pro stěžovatele nepředvídatelných."
Ústavní soud se zabýval nejprve námitkami stěžovatele směřujícími proti krajským soudem vyslovenému právnímu názoru stran vlastnictví vnějších oken, to jest závěru, že tvoří společnou část domu. Na tomto místě považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že otázka vlastnického práva vnějších oken je v posuzovaném případě pouze otázkou vedlejší, neboť spor se od počátku řízení vede z titulu bezdůvodného obohacení v důsledku stěžovatelem tvrzené neoprávněnosti čerpání jím vložených prostředků do fondu oprav, byť důležitou roli v projednávané věci hraje. Ústavní soud však argumenty stěžovatele nepokládá za opodstatněné.
V případě společenských vztahů upravených vzpomínaným zákonem o vlastnictví bytů nutně vystupuje do popředí otázka vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, resp. spoluvlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Více než jinde se zde projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána právě dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví bytové jednotky (myšleno ve vztahu k druhé části tohoto "vlastnického dualismu") na jedné straně a podílovým spoluvlastnictvím společných částí domu na straně druhé. Nelze naň nazírat ani jako na podílové spoluvlastnictví svého druhu, ani jako na vlastnictví výlučné. Je zřejmé, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené míře jak práv, tak i povinností, což odpovídá vymezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny, který chrání nejen jeho podstatu, ale též chrání jiné před jeho zneužitím na újmu práv druhých, anebo dostává-li se jeho výkon do rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, popř. poškozuje-li lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (odst. 3). Rovnoměrné rozložení práv a povinností mezi jednotlivé vlastníky bytových jednotek podle citovaného zákona o vlastnictví dostatečně odráží ústavní principy, na nichž vlastnické právo spočívá. Nelze tudíž považovat za ústavně nekonformní závěr, že by ústavní předpisy samy o sobě vylučovaly, aby společenství vlastníků bytových jednotek nemohlo, prostřednictvím rozhodnutí svého orgánu o změně prohlášení vlastníka budovy ve smyslu §4 uvedeného zákona, rozšířit společné části domu o části, které se nacházejí ve výlučném vlastnictví jednotlivých vlastníků, to ovšem za předpokladu, že zákonem jsou garantovány dostatečně účinné prostředky ochrany vlastníků bytových jednotek před jednáním ostatních v této věci.
Ze zákona o vlastnictví bytů výslovně vyplývá dvojí ochrana. Prvním ochranným prvkem je požadavek kvalifikované, tříčtvrtinové většiny přítomných (tj. hlasování se účastnících) vlastníků bytových jednotek při rozhodování o věcech stanovených v §11 odst. 4 zákona, kam náleží i případná změna prohlášení vlastníka budovy podle §4. Poněvadž je při hlasování rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu (v souladu s §8 odst. 2 téhož předpisu), je zapotřebí dalšího ochranného opatření, který v daném případě představuje právo přehlasovaného vlastníka požádat soud, aby v případě, že se jedná o důležitou záležitost, o ní sám rozhodl. Taková konstrukce plně odpovídá ústavnímu principu zakotvenému v čl. 6 Ústavy, podle které rozhodnutí (nejen politická) vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním, avšak současně šetří práva menšin. Z tohoto principu, jakož i dalších ústavních ustanovení, zejména čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého zákonné meze základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, vyvěrá třetí ochranný prvek, totiž přirozený požadavek na to, aby rozhodnutí shromáždění vlastníků bytových jednotek ve svém důsledku nevedlo k diskriminaci přehlasovaných členů, resp. aby platilo pro všechny ve stejné míře. Nebylo by ústavně konformním takové rozhodnutí shromáždění, které by začlenilo části nacházející se ve výlučném vlastnictví jen některých vlastníků bytových jednotek do společných částí domu, ať už by to z takového rozhodnutí plynulo přímo nebo nepřímo. Tím je současně zajištěna zdrženlivost vlastníků při hlasování, neboť sami svým rozhodováním mohou ovlivnit rozsah svého výlučného vlastnictví, ačkoli je třeba poznamenat, že ani přechod částí domu nacházejících se ve výlučném vlastnictví vlastníků bytových jednotek pod společné části domu neznamená naprostý zánik vlastnického vztahu k předmětným částem, jelikož společné části domu jsou v podílovém spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek.
Stěžovatel ve své stížnosti nikde netvrdí, že se rozhodnutí shromáždění vlastníků bytových jednotek bránil žalobou podle §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Krajský soud nepochybil, jestliže tuto skutečnost zohlednil ve svém rozhodnutí, protože zánik práva domáhat se žalobou rozhodnutí v důležité věci, v níž byl navrhovatel, v daném případě stěžovatel, přehlasován, je podstatnou, rozhodující okolností pro posouzení otázky, zda vnější okna jsou nebo nejsou součástí společných částí domu.
Pokud jde o procesní námitky stěžovatele, kdy odvolacímu soudu vytýká vadný postup spočívající v absenci náležitého poučení ve smyslu §118a odst. 2 občanského soudního řádu, lze stěžovateli přisvědčit, že se účastníkům, zvláště pak stěžovateli, s přihlédnutím zejména k průběhu odvolacího jednání, takového poučení mělo dostat. Ústavní soud však má za to, že jeho kasační zásah není z tohoto důvodu namístě. Jak ostatně sám judikuje, v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (např. I. ÚS 148/02, II. ÚS 2346/11 aj.). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. V posuzovaném případě sotva lze očekávat změnu právního názoru krajského soudu, když jeho stěžejní argument nebyl v tomto usnesení Ústavního soudu shledán protiústavním. Z toho důvodu by poskytnutí poučení a náležitého procesního prostoru stěžovateli nepředstavovalo efektivní nástroj k dosažení jím chtěné nápravy. Naopak kdyby Ústavní soud jen z tohoto důvodu stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu