ECLI:CZ:US:2008:2.US.3091.07.1
sp. zn. II. ÚS 3091/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Karlem Šindlerem, advokátem, se sídlem Slovanské nám. 9, 612 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. září 2007, č. j. 26 Cdo 3492/2006-246, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. července 2006, č. j. 42 Co 268/2006-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud ve Frýdku-Místku v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 14 C 130/2002-178, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března 2006, č. j. 14 C 130/2002-203, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu blíže specifikovaného ve výroku I. (dále jen "předmětný byt"), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že není naplněn žádný z uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák., a podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. V rámci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák. soud prvního stupně konstatoval, že na straně žalovaného (stěžovatele) nešlo o dispozici s bytem bez souhlasu pronajimatele, že navíc se jednalo o přechodné krátkodobé pobyty jiných osob v bytě, a uvedl, že "judikatura českých soudů posuzuje krátkodobé pobyty osob v bytě, které nejsou členy domácnosti, jen jako tzv. výprosy (precaria)". V rámci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. soud prvního stupně rovněž dovodil, že žalovaný předmětný byt sice neužívá (resp. užívá jej jen příležitostně), avšak "důvody, pro které je předmětný byt užíván jen občas (jak to zdravotní stav syna dovolí, když tento je zcela odkázán na péči svých rodičů), jsou důvody zcela mimořádně závažnými".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. července 2006, č. j. 42 Co 268/2006-222, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu a zároveň určil, že nájemní poměr mezi žalobkyní a žalovaným skončí uplynutím posledního dne tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci. Žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit po skončení nájemního poměru do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák. (v podobě přenechání bytu do podnájmu jinému bez písemného souhlasu pronajimatele). V této souvislosti - s odkazem na obecná ustanovení občanského zákoníku (zejména §34 a §35 odst. 1 obč. zák.) - konstatoval, že právní úkon jako projev vůle (v tomto případě směřující ke vzniku podnájemního vztahu) může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. S přihlédnutím k uvedenému pak dovodil, že pro naplnění citovaného výpovědního důvodu postačuje, že žalovaný odevzdal klíče od bytu konkrétním osobám a umožnil jim byt užívat po dobu jednoho, resp. dvou let. Jejich vůle tak směřovala ke vzniku vztahu, který lze posoudit jako podnájemní, neboť žalovaný předmětný byt tímto způsobem přenechal (bez souhlasu pronajimatele) do užívání jiným osobám a sám jej po dobu jednoho až dvou let neužíval. Podle názoru odvolacího soudu je přitom právně bezvýznamná okolnost, že tyto osoby žalovanému za užívání bytu neposkytovaly žádné platby, jakož i důvod, pro který se žalovaný zdržuje na své rekreační chatě, a to, že žalovaný má v bytě svůj majetek, že do bytu dojíždí, případně že řádně platí nájemné. Současně rovněž dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), neboť nelze přehlédnout, že žalovaný pobýval na své chatě velmi dlouhou dobu, že v této době byt přenechal do podnájmu bez souhlasu pronajimatele opakovaně, přičemž o důvodech svého jednání pronajimatele neinformoval, a nikdy nepodnikl žádné kroky směřující k řešení vzniklé situace. Vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázal s poukazem na §712 odst. 5 obč. zák. na zajištění přístřeší.
Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. září 2007, č. j. 26 Cdo 3492/2006-246, zamítnuto jako nedůvodné. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") konstatoval, že odvolací soud při zjišťování obsahu ujednání mezi žalovaným a osobami v bytě bydlícími, a to i pomocí výkladu projevu jejich vůle, vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) dovolací soud velmi podrobně vyložil aplikovaná ustanovení občanského zákoníku (zejména §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a §3 odst. 1 obč. zák.), poukázal na svoji konstantní judikaturu a dospěl k závěru, že odvolací soud po právní stránce rozhodl správně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 7 odst. 1 (nedotknutelnost osoby a jejího soukromí), čl. 10 odst. 2 (právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), ve spojení s právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu, které shledaly, že v případě stěžovatele byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Stěžovatel předně poukazuje na to, že svým dovoláním napadal i hodnocení po stránce právní. Z toho pohledu se podle jeho názoru nelze ztotožnit se závěrem, že je bez právního významu důvod, pro který se zdržoval s celou rodinou na své rekreační chatě (nutnost zajištění zdravotní péče pro syna), jakož i to, že v předmětném bytě má své zařízení, pravidelně do něj dojíždí, řádně platí nájemné a plní další povinnosti nájemce. Závěry odvolacího i dovolacího soudu, které tyto skutečnosti dostatečně nezohlednily, jsou podle stěžovatele mylné. Dále se stěžovatel vyjadřuje k posouzení otázky aplikace §3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru stěžovatele z celého dokazování jednoznačně vyplývá, že z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. jednoznačně převažují skutečnosti a důvody, pro které lze výkon subjektivního práva žalobce hodnotit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to především s ohledem na zdravotní stav syna stěžovatele a potřebu nepřetržité péče, ale i na další skutečnosti (např. že chata, v níž stěžovatel s rodinou přebýval, nebyla určena k celoročnímu užívání; žalobci nevznikla žádná újma apod.).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Z tohoto pohledu nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost za opodstatněnou.
V dané věci stěžovatel polemizuje s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu (argumentace stěžovatele ohledně posouzení výpovědních důvodů i posouzení otázky dobrých mravů je jednoznačně argumentací právní). Ústavněprávní argumentace stěžovatele se tak v daném případě nachází v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Jak již bylo naznačeno výše, prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však v dané věci nejedná, což dokládá i příslušný spis, který si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu ve Frýdku-Místku.
Právní závěry obecných soudů vyšly ze řádně provedených skutkových zjištění, které ostatně ani stěžovatel nezpochybňuje. Následné právní posouzení obecnými vycházelo ze skutkových zjištění a bylo náležitě odůvodněno. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí dokonce velmi podrobně rozebral problematiku výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. i otázku případné aplikace §3 odst. 1 obč. zák. a uvedená ustanovení zcela jasně interpretoval. Závěry dovolacího soudu jsou logické a Ústavní soud nemá proti nim z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. K tomu Ústavní soud podotýká, že jeho ingerence do těchto úvah se vymyká z jeho pravomoci; Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.
Ústavní soud chápe situaci stěžovatele a jeho pohled na danou věc, avšak ze své pozice ochránce ústavnosti nemůže danou věc nijak napravit. V rozhodnutích obecných soudů nelze spatřovat zásah do soukromí (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny), ani porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny), neboť soudy o výpovědi z nájmu předmětného bytu a vyklizovací povinnosti stěžovatele rozhodovaly v souladu se zněním příslušných právních předpisů a ke svému rozhodnutí dospěly na základě správně aplikovaných procesních pravidel.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu