ECLI:CZ:US:2002:2.US.303.2000
sp. zn. II. ÚS 303/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Y. R., zastoupeného advokátem JUDr. O. G., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2000, čj. 6 T 161/99-138, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2000, čj. 61 To 155/2000-154, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 15. 5. 2000, doplněnou dne 13. 7. 2000, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že obecné soudy tím, že ho uznaly vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona, porušily jeho právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu dle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dle čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 161/99, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 1. 2000, čj. 6 T 161/99-138, uznal stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku a pro výkon tohoto trestu ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou i trest propadnutí věci a zavázal ho k náhradě škody.
Trestného činu se dle skutkových vět, které jsou součástí výroku citovaného rozsudku, dopustil tím, že dne 11. 6. 1999 v době okolo 23.50 hod v Praze 4 na ul. Vrbová v prostoru benzínového čerpadla společně s dalšími neztotožněnými spolupachateli S. S. a O.Š. pod pohrůžkou střelnými zbraněmi donutili pracovníka čerpací stanice R. N. k vydání finanční hotovosti ve výši 44.690,- Kč ke škodě Benzina, s.p., Praha, mobilního telefonu zn. Motorola v ceně 750,- Kč s aktivační kartou v ceně 3.500,- Kč ke škodě R. N., a odcizili 2 kartony cigaret zn. Sparta v hodnotě 860,- Kč, 3 kartony cigaret zn. Marlboro v ceně 1.100,- Kč, 3 ks telefonních karet v ceně 600,- Kč a 3 ks lahví sektu v ceně 357,- Kč, ke škodě J. R. Dále dne 25. 6. 1999 v době okolo 23.00 hod v Praze 4, ul. Před nádražím, v objektu čerpací stanice Mobil Gas společně s neztotožněnými pachateli S. S. a O. Š. pod pohrůžkou střelnými zbraněmi donutili pracovníka čerpací stanice L. Š. k vydání peněženky v hodnotě 200,- Kč s finanční hotovostí ve výši 30.265,50 Kč, a dále odcizili 12 ks krabiček cigaret různých značek v hodnotě 420,- Kč, vše ke škodě Mobil Gas Praha, dále odcizili mobilní telefon zn. Nokia 5110 v ceně 3.000,- Kč s aktivační kartou v hodnotě 1.500,- Kč, pánskou koženkovou peněženku v ceně 280,- Kč, doklady a peněžní hotovost ve výši 10.850,- Kč, vše ke škodě L. Š.
Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že za situace, kdy stěžovatel trestné jednání popřel, ho jednoznačně usvědčují provedené důkazy, které vyvracejí jeho obhajobu. V případě prvního útoku byl usvědčen výpovědí svědka R.N. Provedení rekognice podle fotografií za situace, kdy byl stěžovatel orgánům činným v trestním řízení k dispozici, soud považoval za závažnou procesní vadu. Konstatoval však, že opakování rekognice za účasti stěžovatele již nebylo pro jeho nesouhlas možné. Z druhého útoku, který byl proveden shodným způsobem a časově navazoval na první, byl usvědčen výpovědí svědka Š. a výpovědí policisty J. S., jenž uvedl, že stěžovatel při zadržení označil směr útěku druhých pachatelů, kteří měli mít u sebe odcizené peníze. Návrhu obhajoby na výslech dalšího zakročujícího policisty soud nevyhověl, neboť údaje zjištěné výpovědí svědka S. považoval za objektivní a věrohodné a za dostatečné pro posouzení skutkového stavu věci. Neprovedl ani důkaz videokazetou, zachycující pohyb osob u benzinové pumpy, neboť ze spisu vyplývá, že vzhledem ke snímacímu úhlu kamery a vzdálenosti osob nebylo možné osoby blíže identifikovat.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Namítá v něm, že soud I. stupně neměl pro svůj závěr o vině stěžovatele dostatek důkazů. Tvrdil, že v prvním případě na místě činu nebyl. Ve druhém případě sice byl v blízkosti spáchání skutku zadržen, nebylo ale prokázáno, že by zbraní, která u něho byla nalezena, útok spáchal. Dále namítal, že rekognice se svědkem N. nebyla provedena v souladu se zákonem. Poukázal na výpovědi poškozených, že na ně měl mířit revolverem, přičemž u něj byla nalezena plynová pistole. Soud měl využít zásady "in dubio pro reo" a obžaloby ho zprostit, popřípadě mu vzhledem k okolnostem případu uložit mírnější trest.
Městský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 4. 4. 2000, čj. 61 To 155/2000-154, odvolání jako nedůvodné, když v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nezjistil žádné podstatné vady. Konstatoval, že v hlavním líčení byly provedeny všechny potřebné důkazy, obvodní soud při jejich hodnocení neporušil ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a vyvodil z nich správná skutková zjištění. Odvolací soud považoval provedenou rekognici za poznávací řízení před tím, než bylo stěžovateli sděleno pro tento skutek obvinění, neboť svědek N. poté, co došlo k loupežnému přepadení, všechny pachatele policii popsal a u hlavního líčení stěžovatele bezpečně poznal. Poukázal na to, že v případě druhého útoku poškozený Š. při napadení zmáčkl poplachové zařízení a po příjezdu policie jim pachatele popsal a ukázal směr útěku. Přestože stěžovatel odmítl rekognici, svědek ho u hlavního líčení také poznal a označil ho jako osobu, která na něho mířila pistolí. Jeho výpověď podpořil svou výpovědí policista J. S., který potvrdil, že pokud šlo o pistoli, nebylo zřejmé, o jakou zbraň se jedná. Oba poškození rovněž uvedli, že si nemohli pistoli řádně prohlédnout, neboť na ně bylo přímo mířeno a měli strach. Odvolací soud shledal správnými i právní závěry soudu I. stupně.
Rozhodnutí obou obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Především namítá, že je cizincem, který neovládá český jazyk. Protože mu byl ustanoven tlumočník jazyka ruského, kterým stěžovatel nemluví, nerozuměl projednávaným záležitostem dobře a ve všech souvislostech. Tím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 3 písm. a) a e) Úmluvy a dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále namítá, že soudy vycházely při posuzování otázek viny a trestu z nezákonně provedené rekognice a v odůvodnění rozsudku se soud I. stupně s tímto důkazem řádně nevypořádal. Odvolací soud dokonce dospěl k závěru, že rekognice byla poznávacím řízením, a souhlasil s tím, že takový důkaz byl vzat v úvahu. Tento postup lze dle stěžovatele označit za nepřezkoumatelný a protiústavní dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Soudy se dále důsledně nezabývaly prověřením alibi stěžovatele, který tvrdil, že na místě činu nebyl, neboť se zdržoval na ubytovně. V rozporu se zákonem nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy výslechem druhého z policistů, kteří ho zatýkali, a pořízeným videozáznamem. Je přesvědčen, že tím byly porušeny základní zásady trestního řízení a dále ústavní procesní principy, tj. právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále měl být porušen princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Domnívá se, že nezákonný postup v procesu dokazování se dotýká i jeho práva na zákonný proces, kdy nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel uplatnil v zásadě shodnou argumentaci, jakou použil v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení. Jeho námitky obecné soudy již řešily. Proto plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí, jež byla napadena ústavní stížností. Námitku, že stěžovateli nebyl ustanoven tlumočník ukrajinského jazyka, nýbrž tlumočník jazyka ruského, kterým nemluví, považuje soud II. stupně za účelovou. Vychází z toho, že stěžovatel v průběhu řízení tuto výhradu neuplatnil, obtíže v komunikaci s ním nebyly zaznamenány a navíc tlumočníci jazyka ruského obvykle ovládají i jazyk ukrajinský.
Obvodní soud pro Prahu 4, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Argumentace stěžovatele zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, zdůrazňuje jednostrannost řízení ve prospěch obžaloby a namítá porušení práva na obhajobu. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny a dle článku 6 Úmluvy. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud je oprávněn posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje, Ústavní soud uvádí následující:
Stěžovatel tvrdí, že nesprávným procesním postupem obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že se důsledně nevypořádaly s obhajobou stěžovatele a neprovedly důkazy, které v průběhu řízení navrhoval. Z jednostranně provedených důkazů pak vyvodily nesprávná skutková zjištění a odsoudily ho pouze na základě výpovědí poškozených. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu (viz III. ÚS 150/93) a uvádí, že zásada rovnosti účastníků neznamená, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém přípustném poměru. Obdobný názor zastávala v minulosti i Evropská komise pro lidská práva, pokud usoudila, že článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy neposkytuje absolutní právo na výslech každého svědka, jehož uvádí jmenovitě obhajoba (viz rozhodnutí č. 62 - Medienkampagne). V daném případě soud I. stupně provedl všechny nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 trestního řádu). Provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Odvolací soud, aniž by opakoval či doplňoval dokazování, potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění a podrobně se zabýval námitkami stěžovatele, které nyní uplatňuje i v ústavní stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel své zavinění zcela popíral, vycházel soud I. stupně z dalších provedených důkazů, které stěžovatele usvědčují a vyvracejí jeho obhajobu, podle níž v době spáchání prvního skutku na místě činu nebyl a v době spáchání druhého skutku byl sice poblíž zadržen, ale trestné jednání mu nebylo prokázáno. Výpovědi svědků R. N. a L. Š. z přípravného řízení se shodují s jejich výpověďmi učiněnými před soudem I. stupně a jejich pravdivost nebyla zpochybněna. Výpovědi poškozených nejsou jedinými důkazy proti stěžovateli. Z druhého útoku ho usvědčuje policista J. S., který jako jeden z členů přivolané hlídky stěžovatele poblíž místa činu zadržel. Dle jeho výpovědi se stěžovatel na místě zadržení doznal a označil další spolupachatele i motiv jednání. Tato výpověď zapadá do rámce vytvořeného důkazem výpovědi svědka Š. Soud I. stupně opřel své rozhodnutí o další nepřímé důkazy, a to výpověď svědka R. a listinné důkazy. Všechny důkazy jsou navzájem v souladu a tvoří ucelený řetězec. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování výslechem dalšího zakročujícího policisty, když údaje zjištěné objektivní a věrohodnou výpovědí policisty S. považoval pro zjištění skutkového stavu za zcela dostačující. Uvedl také, proč neprovedl důkaz videokazetou, zachycující pohyb osob u čerpací stanice. Odkázal přitom na zprávu technického oddělení policie (č.l. 62 - 63 spisu), z níž vyplývá, že vzhledem ke snímacímu úhlu kamery a vzdálenosti osob od kamery nebylo možné provést identifikaci osob. Odvolací soud se se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně ztotožnil. V odůvodnění svého rozhodnutí se rovněž vypořádal se všemi vznesenými námitkami. Ústavní soud konstatuje, že závěr obecných soudů o vině stěžovatele nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že obecné soudy vycházely při posuzování viny a trestu z nezákonně provedené rekognice se svědkem N. Úkolem Ústavního soudu v tomto ohledu bylo posoudit, zda trestní řízení bylo ve svém celku spravedlivé (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud I. stupně posoudil rekognici, provedenou podle fotografií jako závažné procesní pochybení, neboť v době provedení tohoto úkonu byl stěžovatel orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Konstatoval, že vzhledem ke své povaze jde v zásadě o neopakovatelný právní úkon, není ale vyloučeno, aby rekognice, provedená nejdříve podle fotografií, byla opakována na základě výběru mezi několika přítomnými osobami. Právě k takovému způsobu provedení hodlaly orgány činné v přípravném řízení přistoupit, avšak stěžovatel se ho odmítl zúčastnit a argumentoval tím, že již byla provedena rekognice podle fotografií. Pro jeho nesouhlas nebyla provedena ani rekognice se svědkem Š. a soud musel při posuzování obou útoků vycházet z dalších důkazů. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že v případě prvního útoku je stěžovatel usvědčován výpovědí svědka N., který bezprostředně po přepadení popsal policii všechny pachatele. Rekognici podle fotografií tudíž posoudil jako poznávací řízení před tím, než bylo stěžovateli sděleno obvinění. Výsledky poznávacího řízení zhodnotil odvolací soud jako důkaz nižší právní síly, vycházel nicméně z výpovědi svědka N., který u hlavního líčení stěžovatele poznal a označil ho za osobu, jež na něho namířila pistoli a žádala po něm peníze. Ústavní soud konstatuje, že "nezákonnost" rekognice byla správně oběma soudy shledána a vyhodnocena. Soudy neudělaly z "nezákonné" rekognice nezpochybnitelný standardní důkaz, ale při svém hodnocení k procesnímu pochybení orgánů činných v přípravném řízení, specificky a přezkoumatelně přihlédly. Takový postup je výrazem povahy trestního řízení, v němž má osoba právo na dvoustupňovou trestní jurisdikci (Protokol č. 7 k článku 2 Úmluvy). Tato garance je tu proto, aby druhý stupeň mohl eliminovat či vyhodnotit případná procesní pochybení prvního stupně. Tím spíš to platí pro vztahy mezi orgány činnými v přípravném řízení a trestními soudy. Podstatné je, že soudy při posuzování viny a trestu z pochybené rekognice nevycházely (nezákonnost tak nebyla přenesena do jejich rozhodnutí). Řízení jako celek bylo tudíž spravedlivé.
