ECLI:CZ:US:2016:2.US.2996.15.1
sp. zn. II. ÚS 2996/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 5 Tdo 483/2015-55, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2014, č. j. 4 To 18/2014-2385, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. 2. 2014, č. j. 68 T 14/2013-2141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 6. 10. 2015 byla doručena Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání jednak zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a jednak zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a odsoudil jej podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 10 let a k trestu propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 55 032 Kč a 2 362 EUR.
Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání stěžovatele jako nedůvodné a k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 a §259 odst. 3, odst. 4 trestního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu tak, že stěžovateli zpřísnil trest odnětí svobody na 6 let a 6 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, a rozšířil trest zákazu činnosti na výkon funkce prokuristy obchodních korporací, přičemž odvolací soud uložil stejný trest propadnutí věci jako soud prvního stupně.
Následně stěžovatel podal k Nejvyššímu soudu dovolání, které Nejvyšší soud, ústavní stížností rovněž napadeným usnesením, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V dovolání stěžovatel mimo jiné namítal vadné právní posouzení míry účasti jednotlivých obviněných na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, které se projevilo v chybné diferenciaci trestů. Nejvyšší soud však konstatoval, že uvedené námitky stěžovatele neodpovídají dovolacím důvodům podle §265b trestního řádu. Stejný závěr učinil Nejvyšší soud i směrem k té části dovolání stěžovatele, ve které namítal, že soudy při ukládání trestu stěžovateli nezohlednily dostatečně roli, jakou při spáchaných trestných činech sehrály další osoby, které ovšem měly v předmětném trestním řízení postavení svědků. K tomu dále Nejvyšší soud poznamenal, že trestní stíhání konkrétní osoby není podmíněno trestním stíháním dalších osob, které se měly účastnit na spáchání trestného činu. Je pouze na úvaze státního zástupce, které osoby postaví před soud, jsou-li k tomu splněny podmínky, a soud je vázán obžalovací zásadou (viz §2 odst. 8 trestního řádu), takže nemůže podmiňovat odsouzení určité obžalované osoby tím, aby byla před soud postavena i další osoba, která měla participovat na posuzované trestné činnosti.
Stěžovatel ve svém dovolání dále namítal, že soudy řádně nezdůvodnily, z čeho dovozují, že byl pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku. Jestliže orgány činné v trestním řízení označily osobu, která předmětné daňové přiznání podepsala, za tzv. "bílého koně" a ten nebyl trestně stíhán, stěžovatel nepovažuje takovou situaci za překážku, aby jeho jednání bylo posouzeno jen jako účastenství na předmětném daňovém deliktu ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nejvyšší soud k této námitce, s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně, konstatoval, že v daném jednání nelze spatřovat jen účastenství na uvedeném trestném činu, protože jednání obviněného (stěžovatele) se zde neomezilo na to, aby vzbudil v osobě, která byla v postavení "bílého koně", rozhodnutí spáchat trestný čin daňového charakteru. Obviněný naopak podnikl konkrétní kroky jednoznačně směřující k podvodnému úniku na dani z přidané hodnoty, na které bezprostředně navázaly kroky jeho spolupachatelů nebo mu předcházely. Vtažení tzv. "bílého koně" do role společníka a jednatele obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o., bylo v kontextu všech skutkových okolností jen jedním z těchto kroků, který směřoval k zastření trestní odpovědnosti obviněného (stěžovatele).
V souvislosti s trestným činem vydírání stěžovatel ve svém dovolání poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých měl stěžovatel vzkázat svoje výhrůžky poškozenému prostřednictvím další osoby, která měla být proto stíhána jako pachatel tohoto trestného činu, přičemž stěžovatel se na daném trestném činu účastnil nanejvýše jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. K této dovolací námitce Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný (stěžovatel) sice osobně nesdělil poškozenému své pohrůžky, které směřovaly k tomu, aby poškozený pod jejich vlivem něco konal nebo naopak se zdržel nějakého jednání, ale oznámil mu je prostřednictvím třetích osob. Ani to ovšem nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za spáchání trestného činu vydírání a ani to neznamená, že jednání obviněného by mělo být posouzeno jen jako návod ke spáchání tohoto trestného činu. Teoreticky tedy mohla být uvedená třetí osoba stíhána jako spolupachatel trestného činu vydírání podle §23 trestního zákoníku nebo jako účastník na něm ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. V případě trestné součinnosti, ať již v podobě spolupachatelství nebo účastenství, však odpovídá každý pouze za své vlastní jednání, přičemž trestní stíhání konkrétní osoby není podmíněno trestním stíháním dalších osob, které se měly účastnit na spáchání trestného činu. Pro úplnost pak Nejvyšší soud připomněl, že má-li jednání pachatele ve smyslu §22 odst. 1 trestního zákoníku zároveň znaky účastenství podle §24 trestního zákoníku, je trestně odpovědný pouze jako pachatel. Jestliže pachatel navedl k trestnému činu i někoho dalšího, může to být posouzeno jako obecná přitěžující okolnost podle §42 písm. i) trestního zákoníku.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje shora uvedené námitky, vznesené před dovolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel s odkazem na §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje, aby Ústavní soud přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody, a to s ohledem na okolnost, že část uloženého trestu odnětí svobody již vykonal a jeho pobyt na svobodě není nebezpečný.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Maje na zřeteli uvedené zásady, shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že podstatou argumentace v ústavní stížnosti bylo jen opakování námitek stěžovatelem již dříve vznesených před obecnými soudy, zejména Nejvyšším soudem, s nimiž se tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky směřující k výši uloženého trestu, Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena trestním zákoníkem, k čemuž však v projednávaném případě nedošlo. Ústavní soud k těmto námitkám stěžovatele uvádí, že Vrchní soud v Olomouci, který změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu tak, že stěžovateli zpřísnil trest odnětí svobody, se otázkou výše trestu zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil, jakými úvahami se při stanovení výše trestu řídil. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na celkem šest přitěžujících okolností ve smyslu §42 trestního zákoníku a zdůraznil, že zejména jednání stěžovatele v úmyslu zkrátit daň a obohatit se tak na úkor České republiky dosahuje vysokého stupně společenské škodlivosti.
K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i v souvislosti s námitkami stěžovatele proti závěru Nejvyššího soudu ohledně trestného činu vydírání podle §175 trestního zákona, které rovněž směřují k výši uloženého trestu. Ústavní soud na shora uvedených závěrech Nejvyššího soudu neshledává nic protiústavního a v podrobnostech na přesvědčivé odůvodnění dovolacího soudu odkazuje.
Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit ani opakované námitce stěžovatele o nesprávné úvaze soudů o spolupachatelství v souvislosti se spácháním zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Stěžovatel v této části ústavní stížnosti pouze polemizuje s rozhodnutím, resp. závěrem Nejvyššího soudu v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěrem vyplývajícím z napadeného rozhodnutí či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v rámci ústavního soudnictví, neboť otázka exegese a aplikace norem podústavního práva je výlučnou doménou soudů obecných, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k porušení pramenů ústavního pořádku a z nich vyvěrajících základních práv, svobod i principů je doprovázejících, jak bylo nastíněno výše.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 zákona o Ústavním soudu, jenž musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu