ECLI:CZ:US:2009:2.US.3089.08.1
sp. zn. II. ÚS 3089/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2009 v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obchodní společnosti Ostrovská teplárenská, a. s., se sídlem Mořičovská 1210, Ostrov, zastoupené JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2006, č. j. 6 Cmo 181/2005-62, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2005, č. j. 23 Cm 29/2002-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 17. 12. 2008 a doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 35 odst. 1 a odst. 3 čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále měl být porušen čl. 4 odst. 1 Listiny.
Žalobce - státní podnik Lesy ČR se žalobou domáhal po stěžovatelce náhrady škody, která mu byla způsobena na lesních porostech v roce 1999 v důsledku emisí, které stěžovatelka vyprodukovala. Krajský soud v Plzni jako soud I. stupně k této žalobě v záhlaví citovaným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost, aby do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku zaplatila žalobci částku 160.420,- Kč s 8,5% úroky od 26. 11. 2001 do zaplacení (výrok I.), žalobu do částky 160.420,- Kč s 8,5% úroky od 26. 11. 2001 do zaplacení zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud mimo jiné konstatoval, že na základě provedených důkazů a s ohledem na skutečnosti, které jsou mu známé z jeho činnosti, je nepochybné, že stěžovatelka produkuje a produkovala i v roce 1999 v souvislosti se svojí činností oxid siřičitý a oxid dusíku a že v důsledku škodlivin vypouštěných stěžovatelkou do ovzduší je žalobci způsobována škoda na lesních porostech. Vzhledem ke skutečnosti, že znalci z příslušných oborů se nemohou shodnout na tom, jaký je přesně podíl škodlivin na celkovém poškození lesů a nelze tedy objektivně exaktními metodami zjistit výši škody, postupoval soud při určení výše škody podle §136 o. s. ř. a žalobci přiznal polovinu jím požadované částky.
O odvolání stěžovatelky (proti výroku I. a III.), v němž namítala zejména nesprávnost postupu krajského soudu při hodnocení důkazů a při stanovení výše škody podle §136 o. s. ř. , neboť nebyla prokázána existence škody a její příčinná souvislost s provozní činností stěžovatelky, Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu potvrdil jako věcně správný. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud (ve shodě s krajským soudem) dospěl k závěru, že žalobcův nárok na náhradu škody byl, co do svého právního základu, prokázán, když byla prokázána příčinná souvislost mezi provozní činností stěžovatelky a vznikem škody. Způsob výpočtu a stanovení celkové škody ze strany žalobce provedené ve znaleckém posudku RNDr. P. H. vzal vrchní soud za základ svého určení výše škody podle §136 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. října 2008, č. j. 28 Cdo 1769/2006-84, odmítl, neboť napadené rozhodnutí nemělo zásadní právní význam.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřela obdobné námitky, které byly již obsahem odvolání i dovolání, tj. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a nesprávnost hodnocení důkazů a na jeho základě učiněných právních závěrů, konkrétně v neodůvodněném a svévolném závěru obecných soudů ohledně existence škody a příčinné souvislosti mezi ní a provozní činností stěžovatelky. Vedle těchto námitek, které se ve věci samé pohybují na úrovni podústavního práva, stěžovatelka rovněž předestřela argumentaci, v níž polemizuje s postupem podle §136 o. s. ř. , na jehož základě obecné soudy určily výši škody. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a vycházely tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení existence škody a příčinné souvislosti mezi ní a provozní činností stěžovatelky (viz např. znalecké posudky RNDr. P. H., ČHMÚ a Ekoservisu České Budějovice, rozptylové studie, seznam lesních zpráv s uvedením rozsahů exhalační těžby a dalších škod způsobených emisemi za rok 1999) a svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Samu okolnost, že těmto námitkám vrchní soud a následně ani Nejvyšší soud nepřisvědčily, neboť se ztotožnily se závěry krajského soudu, nelze v žádném případě považovat za porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a do základních práv stěžovatelky nezasáhl.
Ke konkrétní námitce stěžovatelky ohledně nesprávného a neodůvodněného postupu obecných soudů při určení výše škody podle §136 o. s. ř. , když vycházely z nesprávných závěrů znaleckého posudku RNDr. P. H., Ústavní soud považuje za vhodné dodat následující. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu (str. 4 rozsudku) i v odůvodnění citovaného usnesení Nejvyššího soudu (str. 3 - 4 usnesení) soudy uvedly, proč bylo nutné užít postup podle §136 o. s. ř. "Postup podle §136 o. s. ř. připadá v úvahu tam, kde jde výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec. (...) Musí jít o nárok, který je co do svého právního základu prokázán a obtíže jsou spojeny pouze s výší uplatněného nároku. Takový případ nastal v dané věci, kdy žalobcův nárok na náhradu škody byl prokázán a odvolací soud s ohledem na vypracovaný znalecký posudek RNDr. P. H. a s ohledem na rozdílná stanoviska znalců ohledně použití metodiky výpočtu, existenci stressorů, přesnosti, resp. použití větrných růžic, stanovení koncentrace škodlivin, při níž je již prokazatelný vznik škody, množství škodlivin vypouštěných do ovzduší z pohledu předchozích let apod. (...). (str. 4 rozsudku). Pokud tedy v daném případě vrchní soud, s ohledem na výše uvedené obtíže, postupoval při určení výše škody podle §136 o. s. ř. , své závěry dle názoru Ústavního soudu pečlivě a přesvědčivě zdůvodnil. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že znalecký posudek RNDr. P. H. nebyl jediným provedeným důkazem, na němž takto určená výše škody stojí. Závěr, ke kterému vrchní soud dospěl, byl naopak učiněn po zhodnocení všech provedených důkazů a důležitých okolností. Jako celek proto lze proces před obecnými soudy označit za spravedlivý.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu