ECLI:CZ:US:2009:2.US.3161.08.1
sp. zn. II. ÚS 3161/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 21. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 3161/08 ve věci ústavní stížnosti MVDr. F. Š., CSc., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2008 č. j. 17 Co 58/2008-288, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení.
Výrok
I. Výrokem II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2008 č. j. 17 Co 58/2008-288, týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2008 č. j. 17 Co 58/2008-288 se ruší.
III. Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 19. 12. 2008, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroků II. a III. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, týkajících se náhrady nákladů řízení, a to pro porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 11, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel napadá jednak procesní postup Krajského soudu v Brně, který vedl k vydání napadeného rozhodnutí, a jednak samotnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Uvádí, že pokud Krajský soud v Brně jako soud odvolací mínil aplikovat §150 o. s. ř., pak měl stěžovateli rovněž dát prostor se k této eventualitě vyjádřit. Zvláště s ohledem na to, že soud prvního stupně tuto možnost ani nezkoumal a sama žalovaná ve svém odvolání nenamítala, že by vada řízení před soudem prvního stupně spočívala v nezohlednění uvedeného ustanovení. Z těchto důvodů se stěžovateli jeví rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelné a překvapivé, neboť na jeho straně nebyla možnost seznámit se s majetkovými poměry žalované, jež se staly základem pro rozhodnutí soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel postrádá v napadeném rozhodnutí konkrétní odůvodnění, proč tento postup soud shledal v projednávané věci za přiměřený, a dovozuje, že nepřiznání nákladů řízení staví stěžovatele (který byl ve věci zcela úspěšný) do situace, kdy hájení jeho subjektivních práv je mu téměř ke škodě.
II.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu, jenž si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, stěžovatel jako vlastník předmětného domu č. p. 637 v obci Jaroslavice se žalobou ze dne 30. července 2004 domáhal u Okresního soudu ve Znojmě proti žalované A. Ď. (dále též jen "žalovaná") zaplacení částky 18 513,50 Kč s příslušenstvím jakožto dlužného nájemného a částky 9 857 Kč jakožto poplatku z prodlení, a to za období od 1. června 2003 do 31. června 2004. Za toto období požadoval stěžovatel nájemné ve výši 3 000 Kč měsíčně, zatímco žalovaná platila částky nižší, jež odpovídaly výši tzv. regulovaného nájemného.
Vzhledem ke skutečnosti, že v žalovaném období, tj. od června 2003 do června 2004, již nebyl v platnosti žádný právní předpis, který by speciálně upravoval výši nájemného (zrušen rozhodnutím Ústavního soudu), nechal okresní soud za účelem rozhodnutí ve věci vypracovat znalecký posudek, který by se vyjádřil k ceně nájmu v místě a čase obvyklé. Jak následně okresní soud zjistil ze znaleckého posudku, obvyklé (tržní) nájemné pro předmětný byt činilo pro rok 2003 částku 3 932 Kč a pro rok 2004 částku 4 000 Kč. Okresní soud proto dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem jako vlastníkem bytu a žalovanou jako nájemkyní existuje neúměrná disproporce, když ze znaleckého posudku vyplynuly nutné náklady na předmětný byt, a nájemné, které žalovaná stěžovateli platí, ani zdaleka nedosahuje těchto nákladů a "návratnosti", o které hovoří také Ústavní soud ve svých nálezech. Okresní soud ve Znojmě tedy rozhodl svým rozsudkem ze dne 21. prosince 2007 č. j. 5 C 1188/2004-260 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli dlužné nájemné 18 513,50 Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení, od 7. července 2004 do zaplacení (I. výrok), dále žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 8 769 Kč jako poplatek z prodlení do 6. července 2004 (II. výrok) a současně, co do částky 1 088 Kč, tentýž návrh zamítl (III. výrok). O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle §142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit náklady řízení ve výši 11 419 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce (IV. výrok) a současně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Znojmě částku 5 008 Kč (V. výrok). Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil tím, že stěžovatel měl neúspěch pouze v části týkající se příslušenství, přičemž ve věci samé mu bylo zcela vyhověno a navíc rozhodnutí z větší části záleželo na znaleckém posudku. Pokud jde o náklady státu za zpracovaný znalecký posudek, činily celkem 10 016 Kč. Soud však dospěl k závěru, že v případě žalované, která pobírá pouze vdovský důchod ve výši 5 700 Kč, jsou důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., a tak uložil žalované uhradit pouze polovinu těchto nákladů.
Proti tomuto rozsudku v jeho výroku I., II., IV. a V. podala žalovaná odvolání, v němž navrhovala jeho změnu tak, že bude celá žaloba zamítnuta a stěžovateli bude uložena povinnost nahradit jí a státu vzniklé náklady řízení. Zdůraznila, že se vždy snažila plnit své povinnosti nájemkyně bytu, respektovala výši nájemného, které jí bylo v minulosti stanoveno, a také je v minulosti vždy řádně doplatila. Nájemné ve výši 4 000 Kč je však nepřiměřeně vysoké. Vytkla soudu prvního stupně, že stěžovateli přiznal náhradu nákladů za právní zastoupení, neboť veškerá písemná podání v této věci činil stěžovatel sám a jeho právní zástupce se žádného soudního jednání nezúčastnil.
Ve svém písemném vyjádření k podanému odvolání stěžovatel předně vyvracel tvrzení žalované, že se vždy snažila plnit řádně své povinnosti nájemkyně bytu, zejména platit nájemné. Uvedl, že jej jeho právní zástupce řádně zastupoval, oba však považovali za nadbytečné, aby se účastnil soudních jednání, neboť nechtěli zvyšovat náklady řízení.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, se v napadeném rozsudku ze dne 29. září 2008 č. j. 17 Co 58/2008-288 se závěry soudu prvního stupně ve věci samé ztotožnil a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (I. výrok). Výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně však změnil tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává (II. výrok), a výrok V. téhož rozsudku změnil tak, že se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává (III. výrok). Poté odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení s tím, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá (IV. výrok). V odůvodnění rozhodnutí ke svému postupu ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně uvedl, že i když soud prvního stupně správně použil §142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci neúspěšnou žalovanou zavázal k povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení, nemůže jeho rozhodnutí potvrdit, a to v návaznosti na to, že po vydání rozsudku bylo žalované pro její osobní a majetkové poměry přiznáno osvobození od soudních poplatků. Právě v osobních a majetkových poměrech žalované a s přihlédnutím k charakteru řízení, kdy toto skutečně záleželo pouze na znaleckém posudku a právní úprava nájemného skutečně chybí, spatřoval odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby ve smyslu §150 o. s. ř. nebyla ve věci úspěšnému stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení.
III.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil předseda příslušného senátu Krajského soudu v Brně. Podle jeho názoru to, že soud prvního stupně při svém rozhodování o nákladech řízení ustanovení §150 o. s. ř. nepoužil, neznamená, že tak nemůže učinit soud odvolací v rámci odvolacího řízení, a to ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvního stupně. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by se při rozhodování o nákladech řízení v daném případě jednalo o libovůli soudu. Odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení, kde uvedl skutečnosti, v nichž shledal důvody hodné zvláštní ho zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Odvolací soud uzavřel, že projednávaná ústavní stížnost stěžovatele je nedůvodná. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud vyzval k vyjádření rovněž žalovanou A. Ď. jako vedlejší účastnici řízení. Ta reagovala na výzvu sdělením ze dne 23. února 2008, ke kterému Ústavní soud nemohl ovšem přihlédnout, neboť nebylo učiněno způsobem stanoveným v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ačkoli byla žalovaná na podmínku povinného zastoupení advokátem ve výzvě ze dne 12. února 2009 výslovně upozorněna.
Protože jsou naplněny podmínky ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání.
IV.
Ústavní soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení předcházejícího, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V projednávané věci byl napaden postup odvolacího soudu, který rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů řízení, a nově aplikoval ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud především uvádí, že ve své konstantní judikatuře zastává názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 727/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 75, str. 145) pak Ústavní soud uvedl, že podle §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.
V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 654/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27, str. 255) Ústavní soud připustil, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio a že náhrada nákladů je kogentně upravena v ustanoveních §142 až 150 o. s. ř. Ústavní soud však tehdy traktoval, že v případě rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nelze připustit, aby obecný soud pojal zásadu oficiality a legality tak, že se s námitkami účastníka stran náhrady nákladů nevypořádá a rozhodne o náhradě nákladů před soudem prvního stupně zcela jinak, a to podle ustanovení §150 o. s. ř. Takový postup považoval Ústavní soud za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Konečně v nálezu ze dne 6. února 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 26, str. 309) Ústavní soud dále precizoval svůj náhled na procesní podmínky aplikace §150 o. s. ř. Podle tohoto nálezu je součástí práva na spravedlivý proces "vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.".
Shora uvedené závěry, zejména ty vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06, plně dopadají i na nyní projednávanou věc a Ústavní soud nemá důvodu se od nich odchylovat.
Ve sporu neúspěšná žalovaná podala dne 28. ledna 2008 proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání mimo jiné do výroku týkajícího se náhrady nákladů řízení úspěšného stěžovatele, přičemž tvrdila, že právní zástupce stěžovatele v řízení nevyvíjel ve skutečnosti žádnou činnost, a vyčíslené náklady právního zastoupení jsou tedy nedůvodné. Odvolání žalované bylo stěžovateli doručeno dne 22. února 2008. Ze soudního spisu dále plyne, že žalovaná poté, co obdržela výzvu k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání, obratem zaslala soudu žádost o osvobození od soudních poplatků, již odůvodňovala svými majetkovými a sociálními poměry. Na následnou výzvu soudu žalovaná doložila "potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce", na jehož základě Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 19. února 2008 č. j. 5 C 1188/2004-274 přiznal žalované osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Odvolací soud takto žalovanou nepřímo upozornil na možnou změnu rozhodnutí o náhradě nákladů ve vztahu k ní a otevřel jí prostor navrhnout použití §150 o. s. ř.
Odvolací soud, aniž by aplikaci §150 o. s. ř. ani rozsah této aplikace nějak avizoval, stěžovateli následně právě z poukazem na toto ustanovení rozhodl tak, že úspěšnému stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Dle Ústavního soudu takto stěžovateli nebyla dána procesní příležitost se k možné aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit, a to ani k důkazům, kterými měla být důvodnost aplikace podložena. Odvolací soud proto tímto postupem porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud napadl stěžovatel ve své ústavní stížnosti také výrok III. rozsudku odvolacího soudu, jímž nebyla přiznána náhrada nákladů řízení České republice, neshledal Ústavní soud ústavní stížnost v této části důvodnou. Jak totiž opakovaně Ústavní soud uvádí, zásah orgánu veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, musí být individualizovaný a ochrany před ním se může u Ústavního soudu domáhat pouze osoba, jejíž ústavně zaručená základní práva nebo svobody jím byla přímo dotčena. V projednávané věci je ovšem zřejmé, že se uvedený výrok stěžovatelových ústavně garantovaných práv nemohl ani pojmově jakkoli dotknout. Ostatně z ústavní stížnosti ani nelze dovodit, jak podle stěžovatele měla být jeho práva uvedeným výrokem porušena.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů shledal podmínky pro částečné vyhovění ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku II. (týkajícím se náhrady nákladů stěžovatele před soudem prvního stupně) podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil a ve zbývající části týkající se výroku III. napadeného rozsudku podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl.
Věcný přezkum námitek stěžovatele ani závěrů odvolacího soudu, kterými je napadené rozhodnutí odůvodněno, není účelem řízení o této ústavní stížnosti. Proto se Ústavní soud k věcné opodstatněnosti aplikace §150 o. s. ř. v nyní posuzovaném případě nevyjadřoval a ponechal vše na úvaze odvolacího soudu, který účastníkům vytvoří prostor k vyjádření jejich argumentů k aplikaci §150 o. s. ř. a jejímu rozsahu.