ECLI:CZ:US:2019:2.US.3037.18.1
sp. zn. II. ÚS 3037/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., t. č. ve Vazební věznici Brno, P.O. BOX 99, právně zastoupeného Mgr. Marinou Musilovou, advokátkou se sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2018 č. j. 7 To 256/2018-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 9. 2018, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Brno-venkov vydal dne 6. 6. 2018 usnesení č. j. 3 T 79/2014-201, kterým podle §83 odst. 1 věty prvé trestního zákoníku uložil stěžovateli povinnost vykonat trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 3 T 79/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 3 To 221/2015, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, neboť se ve zkušební době neosvědčil. Stěžovatel byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Stěžovatel proti usnesení podal dne 13. 6. 2018 stížnost prostřednictvím obhájce po nahlédnutí do trestního spisu a seznámení se s jeho obsahem. Stížnost byla podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnuta jako opožděná. Rozhodujícím důvodem, pro který byla stížnost posouzena jako opožděná, bylo dle stěžovatele nesprávné stanovení počátku lhůty k podání stížnosti soudem. Stěžovatel se nemůže ztotožnit se závěrem Krajského soudu v Brně o tom, že stížnost nebyla podána v třídenní lhůtě, neboť odvolací soud nesprávně označil počátek běhu třídenní lhůty od okamžiku ústního vyhlášení usnesení, nikoliv od okamžiku doručení jeho písemného vyhotovení dne 21. 6. 2018. Pro podání kvalifikované stížnosti je obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení podle názoru stěžovatele nezbytná. Usnesení, kterým se stěžovateli stanoví povinnost vykonat trest odnětí svobody, neboť se ve zkušební době neosvědčil, se svým významem blíží rozsudku soudu prvního stupně, kterým je uložen trest odnětí svobody a z tohoto důvodu měl Okresní soud Brno-venkov povinnost opis usnesení oprávněným osobám písemně doručit.
4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností.
7. Ve vztahu k projednávanému případu Ústavní soud nejdříve připomíná, že podle ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení. Podle ustanovení §137 odst. l trestního řádu se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Z ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu pak vyplývá, že usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se vždy v opise doručí státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět.
8. Vzhledem k tomu, že usnesením Okresního soudu Brno-venkov bylo rozhodnuto, že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá, ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu na případ stěžovatele nedopadá. U veřejného zasedání, kde bylo usnesení o zamítnutí žádosti vyhlášeno, byl dne 6. 6. 2018 osobně přítomen. K oznámení usnesení stěžovateli tak došlo jeho vyhlášením a od tohoto okamžiku běžela zákonem stanovená třídenní lhůta pro podání stížnosti. Právě osobní přítomnost stěžovatele při vyhlášení usnesení s náležitým poučením o opravných prostředcích založila právní účinky oznámení předmětného usnesení jeho vyhlášením ve veřejném zasedání a nikoliv až po doručení jeho písemného vyhotovení. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v případě obdobných ústavních stížností (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1420/09, I. ÚS 463/10 či I. ÚS 3965/14, III. ÚS 1249/17 či I. ÚS 338/19).
9. Jestliže stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 457/05 a III. ÚS 1542/09, je třeba zdůraznit, že se vztahuje k případům, kdy šlo o lhůtu k podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Takovým usnesením totiž soud rozhoduje o podaném opravném prostředku, a proto se na tyto případy vztahuje ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu, tzn., že tato usnesení je třeba v opise vždy doručit a až od okamžiku tohoto doručení počíná běžet lhůta k podání stížnosti.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup krajského soudu v dané věci je ústavně konformní a odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud řešil tuto otázku v několika v podstatě totožných případech, kupř. usneseními ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 235/14, ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 1420/09 nebo ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3442/10. V usnesení ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1623/10 se pak Ústavní soud velmi podrobně vypořádal rovněž s totožnou argumentací týkající se obsahu závěrů nálezů ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) a ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05 (N 4/40 SbNU 39), na které stěžovatel odkazuje. Ze stejných důvodů se jejich závěry neuplatní ani v posuzované věci (stejně jako např. ve věci sp. zn. III. ÚS 1249/17 či I. ÚS 388/19).
11. Zárukou proti oslabení práva obhajoby na dostatečnou možnost odůvodnění své stížnosti je omezení, které stížnostnímu soudu brání v rozhodnutí o podané stížnosti dříve, než má obviněná osoba možnost se zcela seznámit s odůvodněním napadeného rozhodnutí (srov. nálezy ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 426/09 a ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09). Přesto však od ní lze spravedlivě požadovat, aby vůli podat stížnost projevila již v krátké době po seznámení se s podstatou (tedy zejména výrokem a tzv. nosnými důvody) usnesení.
12. Ústavnímu soudu nezbylo než s odkazem na shora uvedené závěry ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na přednostní projednání jeho ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu, neboť se neshledal, že je věc naléhavá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu