ECLI:CZ:US:2012:2.US.3045.11.1
sp. zn. II. ÚS 3045/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti ZEPOS, a.s., se sídlem Lovosice 2, Radovesice 5, 410 02 Radovesice, zastoupené Mgr. Danielem Hájkem, advokátem se sídlem Letenská 526/2, 118 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 14 Co 269/2011-550 ze dne 29. června 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v dané věci Okresní soud v Litoměřicích rozhodl ve věci samé rozsudkem ze dne 19. 4. 2006, č. j. 9 C 27/92-401, a uložil stěžovatelce (žalované), aby vydala vedlejším účastnicím (žalobkyním) pozemkovou parcelu p. č. X/1, pozemkovou parcelu p. č. X/4 se stavbou bez čísla popisného a evidenčního umístěnou na pozemku p. č. X/1, zapsané na LV č. XX pro obec a k. ú. Radovesice u Katastrálního úřadu Ústeckého kraje, pracoviště Litoměřice, a to každé jednou ideální polovinou ve vztahu k celku, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, č. j. 12 Co 679/2006 - 425, uvedený rozsudek potvrdil ve věci samé.
Dne 18. 6. 2009 podaly žalobkyně návrh na vydání opravného usnesení, kterým by byl opraven výrok výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, a to tak, aby výrok zněl, že "žalovaný je povinen vydat žalobkyním pozemek p. č. st. X/1, pozemek parc. č. st. X/4 se stavbou bez čísla popisného a evidenčního, umístěnou na pozemku parc. č. st. X/1 a pozemku parc. č. st. XY, zapsané v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. Radovesice, u Katastrálního úřadu Ústeckého kraje, pracoviště Litoměřice, a to každé jednou ideální polovinou ve vztahu k celku, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku". Svůj návrh odůvodnily tím, že výrok rozsudku je nepřesný, neboť parcely v něm uvedené nejsou označeny jako stavební parcely (není uvedena zkratka "st.") a dále nebylo v rozsudku uvedeno, že budova bez čísla popisného a evidenčního se nachází také na parcele č. st. XY, a proto příslušný katastrální úřad odmítl zapsat do katastru nemovitostí vlastnictví žalobkyň k uvedené budově.
Okresní soud v Litoměřicích vydal dne 28. 1. 2010 usnesení č. j. 9 C 27/92-500, kterým opravil výrok I zmíněného rozsudku tak, že doplnil za parcelní číslo X/1 "pozemek p. č. XY, zapsaný v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. Radovesice". K odvolání žalované krajský soud usnesením ze dne 15. 12. 2010, č. j. 14 Co 277/2010-533, toto opravné usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť okresní soud nerozhodl podle návrhu žalobkyň na provedení opravy. V souladu s tímto závěrem rozhodl následně okresní soud usnesením č. j. 9 C 27/92-535 ze dne 28. února 2011.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka včasné odvolání, jímž je napadla v plném rozsahu, domáhajíc se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť soud prvního stupně dle ní opravil výrok rozsudku nad rámec oprav chyb v psaní a počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností, což podrobněji rozvedla ve svém odvolacím návrhu. Krajský soud napadeným usnesením změnil opravné usnesení soudu prvé stolice, nikoli však z důvodů, které v odvolání předestřela stěžovatelka, když odvolací soud žádný z jejích argumentů nevyslyšel.
Proti opravnému usnesení nalézacího soudu a měnícímu usnesení soudu odvolacího brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že obecné soudy opravami výroku pravomocného rozsudku soudu prvé stolice porušily nedotknutelnost stěžovatelčina vlastnictví i její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že podle ustanovení §164 občanského soudního řádu může předseda senátu (samosoudce) opravit rozsudek, pokud se v něm vyskytnou chyby v psaní a v počtech nebo jiné zřejmé nesprávnosti. Nesprávnostmi se pak dle jejího názoru mají na mysli nesprávnosti, ke kterým došlo při vyhlášení (vydání) nebo ve vyhotovení rozsudku, jako jsou písařské chyby, omyly v součtech, chyby způsobené selháním techniky a jiné podobné nesprávnosti, které jsou "zcela zřejmé a snadno rozpoznatelné". Je prý ovšem nepřípustné, aby soud tímto postupem měnil obsah jinak bezchybného rozsudku. Opravou rozsudku pak dle jejího mínění nelze řešit nedostatky spočívající v tom, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení. V tomto případě se prý má postupovat podle ustanovení §166 občanského soudního řádu.
Z výše uvedeného je prý zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem svým postupem "mění vlastnické vztahy účastníků sporu, jelikož opravou rozhoduje o něčem dalším, než jak rozhodl Okresní soud v Litoměřicích ve svém původním rozhodnutí". Rozšíření výrokové části o budovu na dalším pozemku odmítá stěžovatelka považovat za odstranění zjevné nesprávnosti, nýbrž se prý jedná o "svévolné odejmutí vlastnického práva bez řádného procesu". Stěžovatelka je názoru, že Krajský soud v Ústí nad Labem postupoval v rozporu s právem na spravedlivý proces, když svým postupem významně zasáhl do věcného posouzení případu. Za dané situace je dle ní tento stav zcela neudržitelný, a to dokonce "i ve světle právního režimu totalitního státu z doby před rokem 1989". Pokud měli vedlejší účastníci po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. dubna 2006, č. j. 9 C 27/92-401, pocit, že Okresní soud v Litoměřicích nerozhodl o jimi uplatněném nároku v celém rozsahu, měli prý postupovat podle ustanovení §166 občanského soudního řádu.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud dotčené usnesení krajského soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Krajský soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud považuje za vhodné poznamenat, že již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. listopadu 2003 (N 131/31 SbNU 173) konstatoval, že k náležitému posouzení otázky, zda vydáním, modifikací či zrušením opravného usnesení došlo k porušení legitimně očekávatelného hmotného zájmu, jehož nositelkou byla stěžovatelka, je důležité brát v úvahu průběh celého soudního sporu. Takový přístup zvolil i krajský soud v nyní projednávaném případě.
Nejprve krajský soud podotkl, že již ve výroku rozsudku, jehož se oprava týká, okresní soud jasně rozhodl, že žalovaný je povinen žalobkyním vydat i stavbu umístěnou na pozemku p. č. X/1. Uvedená budova přitom z podstatné části (krom přístavby šaten a sociálního zařízení) na tomto pozemku stojí. Posléze v reakci na odvolací námitky poukázal na skutečnost, že sama stěžovatelka v podaném dovolání v této věci krom jiného namítala, že Okresní soud v Litoměřicích a Krajský soud v Ústí nad Labem dospěly na základě provedených důkazů k nesprávnému skutkovému zjištění ohledně právního charakteru přestavby budovy stojící na pozemku p. č. st. X/1, která byla provedena právním předchůdcem stěžovatelky. Soudy obou stupňů dle ní považovaly provedenou přestavbu budovy za pouhé opravy, přístavby, běžnou údržbu a obecné zlepšení využitelnosti stavby. Podle předložených dokumentů a svědeckých výpovědí byla ovšem přestavba stávající budovy a výstavba nové budovy (stavba přístřešku) na části pozemku p. č. st. X/1 natolik zásadní, že měla v souladu s ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vyloučit vydání předmětné nemovitosti žalobkyním.
Odvolací soud rovněž poukázal na dovolací tvrzení stěžovatelky, že tuto stavbu nabyla v dobré víře a navíc za ni zaplatila 220 000 Kč. Krajský soud tedy nepochybil, jestliže z těchto vyjádření stěžovatelky usoudil na to, že jí muselo být známo, že je povinna žalobkyním podle pravomocného rozsudku okresního soudu vydat i budovu na pozemku p. č. st. X/1, které zčásti stojí i na pozemku p. č. st. XY.
Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky nespatřuje v korekci výroku pravomocného rozsudku nalézacího soudu nepřípustný, ústavně nekonformní zásah do vlastnického práva. Pokud jde o předmětnou stavbu, krajský soud poukázal na to, že tato se nachází nejen na uvedeném pozemku p. č. st. X/1, ale zčásti (přístavbou šaten a sociálního zařízení) i na pozemku p. č. st. XY. Jedná se však stále o jednu stavebně-technicky propojenou budovu, která byla předmětem soudního sporu (i předmětem znaleckého posouzení v daném řízení) a o které bylo i soudem rozhodnuto. Ve výroku rozsudku okresního soudu jen tato budova byla nedostatečně označena (specifikována). Nelze tedy mít za to, že by úvaha krajského soudu o nutnosti "tuto zřejmou nesprávnost" napravit vydáním opravného usnesení byla odrazem nepřijatelné libovůle jeho rozhodování, a to zejména s ohledem na celý průběh řízení o restitučním nároku vedlejších účastnic.
Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu