ECLI:CZ:US:2017:2.US.3012.16.1
sp. zn. II. ÚS 3012/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Šimona Vodrážky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 č. j. 2 ZT 187/2016-15 ze dne 1. července 2016, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z listin, které si Ústavní soud vyžádal od Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, se podává, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení obecné kriminality, č. j. KRPA-214888-40/TČ-2016-001473 ze dne 7. 6. 2016 bylo proti stěžovateli a obviněnému Pavlu Pospíšilovi zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
3. O stížnosti stěžovatele a obviněného Pavla Pospíšila rozhodlo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 napadeným usnesením, jímž podle §148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stížnost stěžovatele zamítlo jako opožděně podanou a stížnost obviněného Pavla Pospíšila zamítlo podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou. Rozhodnutí o opožděném podání stížnosti stěžovatele státní zastupitelství odůvodnilo zjištěním, že obhájce stěžovatele převzal usnesení o zahájení trestního stíhání dne 7. 6. 2016, přičemž stížnost byla policejnímu orgánu doručena dne 15. 6. 2016, tedy až po zákonné lhůtě, neboť poslední den k podání stížnosti byl den 10. 6. 2016. Současně však státní zastupitelství uvedlo, že i kdyby byla stížnost podána včas, nebyla by důvodná, což blíže objasnil v odůvodnění stížnosti, mj. ve vztahu k včas podané stížnosti spoluobviněného Pavla Pospíšila, kterou jako nedůvodnou zamítl.
II.
4. Stěžovatel se domnívá, že v důsledku napadeného usnesení bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta jako opožděná přesto, že prostřednictvím svého obhájce podal stížnost v zachované třídenní lhůtě. Uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno 7. 6. 2016, přičemž blanketní stížnost obhájce podal již 8. 6. 2016 prostřednictvím datové schránky. Tuto stížnost pak doplnil podáním ze dne 15. 6. 2016. Státní zástupce však nejspíše v důsledku přehlédnutí blanketní stížnosti nesprávně označil stížnost za podanou až dne 15. 6. 2016 a odmítl ji pro opožděnost, ačkoliv opožděně podaná nebyla. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením došlo k denegatio iustitiae, neboť jeho stížnost nebyla věcně projednána. Domnívá se, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno natolik intenzivně, že je plně odůvodněn případný zásah Ústavního soudu do probíhajícího trestního řízení.
5. K ústavní stížnosti podalo vyjádření Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení obecné kriminality.
6. Státní zastupitelství uvedlo, že při rozhodování o stížnostech obviněných telefonicky kontaktovalo policejního komisaře, ten mu však o existenci blanketní stížnosti stěžovatele nic nesdělil, proto stížnost stěžovatele zamítlo jako opožděnou. Upozornilo však na to, že v odůvodnění svého rozhodnutí konstatovalo, že obě stížnosti jsou nedůvodné. Dle jeho názoru měl stěžovatel využít standardních možností nápravy, kdy by státní zástupce na jeho upozornění mohl sám své rozhodnutí opravit a zamítnout je ne pro opožděnost, ale pro nedůvodnost. Protože nepodal ani podnět k výkonu dohledu k vyššímu státnímu zastupitelství a v průběhu dalšího vyšetřování na tuto skutečnost neupozornil, nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
7. Policejní komisař ve svém vyjádření připustil, že stížnost byla podána skutečně včas, kdy pravděpodobně administrativní chybou bylo státnímu zástupci zasláno pouze odůvodnění stížnosti stěžovatele, či sám státní zástupce mohl blanketní stížnost přehlédnout, když toto již nelze zpětně dohledat. Podotkl však, že státní zástupce se přesto důvodností stížnosti zabýval, neboť v usnesení uvedl, že by byla nedůvodná. Dle jeho názoru měl obhájce stěžovatele v průběhu vyšetřování dostatek času na to, aby na tento nedostatek upozornil.
8. V replice na podaná vyjádření stěžovatel setrval na svých argumentech uplatněných v ústavní stížnosti, které státní zastupitelství i policejní orgán v podstatě potvrdily, když uvedly, že došlo k přehlédnutí včasně podané blanketní stížnosti. K námitce o nevyužití standardních možností nápravy upozornil na to, v případě autoremedury nejde o nárokový opravný prostředek, přičemž současný právní řád mu nedává žádnou možnost opravného prostředku proti usnesení státního zástupce. Pokud státní zástupce argumentoval tím, že se v rámci odůvodnění rozhodnutí nad rámec věci vyjádřil i k nedůvodnosti stížnosti, stěžovatel namítá, že tím nedošlo k vypořádání jeho námitek. Uvádí, že na něho byla podána obžaloba i přesto, že důkazní situace je naprosto nedostatečná, v rovině věrohodných tvrzení obviněných proti poměrně rozporuplným výpovědím poškozených.
III.
