ECLI:CZ:US:2012:2.US.3151.12.1
sp. zn. II. ÚS 3151/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. J., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 19, 547 01 Náchod, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2012, č. j. 20 Co 295/2012-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Řádně a včas podanou ústavní stížností, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jím byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalován svojí zletilou dcerou (dále jen "žalobkyně") o výživné. Šlo o to, že žalobkyně po absolvování základní školy získala výuční list v oboru kuchař - číšník. Po vyučení v tomto oboru nastoupila na střední potravinářskou školu, kterou však neukončila složením maturity v termínech stanovených v roce 2011, a od září 2011 započala studium na Střední škole řemeslné v Jaroměři v oboru umělecký keramik. Stěžovatel nesouhlasil s placením výživného, neboť vycházel z toho, že žalobkyně má již jeden výuční list a je tedy schopná se sama živit.
3. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně je schopna se sama živit. Nástupem na další učební obor - umělecký keramik - si nezvyšuje svoji kvalifikaci, neboť se jedná o školu téhož stupně, jako byl učební obor kuchař - číšník, a nejde proto o pokračování ve studiu,
které by vedlo ke zvyšování kvalifikace.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání a odvolací soud shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že žalobkyně nezačala pracovat v oboru, ve kterém se vyučila a hned po vyučení začala studovat na střední potravinářské škole obor podnikání. Proti tomu stěžovatel nic nenamítal a po celou dobu studia platil dohodnuté výživné. Z toho dovodil, že ani žalobkyně, ani její rodiče nepředpokládali, že by se živila profesí, na kterou měla výuční list. Přihlédl dále k tomu, že žalobkyně nesložila maturitní zkoušku na střední potravinářské škole a dále k tomu, že na keramickou školu byla přijata po složení talentové zkoušky, kterou složila podle sdělení školy jako jedna z nejlepších a že ve studiu na této škole patří k nejlepším. Proto toto další studium hodnotil jako přípravu na budoucí povolání ve smyslu zákona o rodině.
II.
5. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Zdůraznil, že napadenému rozhodnutí předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo opačné. Soudy přitom nevycházely ze zcela shodného skutkového zjištění, neboť odvolací soud navíc vycházel ze zprávy střední umělecké školy, která byla předložena až v odvolacím řízení. Zpochybňuje odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2623/09, který podle jeho názoru není použitelný na projednávaný případ. Dále polemizuje s hodnocením skutkových zjištění odvolacím soudem a odvolává se na svoji interpretaci těchto zjištění, jak ji uplatnil v řízení před obecnými soudy. Namítl, že závěr odvolacího soudu, že žalobkyně ani její rodiče nepředpokládali, že se bude živit jako kuchařka či číšnice nemá oporu v provedených důkazech. Odvolací soud přitom nereagoval na jím předložený důkaz, kterým dokládal, že v širokém okolí bydliště žalobkyně není k dispozici volné místo v oboru keramik a naopak dovodil, že jí studium na keramické škole umožní vykonávat práci, která jí bude přinášet radost.
III.
6. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud vycházel z toho, že není součástí obecné soudní soustavy soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl dojít k závěru o neústavnosti postupu odvolacího soudu, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno. Proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2155/09 (N 245/55 SbNU 361) dovodil, že při posuzování vyživovací povinnosti rodičů k dětem je třeba prioritně vycházet z §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), dle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Vyživovací povinnost rodičů k dětem tedy není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu. V případě, že dítě, byť zletilé, pokračuje ve studiu (dokončuje studium), které zvyšuje úroveň jeho vzdělání, a tím i jeho šance na pracovním trhu, jedná se o soustavnou přípravu na budoucí povolání. Na tomto závěru nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit. Argumentace odvolacího soudu odpovídá tomuto náhledu na danou problematiku, a proto Ústavní soud považuje napadené rozhodnutí za ústavně konformní.
8. Argumentace stěžovatele je pouhou polemikou se závěry odvolacího soudu, s nimiž se neztotožňuje. To samo o sobě není způsobilý důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu je na místě poznamenat, že pouhé porušení pravidel procesu nemusí bez dalšího vyvolat zásah ze strany Ústavního soudu, neboť jeho smyslem není odstraňovat všechny vady postupu soudu, ale jen takové, jejichž důsledkem by stěžovateli byla upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nebo pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu