ECLI:CZ:US:2018:2.US.3155.18.1
sp. zn. II. ÚS 3155/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 Azs 279/2018-44, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2018, č. j. 29 A 95/2016-105, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 26. 5. 2016, č. j. MV-17737-5/SO-2016, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 12. 2015, č. j. OAM-470-30/ZR-2014, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 14 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jako nedůvodná jeho žaloba proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 26. 5. 2016, č. j. MV-17737-5/SO-2016. Tímto rozhodnutím bylo k odvolání stěžovatele změněno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 12. 2015, č. j. OAM-470-30/ZR-2014, a bylo nově rozhodnuto, že se stěžovatelovo povolení k trvalému pobytu na území České republiky ruší dle ustanovení §77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců") a stěžovateli se stanovuje lhůta 30 dnů k vycestování z území od právní moci tohoto rozhodnutí.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců napadl stěžovatel žalobou. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť, jak vyplývá ze správního spisu, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2012, č. j. 5 T 147/2012 - 321, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 4 To 448/2012, byl stěžovatel pravomocně odsouzen za spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců ve věznici s dozorem nepodmíněně. Jinými slovy, stěžovatel byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslných trestných činů k nepodmíněnému trestu odnětí svobody tak, jak to předpokládá §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Na tomto závěru podle krajského soudu nic nezměnila ani skutečnost, že se ve stěžovatelově případě uplatnila amnestie prezidenta republiky, konkrétně agraciační čl. III odst. 1 a 2 rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb., o amnestii. Na stěžovatele se proto nadále hledělo jako na odsouzeného, a to se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně zrušení trvalého pobytu podle zákona o pobytu cizinců. Krajský soud se dále zabýval zrušením platnosti stěžovatelova povolení k trvalému pobytu z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života, neboť stěžovatel má v České republice manželku a tři děti, přičemž po posouzení okolností případu dospěl k závěru, že zrušení pobytu představuje zásah přípustný, resp. přiměřený.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl, když potvrdil závěry krajského soudu, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve smyslu §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců a jeho amnestování podle čl. III rozhodnutí prezidenta o amnestii ze dne 1. 1. 2013 na tom vzhledem k agraciační povaze tohoto ustanovení nic nezměnilo. Podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud a před ním též správní orgány rovněž velmi důkladně zabývaly otázkou přiměřenosti zrušení trvalého pobytu stěžovatele s ohledem na jeho soukromý a rodinný život. Hodnotily jak povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu, tak stěžovatelovu rodinnou situaci, resp. počet dětí a jejich věk, rozsah, v jakém by byl soukromý a rodinný život stěžovatele narušen a dospěly ke správnému závěru, že odejmutí povolení k trvalému pobytu není nepřípustným zásahem do jeho soukromého a rodinného života.
6. Zcela shodné námitky stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když i nadále setrvává na stanovisku, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel opakuje svůj názor, že v důsledku amnestie prezidenta republiky se na něj ze zákona má hledět, jako by mu nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, z čehož následně plyne, že mu nemůže být kvůli tomuto prominutému a zrušenému trestu zrušeno jeho povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel rovněž setrvale uvádí, že zrušením trvalého pobytu by "došlo k výraznému narušení veškerého zázemí celé rodiny a současně by došlo nejen k narušení jeho rodinného života, ale především rodinného života jeho dětí," které mají právo na to, aby s nimi jejich otec žil ve společné domácnosti.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, krajského soudu, ani správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle zákona o pobytu cizinců. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany správních orgánů. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. Ze shora předestřeného průběhu řízení před obecnými soudy vyplývá, že stěžejní námitky, jež jsou stěžovatelem předkládány i nyní v projednávané ústavní stížnosti, již byly těmito soudy řádně a dostatečně pečlivě vypořádány. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud přitom dospěly k závěru, že tyto námitky, týkající se nesplnění podmínek pro zrušení povolení k trvalému pobytu a nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, jsou neodůvodněné.
11. Ústavní soud nemá žádné pochybnosti ohledně závěru učiněného obecnými soudy, že v nyní projednávaném případě byly u stěžovatele naplněny nezbytné podmínky pro ukončení povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelova argumentace nemá v části dovolávající se amnestie prezidenta republiky žádný ústavněprávní rozměr, neboť zůstává omezena toliko na podústavní právo. Ve výkladu rozhodnutí prezidenta o amnestii, jenž byl obecnými soudy proveden v nyní projednávaném případě, přitom Ústavní soud neshledal jakýkoliv ústavněprávně relevantní exces, který by odůvodňoval jeho kasační zásah. Jak již bylo řečeno výše, v případě stěžovatele byl použit čl. III rozhodnutí o amnestii, a tudíž u něj došlo pouze k prominutí trestu. Na stěžovatele se tedy nehledí jako na neodsouzeného, neboť v jeho případě má amnestie pouze agraciační, nikoli však rehabilitační dopady. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, s nimiž se plně ztotožňuje (srov. bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu a zde citovanou judikaturu, resp. bod 20 rozsudku krajského soudu a zde citovanou judikaturu). Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že pouhý rozdílný názor stěžovatele na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní rozměr tak má pouze stěžovatelem namítaný zásah do práva na soukromý a rodinný život, k němuž mělo dojít v důsledku ukončení povolení k trvalému pobytu a nařízení vycestování z území České republiky. Jak však vyplývá z výše uvedené rekapitulace předcházejícího řízení, obecné soudy se otázkou případného zásahu do práva na soukromý a rodinný život zabývaly velmi pečlivě, přičemž dospěly k odůvodněnému závěru, že zrušení povolení k trvalému pobytu, resp. nařízené vycestování, představuje toliko zcela přiměřený - a tedy i ústavně konformní - zásah do základních práv stěžovatele.
13. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje žádné ústavně chráněné základní právo. Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") uznává nepopiratelné a suverénní právo smluvních stran Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území (viz např. rozsudek ve věci Amuur proti Francii ze dne 25. 6. 1996, stížnost č. 19776/92, bod 41).
14. Judikatura Ústavního soudu, ale rovněž judikatura ESLP a Nejvyššího správního soudu, však vyžaduje posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí v imigračních řízeních do soukromého a rodinného života cizince [srov. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827), rozsudek ESLP Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku ze dne 31. 1. 2006, stížnost č. 50435/99, bod 28, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Üner proti Nizozemsku ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, body 57-58, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39]. Zvážení přiměřenosti konečně vyplývá i z §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dle nějž při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Této své zákonné a ústavní povinnosti nicméně obecné soudy v nyní projednávaném případě bezezbytku dostály.
15. V projednávané věci není sporu o tom, že zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu dochází k zásahu do rodinného života stěžovatele a jeho rodinných příslušníků. Stěžejní je tedy posouzení přiměřenosti takového zásahu do ústavně zaručených práv. Tomuto aspektu se však obecné soudy věnovaly dostatečně řádně a pečlivě. Jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud objasnily, jakými úvahami se řídily při nalézání proporcionality mezi zájmy stěžovatele na straně jedné a protichůdnými veřejnými zájmy na straně druhé. Krajský soud v prvé řadě zdůraznil, že stěžovateli bylo odebráno toliko nejvyšší pobytové oprávnění, nebylo mu tedy zakázáno, aby požádal o pobytové oprávnění nižšího standardu (srov. bod 30 rozsudku krajského soudu). Kasační soud při přezkumu postupu krajského soudu, a potažmo též správních orgánů, zohlednil zejména vyšší věk stěžovatelových dětí (tj. 23, 22 a 14 let). V případě nezletilé dcery bylo pro obecné soudy stěžejní, že nebyla prokázána závislost její řádné výchovy na trvalé přítomnosti stěžovatele (soudy vzaly v potaz zejména skutečnost stávajících výchovných problémů a podprůměrného prospěchu nezletilé dcery, srov. bod 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud zohlednil dále též závažnost protiprávního jednání stěžovatele, přičemž v odkazu na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že stěžovatel si měl a mohl být při páchání úmyslné trestné činnosti vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to i v rovině zákona o pobytu cizinců (srov. bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
16. Za těchto okolností proto Ústavní soud obecným soudům při posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele z ústavněprávního hlediska nemá co vytknout, jelikož jejich postup a závěry shledal ústavně souladnými.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu