ECLI:CZ:US:2010:2.US.3015.09.1
sp. zn. II. ÚS 3015/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 3015/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, proti části výroku I a proti výroku II usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2009 č. j. 1 Co 331/2009-70 ohledně náhrady nákladů řízení a dále ve věci návrhu na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.
I. Částí výroku I usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2009 č. j. 1 Co 331/2009-70 týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem II téhož usnesení týkajícím se náhrady nákladů řízení odvolacího řízení bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Část výroku I usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009 č. j. 1 Co 331/2009-70 ve znění "mění tak, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává" a výrok II téhož usnesení se ruší.
III. Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností ze dne 23. listopadu 2009, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení části výroku I a výroku II v záhlaví uvedeného usnesení obecného soudu týkajících se náhrady nákladů řízení, a to pro porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu, jejž si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, I. K. (v původním řízení žalobce) podal proti stěžovatelce žalobu o zaplacení nemajetkové újmy v částce 100 000 Kč. Žalobce následně požádal soud o osvobození od soudních poplatků. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2008 sp. zn. 32 C 73/2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2009 sp. zn. 1 Co 407/2008 bylo rozhodnuto, že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Žalobce byl proto usnesením soudu prvního stupně vyzván k zaplacení soudního poplatku v částce 4 000 Kč s upozorněním, že pokud poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Vzhledem k tomu, že žalobce výzvě soudu nevyhověl, Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. května 2009 sp. zn. 32 C 73/2008 řízení zastavil (výrok I) a žalobci uložil povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení (výrok II). Soud při úvaze o úhradě nákladů řízení vyšel z ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož pokud účastník zaviní zastavení řízení a druhému účastníku vznikly náklady s tímto řízením spojené, má tento druhý účastník nárok na jejich úhradu vůči prvému účastníku. Žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání. Tvrdil v něm, že nebyl a není schopen soudní poplatek zaplatit, neboť mu to nedovoluje jeho tíživá finanční situace. Popsal ji shodně jako v řízení o osvobození od soudních poplatků. Vyslovil domněnku, že mu osvobození od soudních poplatků mělo být přiznáno. Stěžovatelka se k odvolání vyjádřila. Uvedla, že opětovné tvrzení o špatné finanční situaci žalobce není vzhledem k proběhlému řízení o osvobození od soudních poplatků relevantní. Se závěrem soudu prvního stupně se stěžovatelka plně ztotožnila.
Usnesením ze dne 17. září 2009 sp. zn. 1 Co 331/2009 odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odstavci II výroku změnil tak, že se stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně v odstavci I výroku potvrdil (výrok I). Stěžovatelce soud nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud přitom aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. s tím, že důvody zvláštního zřetele spatřoval v tíživých sociálních poměrech žalobce. Současně přihlédl i k tomu, že stěžovatelku vzhledem "k jejímu podnikatelskému postavení" nepřiznání nákladů řízení výrazně nezatíží.
Stěžovatelka napadá jednak samotnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a jednak procesní postup Vrchního soudu v Praze, který vedl k vydání napadeného rozhodnutí. Odvolací soud bez jakéhokoli dokazování vyšel z tvrzení žalobce o jeho špatné sociální situaci a stěžovatelku shledal bohatou podnikatelkou, které nepřiznání náhrady nákladů řízení nezpůsobí žádnou větší újmu. Takovou argumentaci stěžovatelka považuje za zcela nepřípustnou z hlediska ústavního principu rovnosti před zákonem a spravedlivého procesu. Těmto závěrům odpovídá i judikatura Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 5. 1listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 - viz níže), podle níž ustanovení §150 o. s. ř. primárně neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami a na niž stěžovatelka poukazuje. Stěžovatelka připomíná, že to byl žalobce, kdo zahájil bezúspěšné soudní řízení proti ní, vedl je téměř dva roky a nezaplacením soudního poplatku sám způsobil, že řízení bylo zastaveno. Stěžovatelka po celou dobu důvodně hájila své subjektivní právo proti žalobci, který do její právní sféry bezdůvodně zasahoval, a následně jí nebyla přiznána úhrada nákladů řízení, které takto účelně vynaložila.
Stěžovatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. přistoupil, aniž by jí dal procesní příležitost se k takovému závěru vyjádřit. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která tento procesní postup neshledává ústavně konformní. Tento požadavek se pak jeví ještě naléhavěji v odvolacím řízení, kde již žádná další instance v systému obecného soudnictví k uplatnění námitek stěžovatelky neexistuje.
Stěžovatelka požaduje úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Vrchní soud v Praze, který pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud vyzval k vyjádření rovněž žalobce I. K. jako vedlejšího účastníka řízení. I. K. zaslal soudu podání, které sepsal sám, a to přesto, že byl upozorněn na povinné zastoupení advokátem. Ústavní soud proto k obsahu podání nepřihlédl.
Protože jsou naplněny podmínky ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání.
Ústavní soud poté, co přezkoumal napadené usnesení včetně řízení předcházejícího, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V projednávané věci byl napaden postup odvolacího soudu, který rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů řízení, a nově aplikoval ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud především uvádí, že ve své konstantní judikatuře zastává názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)]. V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145) pak Ústavní soud uvedl, že podle §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.
