ECLI:CZ:US:2018:2.US.3209.18.1
sp. zn. II. ÚS 3209/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem Potočná 41/109, Trenčín - Opatová, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 29 NSČR 104/2017-A-116, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a z veřejně přístupných zdrojů (srov. https://isir.justice.cz), usnesením (výrok I.) ze dne 28. 8. 2015, č. j. KSBR 30 INS 27580/2014-A-51, Krajský soud v Brně zamítl insolvenční návrh, jímž se stěžovatel společně s dalším věřitelem, společností REALITY - X24 CZ, s. r. o., domáhali zjištění úpadku dlužníka, společnosti PERFECT INVEST, a. s. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením (výrok I.) ze dne 24. 5. 2016, č. j. 3 VSOL 1257/2015-A-83, toto rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud mj. rozhodoval o námitce podjatosti, jíž vznesl stěžovatel před dovolacím soudem ve vztahu k předsedovi senátu, JUDr. Z. Krčmářovi. Stěžovatel námitku odůvodnil jeho přednáškovou činností (a přednáškovou činností jeho manželky) na akcích pořádaných Asociací insolvenčních správců, o. s., resp. Insolvenční akademií, s. r. o., s tím, že zástupcem těchto institucí je bývalý právní zástupce stěžovatele v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014, JUDr. M. Žižlavský, z čehož stěžovatel dovodil vztah ekonomické závislosti mezi uvedenými osobami.
4. Nejvyšší soud se se stěžovatelem uplatněnou námitkou věcně vypořádal odkazem na své předchozí rozhodnutí o typově shodné námitce podjatosti JUDr. Z. Krčmáře (srov. usnesení ze dne 24. 7. 2018, č. j. 30 Nd 126/2018-B-876), v němž vyslovil názor, že "v posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti označených soudců, kteří nemají k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům [...] žádný z hlediska ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. významný vztah, který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci." Nejvyšší soud však především uvedl, že je mu z úřední činnosti související s projednáním věci vedené u něj pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014, 29 NSČR 35/2016 [jde o insolvenční řízení, ve kterém se společnost PERFECT INVEST, a. s., společně s dalšími insolvenčními navrhovateli domáhá zjištění úpadku stěžovatele] známo, že v této insolvenční věci stěžovatel systematicky zneužívá námitku podjatosti k procesním obstrukcím, což je patrné z celkem deseti stěžovatelem podaných námitek podjatosti směřujících proti soudcům rozhodujícím v této věci. Nejvyšší soud zrekapituloval vypořádání všech uvedených námitek, z nějž vyplynulo, že byly ve všech případech posouzeny jako neopodstatněné a ani jednou tak nevedly k vyloučení soudce. Nejvyšší soud uvedl, že námitka podjatosti je zřejmým a setrvalým způsobem stěžovatelem zneužívána coby procesní obstrukce, z čehož dovolací soud dovodil, že s přihlédnutím k ustanovení §2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany. Dovolací soud tedy rozhodl, že v takovém případě nemá povinnost postupovat podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. a zajistit předložení věci jinému senátu. O namítané podjatosti předsedy senátu 29 NSČR tak bylo v nyní projednávaném případě rozhodnuto tímto samotným senátem.
5. Nemaje k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, stěžovatel podal proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost, ve které předně opakuje své stanovisko prezentované již v dovolacím řízení, jehož podstatou je tvrzená ekonomická závislost JUDr. Z. Krčmáře a jeho manželky na subjektech propojených s JUDr. M. Žižlavským. Stěžovatel dále napadá postup Nejvyššího soudu, který měl v souladu s ustanovením §16 odst. 1 o. s. ř. ve věci rozhodovat jiným senátem. Stěžovatel současně poukazuje na nedostatky v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které odkazuje na dvě usnesení Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 15. 7. 2018, sp. zn. 29 Nd 201/2008, usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz), jež jsou však dle názoru stěžovatele v projednávaném případě zcela nepřiléhavá.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů, resp. Nejvyššího soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Co se týká stěžovatelovy námitky existující ekonomické závislosti mezi předsedou senátu Nejvyššího soudu a bývalým právním zástupcem stěžovatele, dané přednáškovou činností předsedy senátu na akcích pořádaných institucemi spjatými právě s osobou bývalého právního zástupce stěžovatele, jde v zásadě pouze o polemiku s právním názorem Nejvyššího soudu, jenž s odkazem na svou předchozí judikaturu citovanou výše dospěl k závěru, že se o vztah ekonomické závislosti nejedná, resp. nejedná se o vztah takové povahy či intenzity, jenž by mohl zakládat důvodné pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu. Ústavní soud respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, z níž vyplývá, že by v nyní posuzovaném případě mohl do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu zasáhnout pouze za situace, kdy by daný závěr bylo možné označit za extrémní, tedy pokud by uvedený soud zjevně vykročil z mezí volného uvážení, které mu, s ohledem na to, že jde toliko o interpretaci a aplikaci podústavního práva, náleží. To však v posuzovaném případě shledáno nebylo. Nejvyšší soud totiž svou povinnost náležitého odůvodnění rozhodnutí splnil odkazem na své předchozí rozhodnutí (tj. usnesení ze dne 24. 7. 2018, č. j. 30 Nd 126/2018-B-876), které se týká zcela identické námitky podjatosti směřované vůči stejnému soudci. Z tohoto předchozího rozhodnutí vyplývá jednoznačný závěr, že JUDr. Z. Krčmář v dané věci z důvodů, které v nyní projednávané ústavní stížnosti předestírá rovněž stěžovatel, podjatý není. Na tomto závěru nehodlá Ústavní soud cokoliv zpochybňovat.
8. Ve vztahu k postupu Nejvyššího soudu, v rámci kterého o podjatosti předsedy senátu 29 Cdo NSČR rozhodoval samotný tento senát, a nikoliv senát jiný, což vyžaduje ustanovení §16 o. s. ř., Ústavní soud předně uvádí, že se obecně vzato nejedná o postup, který by bylo možné považovat za standardní. Vzhledem k okolnostem nyní projednávaného případu, posuzovaného v souvislostech s jiným probíhajícím insolvenčním řízením, v němž stěžovatel figuruje v pozici insolvenčního dlužníka (srov. výše zmíněné řízení vedené pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014), nicméně je i takový postup akceptovatelný, a to z následujících důvodů.
9. Jak již totiž bylo zmíněno v rekapitulaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, stěžovatel v daném řízení neúspěšně namítal podjatost ve věci rozhodujících soudců celkově desetkrát. Ústavní soud navíc z veřejně dostupných informací obsažených v insolvenčního rejstříku zjistil, že stěžovatel v uvedeném řízení uplatnil v krátkém období od 28. 8. 2018 do 13. 9. 2018, jež nebylo v ústavní stížností napadeném rozhodnutí zohledněno, dalších sedm námitek podjatosti. Závěr Nejvyššího soudu o zneužití práva na podání námitky podjatosti se tak vzhledem k uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu jeví jako zcela odůvodněný a lze jej vztáhnout i na nyní projednávaný případ. Stěžovatel sice v probíhajícím insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 27580/2014 uplatnil námitku podjatosti poprvé, nicméně učinil tak ze stejných důvodů, o nichž již bylo Nejvyšším soudem rozhodováno (srov. usnesení ze dne 24. 7. 2018, č. j. 30 Nd 126/2018-B-876), a to s výsledkem, jenž byl pro stěžovatele nepříznivý. Závěr o zneužití práva v nyní projednávaném případě tak lze dle Ústavního soudu odvodit právě z předchozího nadužívání námitky podjatosti ve druhém insolvenčním řízení, v němž stěžovatel vystupuje coby dlužník, a ze skutečnosti, že identické důvody podjatosti JUDr. Z. Krčmáře, které stěžovatel předložil i v nyní probíhajícím insolvenčním řízení, již byly v minulosti věcně posouzeny a byly shledány jako neopodstatněné.
10. Ústavní soud se otázkou zneužití práv ve své judikatuře již opakovaně zabýval [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 (N 218/79 SbNU 503) ze dne 17. 12. 2015, dostupný na http://nalus.usoud.cz], přičemž uvedl, že zásada zákazu zneužití práva se neuplatňuje pouze v hmotném právu, ale - jak výslovně stanoví §2 o. s. ř. - též v právu procesním [srov. nález sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) ze dne 25. 7. 2012]. Jednotlivé procesní úkony účastníků je proto dle Ústavního soudu třeba podrobit i přezkumu z hlediska jejich souladu s účelem procesní normy či procesního institutu. Za zneužití práva lze pak v obecné rovině považovat jednání procesní strany, které je s tímto účelem v rozporu. Za zvláštní případ zneužití procesního práva Ústavní soud označil tzv. šikanózní návrhy či postupy, které se vyznačují úmyslem účastníka způsobit protistraně škodu. Škodlivost šikanózního jednání se přitom neomezuje pouze na ostatní účastníky, kteří jsou nuceni v souvislosti s vedením řízení vynakládat prostředky na svou procesní obranu, případně snášet další negativní důsledky s řízením spojené (typicky např. důsledky insolvenčního návrhu), ale spočívá také v tom, že zbytečně zatěžuje soudní soustavu a "zneužívá" ji k cílům, které neodpovídají jejímu pravému poslání, tzn. poskytování ochrany právům (čl. 90 Ústavy, §2 o. s. ř.). Dojde-li ke zneužití procesních práv, musí obecné soudy, mají-li dostát své základní povinnosti vyjádřené v čl. 90 Ústavy, vždy postupovat tak, aby v rámci možností, daných jim příslušnými procesními předpisy, minimalizovaly negativní důsledky, které jsou s podobným návrhem spojeny.
11. Postup Nejvyššího soudu je tedy nutné posuzovat právě s ohledem na výše uvedená obecná východiska. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud tím, že v nyní projednávané věci nepředložil stěžovatelem (opakovaně) uplatněnou námitku podjatosti směřující proti předsedovi senátu JUDr. Z. Krčmářovi k posouzení jinému senátu, fakticky minimalizoval negativní důsledky spjaté s tímto zneužívajícím podáním. Nejvyšší soud tak vlastně dostál své ústavní povinnosti plynoucí z čl. 90 Ústavy, z čehož vyplývá, že stěžovatelova námitka, označující uvedený postup Nejvyššího soudu za protiústavní, musí být jako neopodstatněná odmítnuta.
12. Ústavní soud závěrem toliko stručně uvádí, že ve stěžovatelově námitce o bezpředmětnosti dvou výše uvedených usnesení Nejvyššího soudu, použitých v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, neshledává jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Odkazem na uvedená usnesení Nejvyšší soud účastníky řízení totiž zpravil o tom, že od standardního postupu podle ustanovení §16 o. s. ř. se v případě obstrukčních podání odchýlil již v minulosti. Na rozdíl od stěžovatele tak Ústavní soud zastává názor, že citovaná prejudikatura Nejvyššího soudu byla v dané věci zcela relevantní.
13. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu