ECLI:CZ:US:2004:2.US.299.03
sp. zn. II. ÚS 299/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti JUDr. F. H., CSc., zastoupeného JUDr. M. K., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, č. j. 1 Co 59/2003-45, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. prosince 2002, č. j. 37 C 127/2002-14, tak, že byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření v rámci řízení na ochranu osobnosti. Tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti vyplývá, že dne 19. 11. 2002 podal stěžovatel u Městského soudu v Praze žalobu proti České republice - Ministerstvu vnitra ČR na ochranu osobnosti. V tomto řízení se domáhá odstranění následků sdělení obvinění ze dne 1. 3. 2000, na jehož základě je nezákonně stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a v důsledku toho i držen ve vazbě, a které mělo být vydáno v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, trestního zákona i Listiny. V návaznosti na podanou žalobu stěžovatel podal dne 23. 12. 2002 návrh na předběžné opatření, na jehož základě soud prvního stupně vydal usnesení, v němž nařídil žalované České republice, zastoupené Ministerstvem vnitra ČR, zdržet se až do právní moci rozhodnutí ve věci samé na ochranu osobnosti jakýchkoliv úkonů vůči stěžovateli v trestním řízení proti němu vedeném. Na základě odvolání žalované strany však vrchní soud zmíněné rozhodnutí změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl.
Dle názoru stěžovatele tak odvolací soud porušil jeho právo zaručené Ústavou v čl. 4, jakož i ústavně zaručené základní právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může dovolávat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Kromě toho se domnívá, že jestliže ochranu osobnosti, jako základní právo občana garantované mezinárodními smlouvami, nelze podle čl. 36 odst. 2 Listiny vyloučit z přezkoumávání, lze a priori dovodit oprávněnost dovolat se zatímní úpravy poměrů účastníků formou nařízení předběžného opatření. Dále zpochybňuje závěry odvolacího soudu, že nařízením předběžného opatření došlo nepřípustně k zásahu do oblasti trestněprávní, což, jak uvádí, nelze tvrdit bez dalších souvislostí práv a svobod garantovaných Listinou.
V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Vrchní soud v Praze především zdůrazňuje, že soud prvního stupně pochybil, když nevzal v úvahu, že postup orgánů činných v trestním řízení představuje výkon zákonem uložené povinnosti vyplývající z trestněprávních předpisů. Tato okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv již sama o sobě bez dalšího neumožňuje zatímně upravit poměry účastníků formou nařízení předběžného opatření ve znění navrhovaném stěžovatelem, které ve svých důsledcích nepřípustně zasahuje do oblasti trestněprávní a znemožňuje tak orgánům činným v trestním řízení plnit jejich zákonné povinnosti.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. února 2004 v plném rozsahu odkázal na napadené usnesení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Obdobné ustanovení je obsaženo v čl. 2 odst. 2 Listiny. Touto maximou je vyjádřena zásada podřízení státní moci zákonu, resp., že každý státní orgán má zákonem vymezenou pravomoc, kterou smí uplatňovat jen v tomto rámci. Tyto základní zásady pro činnost státních orgánů se vztahují i na postup soudů a na rozsah jejich oprávnění při rozhodování. To znamená, že soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek zákonem výslovně stanovených.
Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je v příslušných ustanoveních zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), zejména v §7, upravena tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje tedy žádné zákonné ustanovení, které by soud opravňovalo k tomu, aby v občanském soudním řízení, kterým je i řízení o žalobě na ochranu osobnosti, zasahoval do řízení trestního a nařizoval orgánům činným v trestním řízení zdržet se jakýchkoliv úkonů. Postupoval by tak v rozporu s ustanovením §2 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a porušoval povinnosti, které mu tento zákon ukládá. Ustanovení §102 odst. 1 o.s.ř. nedává soudu neomezenou pravomoc k nařizování jakéhokoliv předběžného opatření. Rozhodnutí podle tohoto ustanovení musí být odůvodněno konkrétní potřebou zatímně upravit poměry účastníků v řízení vedeném v rozsahu shora vymezené pravomoci civilního soudu. V projednávané věci Městský soud v Praze tedy překročil svoji pravomoc a nepřípustně zasáhl do oblasti trestněprávní, což by mohlo mít za důsledek znemožnění plnění zákonných povinností orgánům činným v trestním řízení.
Obvinění z trestného činu sice lze chápat jako zásah do práva na ochranu osobnosti, tento zásah však není "neoprávněný" ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o zásah zákonem, konkrétně trestním řádem, dovolený za podmínek v něm stanovených. Námitky, směřující proti sdělení obvinění, může stěžovatel uplatňovat výlučně v rámci trestního řízení, způsobem trestním řádem stanoveným, a nikoliv mimo něj. Žalobou na ochranu osobnosti se nelze bránit proti sdělení obvinění, pokud bylo toto opatření vydáno orgánem k tomu oprávněným, za podmínek stanovených trestním řádem (tzv. zákonná licence).
Ústavní soud dále považuje za nutné konstatovat, že žalovaná Česká republika nemůže být v dané věci pasivně legitimována, neboť s ohledem na shora zmíněnou zákonnou licenci není subjektem příslušného hmotněprávního vztahu. Podle ustanovení §21a odst. 1 o.s.ř. za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu. Jediným takovým předpisem je zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon se však podle svého ustanovení §2 odst. 3 nevztahuje, mimo jiné, na úkony a postupy příslušných orgánů, pokud vedou trestní řízení. V projednávané věci tedy není žádná organizační složka státu oprávněna vystupovat za stát před soudem.
Usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, by tedy za situace, že by se stalo pravomocným, nebylo vykonatelné. Ministerstvo vnitra navíc není oprávněno dávat pokyny k postupu při vyšetřování v konkrétní trestní věci. Pokud by takový pokyn vydalo, zasáhlo by nepřípustným způsobem do výlučného oprávnění orgánů činných v trestním řízení, vyplývajícího z příslušných právních předpisů (trestní řád, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů), a samo by tak postupovalo v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Vrchní soud v Praze, který svým rozhodnutím změnil usnesení Městského soudu v Praze a zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, tedy postupoval plně v souladu s příslušnými shora citovanými zákonnými ustanoveními.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že přestože stěžovatel v ústavní stížnosti přímo nebrojí proti opatření, kterým mu bylo sděleno obvinění, ale napadá rozhodnutí odvolacího soudu o předběžném opatření v rámci řízení na ochranu osobnosti, námitky proti tomuto úkonu tvoří podstatnou část jejího odůvodnění. Jak ale Ústavní soud zjistil, stěžovatel se již v minulosti ústavní stížností domáhal nápravy tvrzené nezákonnosti sdělení obvinění před Ústavním soudem ústavní stížností (věc vedená pod sp. zn. III. ÚS 131/02), která byla jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Z důvodů uvedených shora tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesením Vrchního soudu v Praze nebyla porušena stěžovatelova základní práva zakotvená v čl. 4 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 2. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu