ECLI:CZ:US:2017:2.US.3238.15.1
sp. zn. II. ÚS 3238/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Houdkové, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015, č. j. 25 Cdo 2057/2015-206, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 44 Co 249/2014-184, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a ESMONTA, s. r. o., adresa Holzova 14, 628 00 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Pavlem Hálou, advokátem, se sídlem Martina Kříže 8, 628 00 Brno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 3. listopadu 2015 podání splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, a konečně došlo i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 44 Co 249/2014-184, změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žalobě, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném náhrady škody na zdraví v souvislosti s následky vzniklými po dopravní nehodě způsobené žalovaným (resp. zaměstnancem žalovaného), tak, že žalobu zamítl. Žalobkyně uplatnila v řízení o náhradu škody 3 nároky: a) navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění dle §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), b) vyplacení renty rovnající se rozdílu mezi výdělkem před poškozením a vyplácenou podporou v nezaměstnanosti za období od ukončení pracovního poměru do nástupu do předčasného starobního důchodu, a c) vyplacení pravidelné renty rovnající se částce, o niž se snížila výše starobního důchodu z důvodu odchodu do předčasného důchodu. Ve vztahu k nároku ad a) odvolací soud konstatoval, že v daném případě nebyly zjištěny a žalobkyně v podstatě ani netvrdila žádné okolnosti, které by odůvodňovaly mimořádné navýšení odškodnění dle §7 odst. 3 vyhlášky, neboť následky a omezení vyplývající z úrazu tvrzené žalobkyní byly již odškodněny v rámci základní výměry odškodnění. Dále dodal, že další předúrazové aktivity žalobkyně (rekreační sport, péče o vnoučata, práce na zahradě apod.) nikterak nevybočují z mezí obvyklosti, což jedině by na základě existující judikatury (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010) eventuálně mohlo vést k závěru o navýšení odškodnění. Ve vztahu k nárokům ad b) a ad c) pak vyslovil, že není dána, resp. nebyla prokázána, příčinná souvislost mezi vlastním úrazem a ukončením pracovního poměru po čtyřech letech od tohoto úrazu [nárok ad b)], resp. mezi odchodem do předčasného důchodu jako následku poškození zdraví, za které by škůdce měl nést odpovědnost [nárok ad c)], když tento odchod do předčasného starobního důchodu byl u žalobkyně vyvolán trhem práce.
3. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015, č. j. 25 Cdo 2057/2015-206, odmítnuto jako nepřípustné podle §237, ve spojení s §243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť dovolatelkou uplatněné námitky nesměřovaly proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení záviselo napadené rozhodnutí. Pokud dovolatelka namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu ve sporu o náhradu škody na zdraví je nepřesvědčivé, neodůvodněné a přijaté v rozporu s provedeným dokazováním a pokud dále vytýkala, že odvolací soud při hodnocení ztížení společenského uplatnění bagatelizoval její aktivity a posoudil je nesprávně jako nikoli neobvyklé, ačkoliv ona ztratila možnosti svého životního uplatnění, je zřejmé, že takovéto dovolací námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a jím zjištěnému skutkovému stavu. Jestliže dovolatelka dále namítala, že odvolací soud nezopakoval dokazování, ačkoli dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, a ve smyslu §118a o. s. ř. ji nepoučil, tedy že nedostál svým procesním povinnostem, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o nárocích na náhradu za ztrátu na výdělku a na náhradu za ztrátu na důchodu pak dovolatelka napadla posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a tvrzenou škodou, což jsou ovšem námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu, které rovněž přípustnost dovolání nezakládají.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá formální postup, který dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, aniž by zkoumal jeho důvod. Domnívá se, že i Nejvyšší soud bagatelizoval její námitky a zcela opomenul její právní argumentaci. Stěžovatelka nastolila k řešení otázku nároku na zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění v případě, kdy následky na zdraví nejsou zvlášť těžké, kterou dle jejího názoru vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolacímu soudu vytýká, že se s jejími námitkami nevypořádal, ignoroval je, resp. učinil obecný závěr o nepřípustnosti dovolání bez ohledu na individuální specifika věci, čímž porušil právo na spravedlivý proces. Vyslovuje přesvědčení, že jednoznačně vymezila základní otázku hmotného práva, kterou spatřovala v řešení otázky nároku na zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění v případě, kdy následky na zdraví nejsou zvlášť těžké. V souvislosti s posouzením přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. října 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15, který se na její případ bezezbytku uplatní. Další námitky se týkají absence poučení podle §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., která má za následek nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, extrémní rozpor skutkových závěrů s provedeným dokazováním, existenci opomenutých důkazů a celkovou nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Zde opakuje obdobnou argumentaci jako v dovolání, jejíž podstatou je, že odvolací soud nezohlednil důkazy svědčící o nutnosti přiznat zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění, a to především v tom směru, že ignoroval rozsah stěžovatelčiných předúrazových aktivit a následně bagatelizoval následky úrazu odrážející se v jejím společenském uplatnění a tedy ve ztrátě možností provozovat různé zejména tzv. volnočasové aktivity. Závěr o absenci důvodů pro navýšení dle §7 odst. 3 vyhlášky podle názoru stěžovatelky odvolací soud nedostatečně zdůvodnil, což v případě, kdy má soud obzvlášť silnou možnost diskrece, považuje za závažné pochybení. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nevzal v úvahu závěry vyplývající ze znaleckého posudku MUDr. Vokurky, který zranění kvalifikoval jako těžké poranění měkkých tkání trvalého charakteru bez možnosti léčebného ovlivnění spojené s posttraumatickou stresovou poruchou. Nadto uvádí, že odvolací soud rozhodoval v rozporu s existující judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak v otázce posouzení ztížení společenského uplatnění (v této souvislosti zmiňuje např. rozsudek ze dne 12. března 2015 sp. zn. 25 Cdo 253/2014 aj.), tak v otázce náhrady ztráty na výdělku. Stěžovatelka rovněž poukazuje na metodiku Nejvyššího soudu ve vztahu k posuzování odškodňování následků poškození na zdraví, která se sice vztahuje k úpravě nového občanského zákoníku, avšak podle stěžovatelky je použitelná i na její případ. Stěžovatelka konečně nesouhlasí se zamítnutím jejího nároku na náhradu ztráty na důchodu z důvodu absence příčinné souvislosti. Zde odvolacímu soudu vytýká rovněž nedostatečné odůvodnění.
III.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a od Městského soudu v Brně příslušný spis.
6. Nejvyšší soud k argumentaci stěžovatelky uvádí, že se se všemi jejími námitkami zabýval a vysvětlil, jaké důvody jej k odmítnutí dovolání vedly. Předně zdůrazňuje, že stěžovatelka uplatnila námitky skutkového charakteru, které ovšem nejsou pro dovolací přezkum relevantní a nemohou založit přípustnost dovolání. Z uvedeného vyplynula rovněž nemožnost zabývat se tvrzenými procesními vadami. K námitce, že byla nesprávně poučena odvolacím soudem o přípustnosti dovolání, podotkl, že tato skutečnost může mít význam pro lhůtu pro podání dovolání, ovšem nemůže založit ze zákona přípustnost.
7. Krajský soud v Brně se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
8. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření nesouhlasí s argumentací stěžovatelky. Uvádí, že stěžovatelka opakuje argumentaci uplatňovanou u obecných soudů. Rovněž nesdílí námitky stran rozhodnutí Nejvyššího soudu, které považuje za dostatečně odůvodněné.
9. Druhý vedlejší účastník (Allianz pojišťovna, a. s.) se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
10. Stěžovatelka k vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení ve stanovené lhůtě repliku nepodala.
IV.
11. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
12. V dané věci stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas zejména s posouzením a ohodnocením míry ztížení jejího společenského uplatnění, které mělo zásadní vliv na výši odškodnění. Přestože se stěžovatelka snaží posunout svoji věc do ústavněprávní roviny, setrvává se svojí argumentací povětšinou v poloze pouhé polemiky s hodnocením důkazů a z nich vyvozenými právními závěry odvolacího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
13. Z pohledu judikatury Ústavního soudu k odškodňování za ztížení společenského uplatnění vycházející z §7 odst. 3 vyhlášky stojí za zaznamenání, že je jí zdůrazněn požadavek individuálního přístupu a konkrétního posouzení (srov. např. usnesení ze dne 9. května 2012 sp. zn. IV. ÚS 72/12), založený na objektivních a rozumných důvodech, a aby mezi přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti [srov. nález ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10 (N 64/64 SbNU 735)]. Obecným soudům je dán k dispozici široký prostor pro individuální uvážení, jenž naopak možnosti přezkumu ústavněprávního logicky významně zužuje; to pak nalézá výraz v úsudku, že relevantní je v něm až výkladový nebo aplikační exces či svévole, což však v dané věci spatřovat nelze, a to ani v případě, že by eventuálně bylo k dispozici i řešení stěžovatelce příznivější.
14. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tomu, že by soudy ve svých závěrech bagatelizovaly následky úrazu odrážející se v jejím společenském uplatnění. Odvolací soud se otázkou zvýšení odškodnění zabýval poměrně pečlivě, přičemž vycházel z existující judikatury. Obecně lze přitom říci, že běžné aktivity jak v domácnosti, tak i tzv. volnočasové aktivity (práce na zahrádce, péče o vnoučata), jimiž stěžovatelka odůvodňovala mimořádné zvýšení odškodnění, jsou právě jako běžné nijak vybočující z průměru (jednoduše řečeno, "dělá to každý") již samy o sobě zahrnuty do základního odškodnění a v jejich omezení v důsledku úrazu nelze ani obecně spatřovat něco, co by bylo okolností hodnou mimořádného zřetele. Stěžovatelka ve své kritice rozhodnutí odvolacího soudu přehlíží, že již samo základní bodové hodnocení a tomu odpovídající náhrada reflektují existenci stavu, kdy její společenské uplatnění je ztíženo, a tedy že přiznání konkrétního vícenásobku základní sazby nelze - bez dalšího - vyloučit z rámce obhajitelného zohlednění specifických následků "zvlášť těžkých" (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010). Tyto skutečnosti odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí reflektoval.
15. Pokud stěžovatelka odvolacímu soudu vytýkala, že nezohlednil důkazy svědčící o nutnosti přiznat zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění, resp. že odvolací soud při hodnocení důkazů pochybil, neboť z provedených důkazů se výše uvedený závěr o nutnosti zvýšit náhradu podle názoru stěžovatelky jednoznačně podává, jedná se ze strany stěžovatelky o polemiku s hodnocením důkazů. V této souvislosti je pak třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by postupoval svévolně, odchýlil se od soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, nebo že by dospěl k právním závěrům v rozporu se zásadami logiky. Odvolací soud ze skutkových zjištění získaných soudem prvního stupně vyvodil odpovídající právní závěry, které rovněž řádně objasnil. Stěžovatelka přitom přehlíží, že skutková zjištění zůstala v odvolacím řízení beze změny, toliko se změnil právní náhled na danou věc, když podle odvolacího soudu nebyly splněny podmínky pro "mimořádné" zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, jak má na mysli §7 odst. 3 vyhlášky. Pokud v této souvislosti stěžovatelka namítá nedostatek poučení ve smyslu §118a o. s. ř., vychází zřejmě z mylného přesvědčení, že odvolací soud je při změně právního nazírání na věc vždy o tom povinen účastníky řízení poučit. Povinnost soudu poskytnout účastníku poučení též o jiných jeho procesních právech a povinnostech pak navíc neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem (odst. 4). Účelem poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. však je především zabránění zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení, či břemene důkazního, což však není tento případ.
16. Rovněž tak stěžovatelkou namítané pochybení, že odvolací soud nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, není ve stávajícím případě relevantní. Povinnost zopakovat důkazy by měl odvolací soud zejména tehdy, pokud by změna právního posouzení věci odvolacím soudem byla vyvolána odlišným hodnocením skutkových zjištění (důkazů), k čemuž v nyní projednávaném případě nedošlo.
17. Ústavní stížnost není opodstatněná ani ve vztahu ke zbývajícím nárokům uplatněným stěžovatelkou (tedy vyplacení renty za období od ukončení pracovního poměru do nástupu do předčasného starobního důchodu a vyplacení pravidelné renty rovnající se částce, o niž se snížila výše starobního důchodu z důvodu odchodu do předčasného důchodu). Odvolací soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč je nelze stěžovatelce přiznat (zejména z důvodu absence existence příčinné souvislosti mezi úrazem a uplatněnými nároky). Námitky stěžovatelky je pak třeba opětovně hodnotit jako polemiku s hodnocením důkazů a následným právním posouzením věci.
18. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a posouzení otázky přípustnosti lze podotknout, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno ze spisu a z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí sice stručně, avšak ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal dovolání přípustným. Ústavní soud přitom nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí odvolacího soudu, které by bylo způsobilé založit přípustnost dovolání. Uvážení Nejvyššího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, zda dovolatel (vůbec) formuloval námitky zakládající přípustnost dovolání a v případě, že se tak stalo, jsou-li tyto námitky, resp. otázky, vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) důvodné. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti [např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález ze dne 3. února 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93 (N 6/1 SbNU 47), usnesení ze dne 21. února 1995 sp. zn. III. ÚS 116/94 (U 7/3 SbNU 333), usnesení ze dne 10. července 2003 sp. zn. IV. ÚS 573/01, usnesení ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03 (U 31/31 SbNU 383), usnesení ze dne 21. října 2004 sp. zn. I. ÚS 319/03, usnesení ze dne 18. května 2005 sp. zn. II. ÚS 644/04, usnesení ze dne 27. září 2006 sp. zn. III. ÚS 86/06, jakož i stěžovatelkou namítaný nález sp. zn. II. ÚS 1257/15. aj.]. O takový případ se však evidentně nejedná. Nejvyšší soud jasně uvedl, v čem se dovolací námitky stěžovatelky míjí s podmínkami přípustnosti, takže případné závěry vyplývající např. ze stěžovatelkou zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1257/15 nelze na stávající věc aplikovat. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud nevybočil z procesních pravidel a nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatelky a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu