ECLI:CZ:US:2019:2.US.317.19.1
sp. zn. II. ÚS 317/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatelky Terezie Regnardové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 1. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, postoupená Městským soudem v Praze, kterému byla původně podána.
Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména není patrno, čeho se stěžovatelka v tomto řízení domáhá, neobsahuje ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelka není zastoupena advokátem (§30, §31 cit. zákona). K ústavní stížnosti nebylo rovněž doloženo (případné) napadené rozhodnutí (§72 odst. 6 cit. zákona).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovatelce dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Na tyto výzvy však stěžovatelka nereagovala tak, že by vytčené vady odstranila, a proto musely být podané ústavní stížnosti odmítnuty pro nesplnění podmínek řízení, a tedy jako věcně neprojednatelné.
Rovněž v nyní posuzovaném návrhu stěžovatelka sice žádá o ustanovení nového právního zástupce, nicméně v minulosti byla již mnohokrát poučena o okolnosti, že Ústavní soud není oprávněn stěžovatelce ustanovit zástupce; k použitelnosti ustanovení §30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1384/07. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato další ústavní stížnost byla věcně projednatelná, tzn. např. nedoložila, že by vyslyšela dřívější výzvy zdejšího soudu a požádala o určení právního zástupce Českou advokátní komoru.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl, stejně jako učinil v případě stejné stěžovatelky již dříve např. usneseními sp. zn. I. ÚS 4295/18, I. ÚS 199/19 a III. ÚS 4334/18.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj