ECLI:CZ:US:2010:3.US.389.09.1
sp. zn. III. ÚS 389/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 4. března 2010 sp. zn. III. ÚS 389/09 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009 č. j. 10 To 37/2009-75, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o odložení výkonu trestu odnětí svobody a stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (resp. usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 11. 2008 č. j. 40 Nt 968/2008-62), za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009 č. j. 10 To 37/2009-75 se ruší.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (resp. usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 11. 2008 č. j. 40 Nt 968/2008-62) se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 2. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") ze dne 27. 1. 2009 č. j. 10 To 37/2009-75 s tím, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Mělníku (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 40 Nt 968/2008, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, usnesením tohoto okresního soudu ze dne 26. 11. 2008 č. j. 40 Nt 968/2008-62 byl podle §283 písm. d) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení (výrok I) a podle §282 odst. 3 tr. ř. byla zamítnuta stěžovatelova žádost o odložení výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku okresního soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 3 T 352/2007 v trvání 1 roku, o kterém bylo rozhodnuto ve spojení s usnesením okresního soudu ze dne 18. 8. 2008 stejné spisové značky (výrok II).
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, kterou však krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl. Vycházel přitom ze skutečnosti, že stížností napadené usnesení okresního soudu bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání dne 26. 11. 2008, na které se stěžovatel nedostavil, účastnili se ho však dva jeho obhájci, kteří po předmětném vyhlášení uvedli, že si ponechávají lhůtu k případnému podání stížnosti. Stížnost však byla podána až dne 29. 12. 2008, tedy - dle krajského soudu - opožděně, protože třídenní lhůta k jejímu podání dle §143 odst. 1 tr. ř., jež začala běžet od oznámení prvostupňového rozhodnutí stěžovatelovým obhájcům jeho vyhlášením, uplynula dnem 1. 12. 2008.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje s těmito závěry krajského soudu nesouhlas. Argumentuje tím, že ustanovení §137 odst. 1 věty druhé tr. ř. určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení, a to buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, nebo doručením opisu usnesení. Pokud stěžovateli, resp. jeho obhájci bylo nutno ve smyslu §137 odst. 4 tr. ř. doručit opis usnesení okresního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení takového usnesení nemohla založit účinky oznámení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná; takový závěr by byl zjevně nesprávný a absurdní. Obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení je pro kvalifikované podání stížnosti klíčová, přičemž usnesení o opravném prostředku ve smyslu §137 odst. 4 tr. ř. se svým významem blíží rozsudku. Jestliže obhájci stěžovatele bylo usnesení okresního soudu doručeno dne 29. 12. 2009 a stěžovatel podal proti tomuto usnesení téhož dne stížnost, tato byla podána včas. Tuto svou argumentaci stěžovatel podporuje odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 a ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 52, a svazek 40, nález č. 4) a tvrdí, že v důsledku porušení norem jednoduchého práva krajským soudem mu byla odňata možnost skutkově a právně argumentovat, tedy reálně a efektivně jednat před soudem ve své věci.
Zároveň stěžovatel učinil návrh, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení, resp. usnesení okresního soudu ze dne 26. 11. 2008 č. j. 40 Nt 968/2008-62 s tím, že by nástup výkonu trestu pro něj znamenal, i s ohledem na jeho věk, závažnou újmu. V podání ze dne 21. 5. 2009 stěžovatel uvedl, že byl dne 10. 5. 2009 zadržen a eskortován do výkonu trestu odnětí svobody, a požádal Ústavní soud, aby ve věci samé nebo o odkladu vykonatelnosti rozhodl přednostně.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze vyslovil přesvědčení, že ve věci rozhodl v souladu s platnou právní úpravou, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nic nebránilo obhájcům odsouzeného, aby ohlásili podání stížnosti a její odůvodnění zaslali soudu později; z tohoto důvodu navrhl, aby byla ústavní stížnost jako neopodstatněná odmítnuta. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a také otázkou naléhavosti věci. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost byla podána řádně a včas a že jsou splněny i podmínky ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel se již nalézá ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž stěžovatelem uvedené okolnosti nasvědčují opodstatněnosti ústavní stížnosti, a tudíž i tomu, že "s konečnou platností" nebyla vyřešena otázka důvodnosti jím podaného mimořádného opravného prostředku (návrhu na obnovu řízení), kteroužto je třeba vzhledem k tomu, že se již stěžovatel nachází ve výkonu trestu, vyřešit co nejdříve.
Následně Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a dospěl k závěru, že je důvodná.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že usnesení obvodního soudu bylo doručeno stěžovatelovým obhájcům dne 29. 12. 2008 a 5. 1. 2009, samotnému stěžovateli pak 2. 1. 2009, a že stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 29. 12. 2008 a 7. 1. 2009. Přitom otázkou, zda lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl zamítnut (konkrétně) návrh na obnovu řízení, běží od vyhlášení tohoto usnesení nebo až od doručení jeho opisu, již Ústavní soud vyřešil ve výše uvedených nálezech, a to tak, že rozhodné je datum doručení. Tento svůj závěr Ústavní soud podrobně zdůvodnil, přičemž příslušnou argumentaci Ústavního soudu stěžovatel v podstatě zopakoval ve své ústavní stížnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud ani v nyní posuzované věci neshledal žádný důvod, proč by se od svých předchozích závěrů měl jakkoliv odchylovat (zejména s ohledem na odůvodnění napadeného rozhodnutí či obsah vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti, jež do dané právní problematiky nic nového nepřinášejí), nezbylo mu než na argumentaci obsaženou v citovaných nálezech účastníky tohoto řízení plně odkázat a současně - ve shodě s těmito nálezy - konstatovat, že pokud stížnost proti rozhodnutí o opravném prostředku byla soudem nesprávně zamítnuta jako opožděně podaná, jak potvrzují výše uvedené skutečnosti, došlo tím k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovateli vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když stěžovatel i účastník řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.
Jde-li o stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu v Mělníku, stěžovatel jej odůvodnil nejprve tím, že mu hrozí výkon trestu odnětí svobody, později tím, že se již ve výkonu tohoto trestu nalézá. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že i kdyby odložil vykonatelnost rozhodnutí tak, jak stěžovatel navrhuje, odložení výkonu trestu by tím dosaženo být nemohlo, a že tudíž je takový návrh nedůvodný.