Stěžovatel dále namítá, že je cizincem, který neovládá český jazyk. Měl mu být proto ustanoven tlumočník jeho mateřského jazyka, jímž je jazyk ukrajinský. V přípravném řízení i v řízení před obecnými soudy mu však překládal tlumočník jazyka ruského, a proto projednávaným záležitostem dobře ve všech podrobnostech a souvislostech nerozuměl. Tím mělo být porušeno jeho právo na obhajobu dle čl. 38 odst. 2 Listiny v souvislosti s čl. 37 odst. 4 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. a), e) Úmluvy. K tomu Ústavní soud uvádí, že účast tlumočníka v trestním řízení je upravena v čl. 37 odst. 4 Listiny a v čl. 6 odst. 3 písm. a), c) Úmluvy, podle nichž má obviněný, jenž prohlásí, že neovládá jazyk, v němž se vede jednání, právo na tlumočníka. Citované články však nehovoří o právu "obviněného" na tlumočení v mateřském jazyce. Tento pojem má subjektivní povahu a není jednoznačně definovatelný a prokazatelný. Podstatou daného práva z Listiny i Úmluvy je, aby obviněný mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení i se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Mateřský jazyk proto není nedotknutelným samoúčelem. Je na obviněném, aby prohlásil, že jazyku, v němž je tlumočeno, nerozumí, či v něm není schopen mluvit. Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že pro účely trestního řízení byli přibráni tři tlumočníci, a to PhDr. A. M., tlumočník jazyka ruského a ukrajinského (č.l. 15 spisu), PhDr. Z. P., tlumočník jazyka ruského (č.l. 16 spisu) a Dr. M. G. (č.l. 17 spisu). U každého úkonu, jehož se zúčastnil stěžovatel, byl některý z přibraných tlumočníků přítomen. Přitom stěžovatel ani jeho obhájce v přípravném řízení ani v řízení před obecnými soudy nikdy nenamítali, že by stěžovatel tlumočení nerozuměl. V průběhu řízení, jak bylo zjištěno ze spisu, nebyly nikdy zaznamenány obtíže v komunikaci se stěžovatelem. Stěžovatel při výslechu dne 2. 9. 1999 (č.l. 29 - 30 spisu) výslovně prohlásil, že tlumočníku Dr. G. dobře rozumí. Stejný tlumočník byl přítomen u jednání před soudem I. stupně dne 20. 1. 2000 a u jednání před odvolacím soudem dne 4. 4. 2000. Ani v těchto případech stěžovatel namítané výhrady neuplatnil. Z obsahu protokolů o jednání naopak vyplývá, že slyšeným svědkům osobně kladl otázky a vyjadřoval se k jejich výpovědím. Jeho tvrzení, že neporozuměl všem skutečnostem, jež byly předmětem trestního řízení, tak nemůže obstát. Navíc vzhledem k věku stěžovatele a k postavení ruského jazyka ve vzdělávacím systému bývalého Sovětského svazu v době, kdy byl podroben školní docházce, je mimo vší rozumnou pochybnost, že stěžovatel ruský jazyk ovládá. Jen v okolnosti, že se stěžovatel nevyjadřoval v mateřském jazyce, nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv. K porušení ústavnosti by mohlo dojít teprve v případě, když by stěžovatel jazyku, v němž bylo tlumočeno, nerozuměl či jím nemluvil. Nic takového však v průběhu trestního řízení nebylo zjištěno ani namítáno.
Stěžovatel konečně poukazuje na to, že nesprávným postupem soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny a dále čl. 95 Ústavy.
Čl. 95 Ústavy, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se nelze uvedeného článku dovolávat. Porušením zásady zákonného stíhání, vyjádřené v čl. 8 odst. 2 Listiny, zřejmě stěžovatel namítá účelovost obvinění (blíže však porušení tohoto článku nekonkretizuje). Z uvedené zásady vyplývá, že postup orgánů činných v trestním řízení musí být v souladu s procesními předpisy (trestním řádem) a důvod vedení takového trestního řízení musí mít oporu v hmotném právu (trestní zákon). Ze spisového materiálu nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení při stíhání stěžovatele a vznesení obvinění postupovaly v rozporu s citovanými právními předpisy. Článek 40 odst. 2 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává bez uvedení důvodu porušení tohoto článku, zakotvuje zásadu presumpce neviny. Z ní vyplývá pravidlo, že obviněnému musí být vina prokázána zákonnými prostředky. Z obsahu spisu Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by obecné soudy vůči stěžovateli tuto zásadu porušily.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 441/99. V označené věci se obecné soudy dopustily celé řady procesních pochybení, která měla vliv na správnost a zákonnost procesu. Žádná taková podstatná pochybení Ústavní soud ve zde projednávaném případě ovšem nezjistil.
Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že by soudní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Z uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 19. února 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu