ECLI:CZ:US:2005:2.US.319.04
sp. zn. II. ÚS 319/04
Usnesení
II.ÚS 319/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného Mgr. K. B., proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 2. 2004, sp. zn 2 VZv 3/2003, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 1 To 2/2004, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 5. 2004 a která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona. Ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze rozhodla podle ustanovení §347 odst. 1 trestního řádu za užití §348 odst. 1 trestního řádu o zajištění veškerého majetku stěžovatele jako obviněného, včetně veškerých přírůstků, výtěžků, které ze zajištěného majetku plynou, jakož i majetku, kterého nabude po zajištění, s výjimkou prostředků a věcí, na které se podle zákona nevztahuje propadnutí majetku, neboť stěžovatel je stíhán pro trestný čin, za který vzhledem k povaze a závažnosti činu a jeho poměrům je třeba očekávat uložení trestu propadnutí majetku, a je obava, že výkon tohoto trestu bude zmařen nebo ztížen. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze rubrikovaným rozhodnutím zamítl.
Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem došlo k naprosto nepřiměřenému zásahu do jeho postavení mimo jiné tím, že k omezení jeho práv nedošlo ve veřejném zájmu a za náhradu, jak předpokládá Listina. Odůvodnění napadených rozhodnutí neobsahují podrobnější odůvodnění ve vztahu k jeho osobě. Dále má stěžovatel za to, že není respektována presumpce neviny a že napadená rozhodnutí dovozují jeho vinu. Vrchní soud v Praze dle jeho mínění uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí zkreslené a částečně i nepravdivé informace. Konkrétně uvádí, že je nepravdivé tvrzení, že svůj majetek převedl účelově na matku, neboť se tak stalo v době, kdy nemohl tušit, že proti němu bude zahájeno trestní stíhání a dále tvrzení, podle nějž měl při domovní prohlídce uvést, že automobil, který je jeho majetkem, potřebuje pro výkon svého povolání, neboť využil svého práva nevypovídat, a proto se tedy nemohl vyjádřit ani k používání uvedeného vozu.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili, a předložili podklady, jejichž .hodnocením dospěli k názoru odůvodňujícímu obavu, že výkon hrozícího trestu propadnutí majetku bude v případě stěžovatele ohrožen.
Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 11. 3. 2005 uvádí, že - s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 369/03, IV. ÚS 379/03 a I. ÚS 331/04 -předběžné zajištění majetku ve smyslu §347 a násl. trestního řádu a dle zákona č. 279/2003 Sb. je ústavně konformní výlukou z ochrany vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Domnívá se, že postup při zajištění majetku stěžovatele byl oprávněný a důvodný a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vrchní státní zastupitelství má za to, že jeho postup ve věci byl plně v souladu se zásadou zákonnosti a navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření ze dne 16. 3. 2005 odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhuje podanou ústavní stížnost odmítnout, případně zamítnout.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zásadní námitka stěžovatele spočívá v argumentu, že k omezení jeho vlastnického práva došlo v rozporu s ústavněprávními garancemi, jak vyplývají z čl. 11 odst. 4 Listiny. Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi přezkumem takových rozhodnutí zabýval a požadavky, jež jsou na tato rozhodnutí kladena z pohledu ústavního, zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Zejména z posléze uvedeného vyplývá, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v §347 odst. 1 trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 379/03, nepublikováno). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, nepovažuje Ústavní soud zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 554/03 či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003 ve věci sp. zn. I. ÚS 369/03, usnesení doposud nepublikována).
Ustanovení §347 trestního řádu při respektování účelu i přiměřenosti zásahu státu tvoří, jak ostatně podotklo i Vrchní státní zastupitelství, ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví. Tímto účelem je legitimní zájem státu na vynutitelnosti případného budoucího trestu (majetkového postihu) pachatele závažné trestné činnosti, který je součástí obecného zájmu na ochraně společnosti před pachateli trestných činů; časové omezení užívání majetku naplňuje požadavek přiměřenosti. Tento závěr odpovídá rovněž postojům judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku nepovažuje za rozporné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. případ Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, §62) a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona.
Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že předběžné zajištění majetku za účelem možného výkonu trestu propadnutí majetku je institutem dočasným, úzce spojeným se shora uvedeným účelem vymahatelnosti práva. Pokud se stěžovatel domnívá, že napadená rozhodnutí postrádají konkrétní odůvodnění ve vztahu k jeho osobě, nelze mu přisvědčit. V obou rozhodnutích je podrobně popsán způsob realizace trestné činnosti, jež je všem spolupachatelům kladena za vinu (jednání v rozporu s předpisy konkursního práva, jež vedlo zejména ke zkrácení věřitelů), přičemž je v rozhodnutích opakovaně popsána činnost stěžovatele, kterou se měl na zločinném spolčení podílet (s vědomím, jaké úkony a v jakém úmyslu jsou jinými obviněnými činěny, vykonával pomocné práce a zajišťoval kontakt a podklady pro osoby a obchodní společnosti, v jejichž prospěch byl majetek z konkursních podstat odčerpáván). Za této situace proto nelze mít za to, že nebyla splněna podmínka odůvodněnosti trestního obvinění stěžovatele.
Trestní řízení se v době, která je předmětem posuzování Ústavního soudu, nacházelo ve fázi před řízením před soudem, kdy logicky na míru zjištění skutkového stavu a na neměnnost úvahy (z níž vychází přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o tom, že byl určitou osobou spáchán trestný čin), nelze klást stejná měřítka jako na obsah obžaloby, nebo na obsah důkazního řízení, jak je provádí soud, neboť právě ten je povolán k verifikaci a absolutizaci závěru o tom, zda a jaký byl spáchán trestný čin a kdo je jeho pachatelem. Ústavní soud opakovaně judikoval, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v úvodní fázi trestního řízení dostatečný stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Za této situace nelze přisvědčit stěžovateli, že nebyla ctěna zásada presumpce neviny. Absolutizací této zásady by byl vyloučen jakýkoliv i jen faktický a subjektivně vnímaný zásah do postavení stěžovatele, který by souvisel s vyšetřováním trestného činu.
Jak bylo již shora zmíněno, považuje stěžovatel za spekulativní tvrzení, že svůj majetek převedl účelově na svou matku, neboť se tak stalo v době, kdy nemohl tušit, že proti němu bude zahájeno trestní stíhání a za nepravdivé považuje tvrzení, podle nějž měl při domovní prohlídce uvést, že automobil, který je jeho majetkem, potřebuje pro výkon svého povolání, neboť využil svého práva nevypovídat, a proto se tedy nemohl vyjádřit ani k používání uvedeného vozu.
Z kopie výpisu z katastru nemovitostí pro List vlastnictví 3241 pro obec Ústí nad Labem a k. ú. K. vyplývá, že k bezúplatnému převodu vlastnického práva k nemovitému majetku (bytové jednotky) stěžovatele na jeho matku V. P. došlo smlouvou ze dne 19. 8. 2003 (ve prospěch stěžovatele bylo zřízeno věcné břemeno bezplatného užívání). V této době však již stěžovatel věděl o vyšetřování osob, s nimiž spolupracoval a spolu s nimiž byl posléze obviněn, neboť Policie České republiky provedla již 4. 4. 2003 úkony trestního řízení, které se týkaly skutkového stavu, jež byl později kladen za vinu i stěžovateli. Trestní stíhání ve vztahu k obviněnému JUDr. B. bylo zahájeno již 15. 4. 2003 (podrobněji k těmto časovým okolnostem viz např. na str. 9 odůvodnění usnesení Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky ze dne 11. 2. 2004, č. j. ČTS: OKFK 19/2-2004). Tuto skutečnost lze dovodit například i z přepisu telefonátu mezi stěžovatelem a Mgr. B. dne 11. 9. 2003 od 19:36, který se týká podání vysvětlení D. T., manželky obviněného Mgr. T. (tak úřední záznam Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky ze dne 5. 12. 2003, č. j. ČTS: OKFK-221/2-2003). Nadto i po převodu vlastnického práva k uvedené bytové jednotce se stěžovatel dále choval jako její vlastník, výslovně se tak i označil v telefonickém hovoru se zaměstnankyní společnosti Český Telecom, a. s. dne 30. 9. 2003 od 14:11 (tak úřední záznam Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky ze dne 8. 12. 2003, č. j. ČTS: OKFK-221/2-2003).
Je pravdou, že k majetkovým poměrům stěžovatel při domovní prohlídce dne 22. 2. 20004 nevypovídal. Z obsahu úředního záznamu Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky ze dne 23. 2. 2004, č. j. OKFK-396-151/10-2003, vyplývá, že stěžovatel uvedl k dotazu orgánu činného v trestním řízení, že vůz značky Škoda Octavia je v jeho vlastnictví a používá jej pro výkon povolání. Vzhledem k tomu, že v důsledku tohoto tvrzení nedošlo k zajištění uvedeného vozidla (k tomu došlo až posléze, když se ukázalo, že tvrzení stěžovatele se nezakládá na pravdě), není třeba pochybovat o tom, že se k této okolnosti stěžovatel skutečně vyjádřil; fakt, že stěžovatel využil svého práva nevypovídat, na tomto závěru nic změnit nemůže.
Za daného skutkového stavu věci nelze dle Ústavního soudu přisvědčit názoru, že pro závěry ohledně obavy ze zmaření výkonu hrozícího trestu propadnutí majetku, jak jsou obsaženy v napadených rozhodnutích, nelze nalézt oporu ve spisovém materiálu, který měly orgány činné v trestním řízení v době svého rozhodnutí k dispozici. Napadaná rozhodnutí proto nevybočují z mezí zákonnosti vedení trestního procesu a nelze v nich spatřovat zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu