ECLI:CZ:US:2006:4.US.202.05
sp. zn. IV. ÚS 202/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 12. července 2006 sp. zn. IV. ÚS 202/05 ve věci ústavní stížnosti R. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. 4 Tz 16/2005, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve stěžovatelův prospěch.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. 4 Tz 16/2005 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody plynoucí z čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva plynoucí z čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 1998 č. j. 1 T 18/98-1155 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) trestního zákona, který spáchal tím, že společně se S. J. a H. H. dne 6. 6. 1991 ve večerních hodinách v katastru obce M. po vzájemné domluvě v úmyslu získat rodinný dům poškozeného J. H. mu opakovanými údery lopatou a tyčí do hlavy přivodili smrt, poté mu oddělili hlavu od trupu a tělo zahrabali na místě, kde dne 27. 4. 1997 byly nalezeny kosterní pozůstatky poškozeného. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, a to do výroku o vině i trestu. Stěžovatel svou vinu popíral a tvrdil, že se na spáchání trestného činu vůbec nepodílel. Zvláště pak upozorňoval na skutečnost, že soud prvního stupně vycházel pouze z výpovědi spoluobžalované H., která svou výpověď během řízení několikrát měnila ve stěžovatelův prospěch i neprospěch, když buď popírala, nebo potvrzovala jeho účast na místě činu. Stěžovatel upozorňoval na skutečnost, že výpověď spoluobžalované H. je jediným důkazem prokazujícím jeho vinu. Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu a sám ve věci rozhodl tak, že překvalifikoval jednání stěžovatele na trestný čin vraždy dle §219 odst. 1 trestního zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 13 let se zařazením do věznice s ostrahou, neboť nebylo prokázáno naplnění znaku přísnější právní kvalifikace uvedené v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to "úmyslu získat majetkový prospěch". K námitce stěžovatele o nepravdivosti a rozporuplnosti výpovědi spoluobžalované H. Vrchní soud v Praze uvedl, že Krajský soud v Ústí nad Labem právem opřel své skutkové závěry o výpověď obžalované H. ze dne 9. 9. 1997, neboť její doznání není ojedinělé a prakticky shodně vypovídala i dne 10. 9. 1997 a 16. 12. 1997. Naproti tomu její ostatní výpovědi, vedené zjevnou snahou vyvinit sebe a stěžovatele, se vyznačují řadou zásadních rozporů a nelogičností, na které soud prvního stupně správně poukázal, když vyložil své úvahy, které ho vedly k tomu, proč těmto změněným výpovědím neuvěřil.
4. Dovolání ani ústavní stížnost stěžovatel proti tomuto rozhodnutí nepodal.
5. Ve prospěch stěžovatele podal ministr spravedlnosti České republiky proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stížnost pro porušení zákona s odůvodněním, že jediným důkazem svědčícím v neprospěch stěžovatele je výpověď spoluobžalované H., kterou učinila dne 9. 9. 1997, přičemž stěžovateli obvinění pro tento trestný čin v době výslechu spoluobžalované H. ještě nebylo sděleno, a proto její výpověď ze dne 9. 9. 1997 je z procesního hlediska nepoužitelná. Vzhledem k tomu, že jiný důkaz v neprospěch stěžovatele opatřen nebyl, navrhl ministr spravedlnosti, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 trestního řádu, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl ve vytýkaném směru porušen zákon, aby tento rozsudek podle §269 odst. 2 trestního řádu zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 trestního řádu.
6. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud uvedl, že podle jeho názoru byl výslech obviněné H. H. proveden za podmínek §160 odst. 4 trestního řádu, tedy jako neodkladný úkon, takže ho bylo možno v dalším řízení použít i ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným. Nejvyšší soud dále upozornil na to, že obviněná H. H. byla vyslechnuta i následující den (10. 9. 1997) soudkyní Okresního soudu v Ústí nad Labem a i v této své výpovědi se znovu doznala k trestnému činu vraždy s odvoláním na výpověď ze dne 9. 9. 1997. Výslech H. H. dne 10. 9. 1997 byl proveden až po sdělení obvinění stěžovateli. Dále Nejvyšší soud uvedl, že existence rozporů ve výpovědích sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným a že by jakékoli rozpory musely vést k uplatnění zásady "in dubio pro reo"; je na soudech nižší instance, aby vázány zásadou volného hodnocení důkazů, přikládaly důkazům určitou hodnotu, a to jak samostatně, tak v souvislostech s ostatními důkazy.
II.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opětovně namítl procesní nepoužitelnost výslechu H. H. ze dne 9. 9. 1997; Nejvyššímu soudu vytknul, že se velmi nekonformním výkladem pokusil obhájit použití nezákonných důkazů. Dále vyjádřil názor, že se Nejvyšší soud v kabinetním duchu neobtěžoval vyčkat vyjádření obhajoby (a to ač k tomu sám vyzval) a svým vrchnostenským postupem odejmul stěžovateli příležitost k uplatnění obhajoby prostřednictvím obhájce. Při ústním jednání stěžovatel poukázal na celkovou nevěrohodnost H. H. vyplývající ze znaleckých posudků.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 6.4.2006 uvedl, že stěžovateli byla dána možnost se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřit, čehož využil. Nelze mít za to, že by napadeným rozhodnutím mohla být porušena ústavní práva stěžovatele, a proto není přezkoumávání napadeného usnesení Nejvyššího soudu z hlediska v něm vysloveného právního názoru přípustné.
III.
9. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda byla podána včas, oprávněnou osobou a zda je přípustná.
10. Ústavní soud konstatoval splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti podle příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, §75 odst. 1], a přistoupil k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí.
IV.
11. Ústavní soud si vyžádal spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 18/98, sp. zn. 48 Nt 16/2002 a sp. zn. 48 Nt 14/2002 a spis Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 16/2005.
12. Po zhodnocení skutkové i právní stránky věci dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je důvodná.
V.
13. Za zcela oprávněnou považuje Ústavní soud námitku stěžovatele spočívající v tvrzení, že mu nebyl poskytnut dostatečný čas k přípravě obhajoby.
14. Ústavní soud poznamenává, že z hlediska záruk ochrany základních práv katalogizovaných ať už v Listině, nebo v mezinárodních úmluvách, jimž je Česká republika vázána, neexistuje žádný ústavní imperativ zakotvit do právního řádu mimořádný opravný prostředek typu stížnosti pro porušení zákona; navíc neexistuje ani žádné ústavně zaručené právo na nutnou obhajobu při projednávání tohoto nikoliv řádného opravného prostředku. Jestliže ovšem zákonodárce institut stížnosti pro porušení zákona do právního řádu vtělil, nutno na řízení o něm vztáhnout všechny požadavky kladené na spravedlivý proces, a jestliže současně zákonodárce kromě možnosti obviněného zvolit si pro toto řízení obhájce pro některé případy dokonce zakotvil povinnost státu obviněnému obhájce ustanovit (pokud si volbou obhajobu nezajistí), nutno v důsledku tohoto zákonodárcova přístupu trvat na tom, že obecný (Nejvyšší) soud musí v zájmu spravedlivého průběhu procesu o stížnosti pro porušení zákona mimo jiné důsledně respektovat kogentní ustanovení trestního řádu upínající se k právu na obhajobu. Ve stručnosti řečeno, byť neexistuje ústavně zaručené právo na řízení o stížnosti pro porušení zákona, pak, je-li tento institut v právním řádu obsažen, vztahují se na něj všechny kautely spravedlivého procesu (obdobně Evropský soud pro lidská práva ve věci Delcourt vs. Belgie ze dne 17. 1. 1970, stížnost č. 2689/65, www.echr.coe.int/echr). Podobnou úvahu vyslovil Ústavní soud již dříve ve vztahu k dovolání v trestním řízení (nález sp. zn. I. ÚS 55/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114, str. 187), kde uvedl, že při existenci takového přímo ústavně nezaručeného opravného prostředku nelze tento posuzovat, jako by stál mimo rámec spravedlivého procesu nebo se rozhodování o něm nacházelo v ústavněprávním vakuu, z čehož plyne povinnost ústavně konformní interpretace i části trestního řádu vztahující se k dovolání. Tento princip - jak vyplývá ze shora uvedeného - je aplikovatelný i na řízení o stížnosti pro porušení zákona.
15. Je pravda, že ten, v jehož prospěch se rozhodl ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona, nemůže ovlivnit, zda vůbec bude tento mimořádný opravný prostředek podán, ani to, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je podán, ba nemůže ovlivnit ani to, zda se ministr spravedlnosti nerozhodne vzít podanou stížnost pro porušení zákona zpět. To však nemůže odůvodnit ignorování práva na obhajobu, která předložením argumentace kvalitativně rozšiřující důvody a rozsah podané stížnosti pro porušení zákona může nabídnout Nejvyššímu soudu i pohled na věc též z jiných úhlů, než nabízela samotná stížnost pro porušení zákona, a tím může přispět k nalezení spravedlivého řešení případu (obdobně Evropský soud pro lidská práva ve věci Van Geyseghem proti Belgii, stížnost č. 26103/95, odst. 35, http://www.echr.coe.int/echr).
16. Jinak řečeno, nejde o to, že by obhajoba mohla měnit rozsah a důvody podané stížnosti pro porušení zákona, ale o to, že musí mít šanci rozvinout argumentaci ministra spravedlnosti, tedy předložit k jeho argumentům další právní názory, jakož např. též odkazy na jurisprudenci či judikaturu, zdůrazňující to, co považuje obhajoba za klíčové pro vyhovění podané stížnosti pro porušení zákona. Byla-li by takováto šance obhajobě v řízení o stížnosti pro porušení zákona upřena, ztrácelo by připuštění možnosti obhajoby (a v některých případech i nutnosti obhajoby) v řízení o podané stížnosti pro porušení zákona zcela smysl.
17. Uvedenému pak odpovídá povinnost Nejvyššího soudu na takto předložené vývody obhajoby adekvátně reagovat. Je vyloučeno, aby se Nejvyšší soud této povinnosti zbavil např. tím (jako v projednávané věci), že obhajobě právo předložit svůj názor na věc fakticky upře.
18. Ústavní soud zastává názor, že právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede, a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (srov. nález sp. zn. I. ÚS 592/2000, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 25, nález č. 15, str.115).
19. Ze spisu Nejvyššího soudu je patrno, že v projednávané věci přípisem, jenž byl stěžovateli doručen dne 1. 2. 2005, Nejvyšší soud stěžovatele upozornil, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona musí být zastoupen obhájcem s tím, že má nejpozději do 8. 2. 2005 sdělit Nejvyššímu soudu jméno a adresu zvoleného obhájce a zaslat podepsanou plnou moc, s připomenutím, že pokud tak neučiní, bude mu obhájce ustanoven. Podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 7. 2. 2005 se stěžovatel vyjádřil tak, že se žádného trestného činu nedopustil a se stížností pro porušení zákona se ztotožňuje. V příloze zaslal rukou psanou plnou moc udělenou obhájci, avšak obhájcem nepodepsanou. Nejvyšší soud dopisem ze dne 10. 2. 2005 upozornil obhájce stěžovatele, že se může ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřit a zároveň mu poslal kopii plné moci zaslané stěžovatelem. Pro nezastižení adresáta byl dopis dne 15. 2. 2005 uložen na poště a dne 17. 2. 2005 převzat obhájcem. Obhájce své vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona podal k poštovní přepravě dne 22. 2. 2005 a doručeno bylo Nejvyššímu soudu dne 23. 2. 2005, tedy následující den po vydání rozhodnutí. Z uvedeného je patrno, že v žádném případě nelze stěžovateli ani zvolenému obhájci vytýkat nečinnost či liknavé uplatňování práv obhajoby. Vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona zaslal obhájce Nejvyššímu soudu prakticky obratem, přičemž v tomto vyjádření obhajoba předložila právní argumentaci rozvíjející odůvodnění stížnosti pro porušení zákona.
20. Z řečeného též vyplývá, že v době, kdy stěžovatel zaslal Nejvyššímu soudu rukou psanou plnou moc, obhájcem neakceptovanou, nemohlo být Nejvyššímu soudu zřejmé, zda obhájce plnou moc akceptoval nebo akceptuje. Stěžovatel jako právní laik přitom přesně plnil instrukce Nejvyššího soudu, který ho vyzval k tomu, aby zaslal plnou moc obhájci udělenou přímo Nejvyššímu soudu.
21. Skutečnosti, že bylo nejasné, zda volba obhájce byla obhájcem přijata, si byl zřejmě vědom i Nejvyšší soud, když kopii plné moci obhájci zaslal. To by jistě nebylo nutné, kdyby byl přesvědčen, že obhájce plnou moc již přijal. Ze spisu je též nepochybné, že Nejvyšší soud neměl a nemohl mít v den přijetí svého rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch stěžovatele (22. 2. 2005) povědomí o tom, zda je stěžovatel skutečně zvoleným obhájcem zastoupen, čili neměl ani na jisto postaveno, zda nebude povinen stěžovateli obhájce ustanovit.
22. V projednávané věci je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud pochybil tím, že dostatečně nerespektoval práva na obhajobu; byť není povinností obviněného (jeho obhájce) vyjádřit se ke stížnosti pro porušení zákona a není ani povinností Nejvyššího soudu k takovému vyjádření obhajobu vyzvat, není tím zbaven Nejvyšší soud povinnosti poskytnout obhajobě dostatečný čas k případné reakci na podanou stížnost pro porušení zákona.
23. Z toho jednoznačně plyne, že Nejvyšší soud přistoupil k institutu obhajoby v řízení o stížnosti pro porušení zákona zcela formálně, způsobem, který skutečné uplatnění práv obhajoby nejen omezil, ale dokonce zcela vyloučil.
24. Nejvyšší soud v projednávaném případě aplikoval relevantní ustanovení trestního řádu vztahující se k zabezpečení všech obhajovacích práv i v řízení o stížnosti pro porušení zákona způsobem, který fakticky neposkytl stěžovateli dostatečný čas k přípravě obhajoby prostřednictvím obhájce a vyloučil obhajobu z možnosti předložit k ministrem podané stížnosti pro porušení zákona vlastní argumenty; tím porušil Nejvyšší soud, nadaný dle ustanovení §271 odst. 1 trestního řádu i pravomocí rozhodnout přímo o vině a trestu obviněného, ústavní kautely vážící se k principům spravedlivého procesu, vyplývajícím zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a zvláště pak ústavně zaručené právo stěžovatele na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, resp. právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
25. Na závěr Ústavní soud uvádí, že není v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatele, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona. Toto pravidlo vyplývá z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost může stěžovatel podat poté, co neuspěl se svými námitkami před prvoinstančním a odvolacím, případně též dovolacím soudem. K tomu je mu zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud dle čl. 88 Ústavy České republiky vázán, poskytnuta uvedená lhůta. Pokud stěžovatel svého práva nevyužije a ústavní stížnost nepodá (což stěžovatel vskutku neučinil), nelze nevyužití práva na podání ústavní stížnosti reparovat v rámci řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona a až v tomto řízení dodatečně poukazovat na chyby, jimiž v minulosti mělo být zatíženo rozhodování obecných soudů. V projednávané věci se i proto Ústavní soud otázkou nepoužitelnosti výslechu H. H. ze dne 9. 9. 1997, jež byla předmětem přezkumu před Nejvyšším soudem, z pohledu ústavněprávního nezabýval, a to též s ohledem na subsidiaritu hmotněprávního přezkumu k přezkumu procesněprávnímu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 205/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 159, str. 375, a sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněn tamtéž, svazek 22, nález č. 63, str. 65). Jestliže by se po opětovném rozhodování Nejvyššího soudu stěžovatel domníval, že nové rozhodnutí Nejvyššího soudu je opět zatíženo protiústavností, nic mu nebrání v tom, aby se na Ústavní soud znovu obrátil s ústavní stížností.
26. Z výše uvedených důvodu Ústavní soud napadené rozhodnutí dle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.