V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004 (N 27/32 SbNU 255) Ústavní soud připustil, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio a že náhrada nákladů je kogentně upravena v ustanoveních §142-150 o. s. ř. Ústavní soud však tehdy traktoval, že v případě rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nelze připustit, aby obecný soud pojal zásadu oficiality a legality tak, že se s námitkami účastníka stran náhrady nákladů nevypořádá a rozhodne o náhradě nákladů před soudem prvního stupně zcela jinak, a to podle ustanovení §150 o. s. ř. Takový postup považoval Ústavní soud za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nálezu ze dne 6. února 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) pak Ústavní soud dále precizoval svůj náhled na procesní podmínky aplikace §150 o. s. ř. Podle tohoto nálezu je součástí práva na spravedlivý proces "vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.".
Shora uvedené závěry, zejména ty vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06, plně dopadají i na nyní projednávanou věc a Ústavní soud nemá důvodu se od nich odchylovat.
Řízení zahájil žalobce proti stěžovatelce návrhem, jímž se domáhal zaplacení částky 100 000 Kč. Soud jej kvalifikoval jako žalobu na ochranu osobnosti. Žalobce se cítil dotčen na svých osobnostních právech jednáním stěžovatelky, jímž se tato proti němu domáhala zaplacení dlužné částky. Žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků soud prvního stupně nevyhověl s tím, že své majetkové poměry dostatečně nedoložil. K odvolání žalobce vrchní soud výrok soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že v posuzované věci není splněna předně druhá z podmínek uvedených v ustanovení §138 o. s. ř. pro přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť v posuzované věci se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. "Proto bez ohledu na to, jaké jsou celkové majetkové poměry žalobce a že je před soudem prvního stupně dostatečně nedoložil", odvolací soud podmínky pro osvobození od soudního poplatku neshledal. Jako důsledek nezaplacení soudního poplatku k následné výzvě soudu prvního stupně soud řízení zastavil a stěžovatelce ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. přiznal úhradu jejích nákladů proti žalobci. K odvolání žalobce odvolací soud, aniž by učinil jakákoli zjištění stran tvrzení žalobce, která ve svém předchozím rozhodnutí v řízení o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků považoval za nedostatečně doložená, osvědčil opakovaná tvrzení žalobce o jeho tíživých majetkových poměrech a ty v kontrastu s údajnou prosperitou stěžovatelky, která zjevně plyne z jejího podnikatelského postavení, považoval za důvody hodné zvláštního zřetele. Odvolací soud tedy, aniž by aplikaci §150 o. s. ř. či rozsah této aplikace jakkoli avizoval stěžovatelce, následně právě s poukazem na toto ustanovení rozhodl tak, že stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. Dle Ústavního soudu tedy tvrzené poznatky o majetkových poměrech žalobce nebyly v řízení postaveny náležitě najisto a stěžovatelce nebyl dán procesní prostor se k důkazům, kterými měla být důvodnost aplikace §150 o. s. ř. podložena, vyjádřit. Odvolací soud proto tímto postupem porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že uvedené stanovisko stran dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv je posíleno i dalšími jeho úvahami v rámci posouzení předpokladů samotné aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v dané věci, na něž stěžovatelka rovněž poukazuje.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že aplikace §150 o. s. ř., tedy soudcovského zmírňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecný soud neshledal. I přes široký prostor pro úvahu, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace §150 o. s. ř.) a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, totiž zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonu, jakož i učiněným skutkovým zjištěním.
Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř., doplněná zásadou, že náklady řízení nenese ten účastník, který nezavinil zastavení řízení, vyjádřená v §146 odst. 2 o. s. ř. V první zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v jehož rámci účastníci řízení vystupují jako vzájemní odpůrci uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí prostředků útoku a obrany docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy. V případě, že zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno (např. v důsledku nezaplacení soudního poplatku), platí pravidlo, že soud přizná druhé straně náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložila na uplatnění nebo bránění svého práva.
S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci, resp. procesního zavinění zastavení řízení má, jak uvedeno, hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jenž tato pravidla umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. V této souvislosti Ústavní soud opětovně připomíná svůj dřívější závěr, vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU 207), podle něhož "okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu než žalovanému". Ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307)].
Z výjimečnosti použití §150 o. s. ř. také vyplývá samozřejmý a judikaturou Ústavního soudu opakovaně připomínaný požadavek, že soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci, resp. procesního zavinění zastavení. Tyto úvahy musejí přirozeně vycházet z konkrétních skutečností vystihujících zvláštnosti dané věci.
Právě proti tomuto požadavku se však ústavní stížností napadené usnesení odvolacího soudu prohřešuje. Ve svém rozhodnutí, kterým potvrdil usnesení soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, odvolací soud konstatoval, že žalobce proti stěžovatelce uplatňuje právo zjevně bezúspěšně a že majetkové poměry nedoložil dostatečně. Následně za důvody zvláštního zřetele hodné bez dalších zjištění lakonicky prohlásil tíživé sociální poměry žalobce, které postavil do kontrastu s údajně příznivými majetkovými poměry stěžovatelky, a stěžovatelce proto náhradu nákladů nepřiznal. Ve svém odůvodnění tedy použil toliko hledisko majetkové (navíc s nedostatky uvedenými výše) a všechny další okolnosti případu ponechal zcela stranou. Uvedené porovnání navíc naznačuje znevýhodnění účastníka toliko proto, že je údajně movitou obchodní společností. Za těchto okolností Ústavní soud nabyl přesvědčení, že výjimečná aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nebyla v napadeném rozhodnutí odůvodněna dostatečně.
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelka požadovala, aby žalobci bylo uloženo nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje §62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení §62 odst. 3 uvedeného zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Stěžovatelčině ústavní stížnosti bylo sice vyhověno, ovšem žádné jiné důvody ve věci, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení, z obsahu spisu nevyplývají. Ústavní soud tedy v konkrétní věci podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce neshledal, a jejímu návrhu proto nevyhověl.