9. Vzhledem k námitce státního zástupce o nevyužití všech procesních prostředků k nápravě zjištěné vady Ústavní soud v prvé řadě posoudil, zda je ústavní stížnost dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
10. Otázkou, zda je podnět k výkonu dohledu vyššímu státnímu zastupitelství opravným prostředkem ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, se Ústavní soud v minulosti již zabýval. Ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 476/04 ze dne 23. 8. 2004 (dostupném jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz) vyslovil, že tzv. podnět k dohledu adresovaný nadřízenému státnímu zastupitelství, který má oporu v zákoně o státním zastupitelství (§12c a §12d zákona č. 283/1993 Sb.) není v tomto případě opravným prostředkem ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Podobně pak Ústavní soud zhodnotil zvláštní charakter podnětu k dohledu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 203/03 ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 1631/11 ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 423/12 ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2592/15 ze dne 25. 11. 2015. Opačný názor vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, kdy se však jednalo o ústavní stížnost podanou poškozeným. Tuto situaci je nutno od nyní posuzované věci odlišit, neboť v citovaném nálezu se jednalo o přezkum již ukončeného (resp. nikdy nezahájeného) trestního řízení. V nynějším případě jde naopak o přezkum rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Ani autoremedura nemůže být chápána jako opravný prostředek, který musí stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, a to už jen proto, že jde o nenárokový institut a závisí pouze na vůli orgánu, který usnesení vydal, zda na základě případného podnětu opravu provede. Ústavní soud tedy konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná.
IV.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje za nepřípustné, resp. nežádoucí, pouze s výjimkou zcela mimořádných situací, např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady či jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).
13. Obdobně Ústavní soud přistupuje k zásahům proti usnesení o zahájení trestního stíhání a navazujícímu usnesení stížnostního státního zastupitelství. Je tomu tak proto, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006, U 14/43 SbNU 655). Tuto zdrženlivost prolamuje pouze ve zcela výjimečných situacích, pro něž je charakteristická zjevná libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003, N 105/30 SbNU 471).
14. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že státní zastupitelství skutečně posoudilo otázku včasnosti podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání chybně. To ostatně přiznalo ve svém vyjádření samotné státní zastupitelství, kterému se od policejního orgánu údajně nedostalo informace o tom, že stěžovatel podal včasnou blanketní stížnost. Včasnost podání stížnosti potvrdil v rámci vyjádření i příslušný policejní orgán.
15. Současně však Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž je derogační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci namístě pouze tehdy, pokud se jedná o zásah nezbytný, tj. především tehdy, když pochybení těchto orgánů nelze již nijak napravit, přičemž je přihlíženo též ke skutečnosti, zda by zrušení napadeného rozhodnutí přineslo stěžovatelem požadovaný výsledek. Míra případného zásahu tedy musí respektovat princip proporcionality, což znamená, že kasační rozhodnutí by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě orgány veřejné moci dopustí. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv jen jeho jednotlivé části zvlášť. Uvedené se obzvlášť projeví v případech přezkumu rozhodnutí vydaných v rámci přípravného řízení, neboť zde možnost derogačního nálezu přichází v úvahu pouze ve zcela mimořádných situacích, typicky pokud je dotčena osobní svoboda jednotlivce (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3022/16 ze dne 14. 10. 2016).
16. K takovému zásahu však v případě stěžovatele nedošlo. Byť zahájení trestního stíhání mohlo pro stěžovatele přivodit mnohé negativní důsledky, podstata jeho trestního stíhání je následně ještě opakovaně přezkoumávána v dalších fázích trestního řízení. Bude teprve úkolem obecných soudů provést patřičné dokazování, v němž budou všechny poznatky, na kterých je trestního stíhání stěžovatele založeno, podrobeny nezávislému přezkumu.
17. Pro posouzení dané věci je také relevantní, že byť státní zástupce pochybil při posouzení včasnosti stížnosti stěžovatele, což se odrazilo v nesprávném výroku o zamítnutí stížnosti jako opožděně podané, z jeho rozhodnutí je patrné, že současně tuto stížnost shledal i jako nedůvodnou, na což patřičně v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval. Jak totiž Ústavní soud ověřil z obsahu stížnosti stěžovatele, jeho námitky jsou polemikou s právním posouzením skutku s tím, že se nejedná o loupež, ale o vztah věřitele a dlužníka, který má soukromoprávní charakter, přičemž zpochybňují výpovědi poškozených a jejich přátel a poukazují na odlišnou skutkovou verzi obou obviněných. Státní zástupce však zhodnotil dosavadní výpovědi poškozených jako jednoznačné, podporované dalšími opatřenými důkazy, a odůvodňující skutkovou podstatu daného trestného činu, včetně jeho subjektivní a objektivní stránky. Současně upozornil na to, že zahájení trestního stíhání neznamená, že by ve věci bylo rozhodnuto meritorně, když v dalších fázích řízení budou verze stěžovatele znovu posuzovány. I z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smyslem zahájení trestního stíhání není vyřešit všechny sporné skutkové a právní otázky, které se jím otevírají, ani jím není jakkoliv předjímán výsledek řízení ve věci samé, když na počátku trestního stíhání již z logiky věci není možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. K zahájení trestního stíhání tedy postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, nasvědčující tomu, že se obviněná osoba trestné činnosti dopustila, přičemž z usnesení policejního orgánu se pak s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podává skutek především v jeho základních rysech (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/13 ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2477/13 ze dne 18. 11. 2013).
18. Ústavní soud tedy neshledal, že by v případě stěžovatele nastala natolik mimořádná situace, že by byl nezbytný jeho derogační zásah. Případné zrušení usnesení státního zastupitelství toliko z důvodu chybného výroku by bylo čistě formalistické a nemohlo by pro stěžovatele přinést jiný výsledek, než ten, že by byla jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta jako nedůvodná v podstatě se stejným odůvodněním, jakého se mu již v napadeném usnesení dostalo. Toto odůvodnění přitom splňuje požadavky kladené na obdobná rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu