ECLI:CZ:US:2010:4.US.1124.09.2
sp. zn. IV. ÚS 1124/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti S. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Chvalinou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 108/24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009 č. j. 4 Tdo 1/2009-736, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2008 č. j. 5 To 76/2008-682 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 1. 7. 2008 č. j. 61 T 11/2008-637, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na osobní svobodu, zakotveného v čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásady presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 1. 7. 2008 č. j. 61 T 11/2008-637 uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon" nebo "tr. z."), ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. z. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. z. a byl mu uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 22 let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Ke stěžovatelem podanému odvolání Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 9. 2008 č. j. 5 To 76/2008-682 napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a to tak, že stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 roků s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou a současně zrušil podle §35 odst. 2 tr. z. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2008 č. j. 1 T 111/2007-267. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2009 č. j. 4 Tdo 1/2009-736 odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že odsouzení lze pokládat za spravedlivé pouze tehdy, je-li v průběhu trestního řízení při dodržení všech zákonných zásad při hodnocení důkazů prokázáno, že pachatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu a rovněž znak zavinění v příslušné formě. Toto však v jeho případě nebylo naplněno. Napadeným rozhodnutím stěžovatel dále vytýká nezákonnost při posouzení právní otázky spočívající v tom, že obecné soudy při posuzování případného zavinění stěžovatele hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadami formální logiky a opomenuly aplikovat zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel vyslovuje v tomto ohledu přesvědčení o nesprávné aplikaci některých ustanovení trestního zákona a trestního řádu ze strany obecných soudů v souvislosti s posouzením jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Obecné soudy se nezabývaly otázkou, jakým motivem či pohnutkou byl stěžovatel při svém jednání veden. Stěžovatel se k úmyslu usmrtit jiného nedoznal a soudy založily svůj právní závěr o jeho nepřímém úmyslu jiného usmrtit na brutalitě až sadismu jeho jednání. Právní kvalifikaci skutku podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. z. považuje za nesprávnou, i když se dopustil hrubého fyzického napadení dvou osob, z nichž jedna útok nepřežila, život druhé osoby však nebyl fakticky ohrožen. Stěžovatel jednal unáhleně, v silném afektu a vyslovuje přesvědčení, že svým jednáním naplnil pouze skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. z. Obecné soudy nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem, a to především v tom, že nesprávně hodnotily důkazy a z tohoto hodnocení vyvodily nesprávné právní závěry. Opomenuly ustanovení §8 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. z., přestože bylo prokázáno, že stěžovatel sám od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu upustil, a nepřihlédly k polehčujícím okolnostem podle ustanovení §33 písm. a), e), ch), i), j) tr. z. Stěžovatel byl v době spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti a čin spáchal pod vlivem osobních tíživých poměrů. Užití výjimečného trestu je podle stěžovatelova názoru v jeho případě nepřiměřeně přísné, v rozporu se zákonem. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rovněž porušen zákaz reformatio in peius tím, že mu byl uložen souhrnný trest. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 61 T 11/2008 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle a podrobně vypočítává, co všechno obecné soudy při projednávání a rozhodování jeho věci porušily a nedodržely. K tomu dodává, že stěžovatel naprostou většinu vznešených výhrad uplatnil v rámci své obhajoby, jakož i v podaných opravných prostředcích, uplatněných v průběhu předchozího řízení, přičemž obecné soudy jednotlivých stupňů na jeho obhajobu i na podané opravné prostředky reagovaly příslušným a zákonu odpovídajícím způsobem a své názory a závěry vtělily do svých meritorních rozhodnutí, jež jsou obsažena v trestním spisu. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud ve věci nezjednal procesní nápravu, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v postavení soudu dovolacího se zabýval veškerými námitkami stěžovatele, které v podaném dovolání uplatnil, přičemž dospěl z pohledu jednotlivých dovolacích důvodů k těm závěrům, které jsou obsaženy v jeho usnesení z 26. 2. 2009. V tomto ohledu lze na odůvodnění tohoto usnesení v úplném rozsahu odkázat. Nejvyšší soud s námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti nesouhlasí a proto by předmětná ústavní stížnost měla být Ústavním soudem podle jeho názoru odmítnuta, popř. zamítnuta, neboť postupem soudů obecné justice k žádnému porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo.
6. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost obsahuje v zásadě dvě základní námitky. První se týká nezákonnosti při posouzení otázky související s vyhodnocením zavinění stěžovatele. Tuto námitku považuje vrchní soud za nedůvodnou, neboť všechny obecné soudy se v písemných vyhotoveních svých rozhodnutí zcela konkrétně vyjádřily k tomu, za jaké důkazní situace dovodily zavinění stěžovatele a z jakých konkrétních důvodů uzavřely právní kvalifikaci jeho jednání jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. z. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. z., a rovněž tak se konkrétně vyjádřily k tomu, z jakých důvodů jednání stěžovatele posoudily jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1 tr. z. Zejména napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Vrchního soudu v Olomouci uvádějí důvody, z nichž plyne, že tvrzení stěžovatele, že se dopustil toliko trestného činu podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. z., je zcela nepodložené a neodpovídá prokázaným skutečnostem. Nepodložené a neodpovídající prokázaným skutečnostem je i tvrzení stěžovatele, že provedenými důkazy mělo být prokázáno, že stěžovatel sám od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu upustil a zejména, že odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, a učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo chráněnému zájmu, mohlo být ještě odstraněno. Za důvodnou nepovažuje vrchní soud ani námitku, že obecné soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem a že užití výjimečného trestu je v případě stěžovatele nepřiměřeně přísné a dokonce v rozporu se zákonem. Taktéž druhá námitka, že byl porušen zákaz reformatio in peius uložením souhrnného trestu rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci v trvání 24 roků, není důvodná, neboť s ohledem na trest uložený stěžovateli původním rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2008 č. j. 1 T 111/2007-267 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 6 To 370/2008 nedošlo v souvislosti s uložením souhrnného trestu stěžovateli ke zhoršení jeho postavení. Vrchním soudem v Olomouci uložený souhrnný trest za obojí trestnou činnost je mírnější než součet původního trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti a trestu uloženého rozsudku Krajským soudem v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 1. 7. 2008 č. j. 61 T 11/2008-637. V této souvislosti označuje vrchní soud tuto námitku stěžovatele za nepřezkoumatelnou, neboť není nijak blíže ani odůvodněna. Své vyjádření vrchní soud uzavírá konstatováním, že má za to, že se stěžovatel podáním ústavní stížnosti snaží dosáhnout další přezkumné instance a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, příp. její zamítnutí.
7. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 1. 7. 2008.
8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právními závěry obecných soudů učiněných na jejich základě, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v opakovaně podaných odvoláních a dovoláních, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
10. Ústavní soud posuzoval stěžovatelovu ústavní stížnost ve světle shora uvedených principů a po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká především nedodržení všech zákonných zásad při hodnocení důkazů vztahujících se k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, kterého se měl dopustit, a formy jeho zavinění. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelových námitek k hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy hodnotily v průběhu trestního řízení skutková zjištění opakovaně a učiněné skutkové a právní závěry ve svých rozhodnutích dále upřesňovaly, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, což se plně vztahuje i na vyvození právního závěru o vině stěžovatele ve vztahu ke skutkovému základu věci a naplnění skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Všechny tři obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru o prokázání subjektivní stránky stěžovatelem spáchaného trestného činu vraždy, jíž se podrobně věnoval v intencích prvního zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu zejména nalézací soud v odůvodnění svého v pořadí druhém rozhodnutí (č.l. 648-649), s jehož závěry se zcela ztotožnily i odvolací a dovolací soud. S uvedenými skutkovými zjištěními souvisí i závěr obecných soudů o naplnění skutkové podstaty spáchaného trestného činu vraždy z hlediska trestnosti pokusu uvedeného trestného činu. Obecné soudy se podrobně zabývaly tvrzením stěžovatele, že dobrovolně od svého jednání upustil, poskytl poškozeným pomoc a že učinil oznámení příslušným orgánům, ale s tímto jeho tvrzením se neztotožnily (č.l. 647-648, 695-696, 739). Na tuto obsáhlou argumentaci obecných soudů lze pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné ji znovu opakovat.
12. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Pokud v posuzovaném případě obecné soudy postupovaly na základě podrobně zjištěného skutkového stavu, a pokud vyvozené právní závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily, pak nelze dovozovat svévoli v rozhodování či extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, a není tedy ani na místě vytýkat soudům porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jež by zásah Ústavního soudu odůvodňovalo. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
13. Další stěžovatelovy námitky směřují k výši uloženého trestu. Stěžovatel považuje uložení výjimečného trestu za nepřiměřeně přísné a v rozporu se zákonem a vytýká obecným soudům, že nepřihlédly při výměře trestu k polehčujícím okolnostem jeho jednání. Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám uvádí, že se obecné soudy otázkou výše trestu zabývaly opakovaně a v odůvodnění svých rozhodnutí obšírně vyložily, jakými úvahami se při stanovení výše trestu řídily. Stěžovatelovo tvrzení o uložení trestu v rozporu se zákonem, znamenající uložení trestu, který zákon nepřipouští nebo ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně pro daný trestný čin, Ústavní soud neshledal. Se stěžovatelovou námitkou ohledně nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem na straně stěžovatele se pak v dostatečné míře vypořádal již dovolací soud (č. l. 739), na jehož argumentaci Ústavní soud odkazuje. Obecně pak Ústavní soud dodává, že mu nepřísluší posuzovat přiměřenost výše trestu uloženého obecnými soudy v trestním řízení, až na případy, pokud by výše trestu byla ovlivněna porušením ústavně zaručeného práva (např. porušením zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny), což toliko by odůvodnilo jeho zásah. Žádný podklad pro tento postup však stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Porušení zásady reformatio in peius Ústavní soud neshledal, neboť rozsudkem odvolacího soudu ke zhoršení postavení stěžovatele nedošlo.
14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy. Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
15. Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu