ECLI:CZ:US:2010:3.US.1542.09.1
sp. zn. III. ÚS 1542/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 23. září 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 ve věci ústavní stížnosti J. F. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 č. j. 14 To 293/2009-34 zamítajícímu stěžovatelovu stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a za účasti Okresního soudu v Kladně jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 č. j. 14 To 293/2009-34 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 č. j. 14 To 293/2009-34 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovateli pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. 4 T 52/2007 za trestné činy podle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a), §238 odst. 1 a 2, §247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 a §251 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák.") uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Uvedený trest stěžovatel vykonává ve Věznici Vinařice. Dne 5. 3. 2009 podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce u Okresního soudu v Kladně žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s odkazem na ustanovení §61 odst. 1 tr. zák.
Dne 17. 4. 2009 konal soud prvního stupně za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce ve věci veřejné zasedání, v němž žádost stěžovatele zamítl a seznámil ho s podstatnými důvody svého rozhodnutí. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu na místě stížnost, jež byla soudem prvního stupně spolu se spisovým materiálem předložena Krajskému soudu v Praze dne 20. 4. 2008. Písemné vyhotovení napadeného usnesení okresního soudu č. j. 26 PP 27/2009-28, obsahující odůvodnění podle §134 odst. 1 písm. d) tr. řádu, bylo stěžovateli doručeno dne 27. 4. 2009; jeho obhájci byla zásilka obsahující uvedené usnesení uložena na poště dne 28. 4. 2009. Již dne 29. 4. 2009 krajský soud v neveřejném zasedání stížnost stěžovatele proti prvoinstančnímu rozhodnutí zamítl. Ještě předtím, než mu bylo doručeno písemné vyhotovení zamítavého rozhodnutí stížnostního soudu, zaslal obhájce stěžovatele dne 30. 4. 2009 okresnímu soudu obsáhlé podání obsahující odůvodnění stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřoval jednak nesouhlas se závěry obecných soudů ve skutkové rovině, pokud jde o splnění předpokladů podmíněného propuštění podle §61 tr. zák. Zejména však poukazoval na to, že okresní soud odeslal ve věci stížnost a spis soudu druhého stupně, aniž měl vykázáno doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení odsouzenému a jeho obhájci. Ani krajský soud nevyčkal potvrzení doručení prvoinstančního rozhodnutí obhájci a ve věci rozhodl s tím, že stěžovatel svou stížnost neodůvodnil. V uvedeném postupu stěžovatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces a na právní pomoc, resp. obhajobu podle výše citovaných článků Listiny.
II.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Okresního soudu v Kladně jako vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud ve svém vyjádření pouze konstatoval, že dle jeho názoru bylo ve věci stěžovatele postupováno v souladu s trestním řádem, k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a návrh stěžovatele na zrušení shora označeného usnesení je tudíž třeba zamítnout. Soud prvního stupně ve svém vyjádření poukázal na znění §137 odst. 1 trestního řádu, podle něhož se oznámení usnesení děje buďto vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Dále obecný soud zdůraznil, že obhájce stěžovatele byl vyhlášení usnesení o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění osobně přítomen.
Tato vyjádření byla Ústavním soudem zaslána stěžovateli k replice, v níž právní zástupce stěžovatele pouze odkázal na právní názor vyjádřený v původním návrhu.
III.
Všichni účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání. Protože byly splněny podmínky stanovené v §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, bylo od ústního jednání upuštěno.
IV.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, není vrcholem soustavy obecných soudů [srov. články 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Jako orgán ochrany ústavnosti (viz článek 83 Ústavy) zasahuje Ústavní soud do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody. Ústavním pořádkem garantovaná základní práva vymezují rámec jakékoli ústavně konformní interpretace a aplikace "jednoduchého práva". Obecné soudy jsou při výkladu právních předpisů vždy povinny základní práva respektovat jako klíčové regulativní ideje [viz zásady vyjádřené např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/01 ze dne 29. 11. 2001 (N 187/24 SbNU 393), dostupném rovněž v databázi NALUS na adrese http://nalus.usoud.cz].
V projednávané věci Ústavní soud považuje nejprve za vhodné připomenout svou rozhodovací praxi týkající se institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439) a ve SbNU nepublikovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 175/2000, sp. zn. III. ÚS 284/01, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, sp. zn. III. ÚS 590/09, sp. zn. III. ÚS 458/09, sp. zn. III. ÚS 1845/09, sp. zn. III. ÚS 338/10 a sp. zn. III. ÚS 384/10 (všechna dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS)]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatoval, že s ohledem na charakter tohoto institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 a sp. zn. III. ÚS 338/10 (ve SbNU nepublikována, dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz)].
Ústavní soud vyjádřil názor, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při odsouzení. Dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863), srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 113-114]. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných předpokladů podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Dle názoru Ústavního soudu vyjádřeného např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 70/09, je ve výlučné pravomoci obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podle §61 tr. zák. (viz nyní §88 odst. 1 tr. zákoníku) jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 590/09 - viz výše).
Uvedené závěry Ústavního soudu se však týkají pouze otázek hmotněprávních. V rovině procesní má Ústavní soud naopak za to, že řízení, v němž se rozhoduje o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění podle §331 odst. 1 tr. řádu, se i při respektování jeho specifik nemůže vymykat požadavkům spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny, a konkrétněji ani zásadám podle §2 tr. řádu, zejména pokud jde o práva obviněného vyplývající z §2 odst. 13 a §33 odst. 1 tr. řádu [srov. přiměřeně nález sp. zn. IV. ÚS 202/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 134/42 SbNU 75)]. Na toto řízení je dále třeba vztáhnout závěry, jež Ústavní soud vyslovil ohledně oznamování usnesení jako formy rozhodnutí trestního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), v nálezu sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39) a nejnověji v nálezu sp. zn. III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461).
V projednávané věci je z hlediska ústavněprávních záruk třeba přezkoumat konkrétní procesní situaci, v níž bylo stěžovateli, který podal proti usnesení soudu prvního stupně stížnost již při jednání soudu, doručeno písemné vyhotovení tohoto usnesení pouhé dva dny předtím, než ve věci jednal a rozhodl soud stížnostní, zatímco jeho obhájci bylo písemné vyhotovení usnesení soudu prvního stupně doručeno dokonce až poté, co stížnostní soud ve věci rozhodl.
Dle názoru Ústavního soudu je věc stěžovatele třeba zkoumat ve dvou navzájem souvisejících rovinách: Jde jednak o vlastní možnost adresáta soudního rozhodnutí účinně proti němu brojit opravným prostředkem, který mu zákon dává k dispozici. Dále jde o faktickou možnost účastníka soudního řízení využít právní pomoci, konkrétněji o realizaci práva na obhajobu v trestním řízení v jeho tzv. formální složce (právo mít obhájce a radit se s ním).
Usnesení je všeobecnou formou rozhodnutí v trestním řízení, přičemž trestní řád upravuje postup jeho vzniku, způsob zachycení a sdělení jeho obsahu navenek. Způsob oznámení usnesení osobě, které se přímo týká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, je upraven v ustanovení §137 odst. 1 věty druhé tr. řádu. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti takových osob, anebo doručením opisu usnesení. Je zřejmé, že první forma oznámení se týká především těch usnesení, jež není třeba písemně vyhotovit (viz §136 odst. 1 a 2 tr. řádu). Bylo-li naopak třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi podle §134 odst. 1 a 2 tr. řádu, lze účinky oznámení podle §137 odst. 1 tr. řádu spojovat až s doručením jeho opisu osobám podle věty prvé téhož ustanovení (resp. obhájci osoby, proti níž se řízení vede, srov. §62 odst. 2, §137 odst. 2 a 4 a §143 odst. 1 tr. řádu), a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob.
Právě od okamžiku doručení opisu usnesení se odvíjí běh lhůty k podání stížnosti, jak Ústavní soud konstatoval v nálezech sp. zn. III. ÚS 303/04, sp. zn. III. ÚS 457/05 a sp. zn. III. ÚS 389/09 (všechny viz výše). Z citovaných nálezů mimo jiné plyne, že osobu oprávněnou k podání stížnosti (§142 odst. 1 tr. řádu) proti takovému usnesení v trestním řízení, které je třeba vyhotovovat a doručovat, nelze nutit k podání stížnosti, aniž by se mohla seznámit s písemným vyhotovením usnesení, proti němuž tato stížnost směřuje. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že při vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání soud seznamuje přítomné osoby pouze s výrokem takového rozhodnutí, zatímco jeho důvody sděluje jen rámcově. Teprve v odůvodnění usnesení soud dle jeho konkrétní povahy precizuje svou skutkovou a právní argumentaci. Byť stížnost oprávněné osoby směřuje proti výrokům usnesení [srov. §145 odst. 1 písm. a) tr. řádu], stávají se předmětem námitek uvedených v odůvodnění takového opravného prostředku právě skutková zjištění a právní úvahy ve smyslu §134 odst. 2 tr. řádu, o něž soud napadený výrok opírá [viz také obsáhlou judikaturu Ústavního soudu týkající se náležitostí odůvodnění usnesení soudu, jež je předpokladem vyloučení libovůle a přezkoumatelnosti takového rozhodnutí - např. nález sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16 SbNU 157), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. I. ÚS 1348/07 ze dne 7. 7. 2008 (N 124/50 SbNU 79), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431), nález sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623) a další]. Na uvedeném nic nemění ani omezený revizní princip, jenž se při rozhodování o stížnosti uplatňuje, neboť ve všech opravných řízeních soud vyšší instance fakticky vždy přezkoumává napadené rozhodnutí především ve světle konkrétních námitek osoby, jež opravný prostředek podala, s nimiž se soud vyšší instance musí vypořádat. To je patrné i v projednávané věci, neboť v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu je samo o sobě odůvodněno jen zcela paušálně, nezabývá se konkrétními argumenty soudu prvního stupně s tím, že navrhovatel svou stížnost neodůvodnil.
V intencích starších nálezů Ústavního soudu lze mít za to, že ani "předčasné" podání stížnosti do protokolu, jíž oprávněná osoba bezprostředně reaguje na právě vyhlášené usnesení, jí nesmí znemožnit reagovat v rámci opravného prostředku na právní a skutkovou argumentaci uvedenou v odůvodnění usnesení, jež je teprve posléze vyhotoveno. V takovém případě je oprávněné osobě třeba poskytnout k doplnění její stížnosti přiměřenou dobu, jejíž délku je třeba přizpůsobit povaze napadeného usnesení, resp. jeho meritu (srov. vlastní lhůtu k podání stížnosti podle §143 odst. 1 tr. řádu).
V projednávané věci by těmto ústavněprávním požadavkům bylo učiněno zadost, kdyby soud druhého stupně vyčkal do doby, než bude písemné vyhotovení usnesení okresního soudu doručeno účastníkům řízení, aby na ně mohli případně reagovat, a teprve poté, se znalostí této reakce, měl soud druhého stupně rozhodnout.
V dané věci však řízení o stížnosti navrhovatele proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně neslo znaky "krátkého procesu", v němž stěžovateli nebyl dán prostor, aby zpochybnil hmotněprávní úvahy okresního soudu týkající se možnosti jeho podmíněného propuštění, obsažené v odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně. S ohledem na výše uvedené lze tento postup obecných soudů považovat za rozporný s garancemi podle článku 36 odst. 1 Listiny [srov. přiměřeně i právo obviněného na poskytnutí času k přípravě obhajoby ve smyslu článku 40 odst. 3 věty první Listiny a článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy].
Dále nelze přehlédnout, že stěžovatel měl v řízení obhájce a jakýkoli účinek spojený s oznámením usnesení ve smyslu §137 odst. 1 tr. řádu mohl v daném případě nastat až doručením opisu usnesení tomuto obhájci (viz §137 odst. 2 a §143 odst. 1 větu za středníkem tr. řádu). Článek 37 odst. 2 Listiny zaručuje právo na právní pomoc v jakémkoli řízení před soudy a jinými orgány veřejné moci [srov. již nález ve věci sp. zn. II. ÚS 98/95 ze dne 5. 6. 1996 (N 42/5 SbNU 359)]. Toto právo je pro trestní řízení, jehož součástí je i řízení o návrhu podle §331 odst. 1 tr. řádu, konkretizováno v čl. 40 odst. 3 Listiny. V projednávané věci byl postupem obecných soudů v řízení o stížnosti podle §141 a násl. tr. řádu obhájce stěžovatele zbaven možnosti reagovat na skutkovou a právní argumentaci odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, neboť písemné vyhotovení tohoto usnesení bylo obhájci doručeno až poté, co soud druhého stupně již dříve podanou stížnost zamítl.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatoval porušení základních práv stěžovatele zaručených článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 3 Listiny; postupoval proto podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 č. j. 14 To 293/2009-34 zrušil.