Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 06.05.2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09 [ nález / LASTOVECKÁ / výz-3 ],paralelní citace: N 104/57 SbNU 357 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.3246.09.1
Právní větaTam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.Při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.Pokud soud výše uvedené aspekty ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu, výrok o nákladech řízení odůvodnil pouze odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. a na příslušné předpisy stanovující výši odměn advokáta, došlo k porušení principu řádného a spravedlivého procesu, zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny.
ECLI:CZ:US:2010:2.US.3246.09.1
sp. zn. II. ÚS 3246/09NálezNález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 6. května 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 ve věci ústavní stížnosti Z. K. proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2009 č. j. 11 C 527/2008-50, kterým byl stěžovatel zavázán k zaplacení nákladů řízení ve výši 8 211 Kč.Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2009 č. j. 11 C 527/2008-50 se ve výroku II o nákladech řízení ruší.Odůvodnění:Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byl zavázán k zaplacení nákladů řízení ve výši 8 211 Kč.Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 z důvodu promlčení zamítl žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, kterou se stěžovatel podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal zaplacení částky 1 190 Kč, a současně mu uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 8 211 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná částka představovala přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v tom, že Česká správa sociálního zabezpečení ve lhůtě stanovené v §5 nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, nerozhodla o nároku stěžovatele na příspěvek k plnému invalidnímu důchodu, ani mu jej včas nepoukázala. Stěžovatel proto dne 25. 10. 2006 požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí o přiměřené zadostiučinění, avšak na jeho žádost ministerstvo nijak nereagovalo. Stejně tak nebylo reagováno na specifikaci nároku ze dne 21. 1. 2008. Stěžovatel se proto požadované částky domáhal soudní cestou. Obvodní soud pro Prahu 5 vydal dne 9. 9. 2008 platební rozkaz č. j. 52 Ro 2649/2008-13 ve znění opravného usnesení ze dne 9. 4. 2009, kterým bylo České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí uloženo, aby zaplatila stěžovateli částku 1 900 Kč s příslušenstvím. Odpor žalované proti platebnímu rozkazu byl odmítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 2009 s tím, že odpor podala neoprávněná osoba (JUDr. E. P., zaměstnankyně, která nedoložila pověření). Proti tomu podala žalovaná v zastoupení jiné osoby (advokáta Mgr. J. F.) odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2009 č. j. 55 Co 343/2009-45 bylo rozhodnuto, že odpor se neodmítá, neboť JUDr. E. P. dodatečně pověření doložila.Stěžovatel uvádí, že nechce rozvíjet polemiku ohledně promlčení či nepromlčení nároku, ale návrh směřuje jen proti výroku II napadeného rozsudku, kterým byl zavázán k úhradě nákladů řízení. Příčinou žaloby byla nečinnost Ministerstva práce a sociálních věcí, které nereagovalo ani na žádost ze dne 25. 10. 2006, ani na doplnění žádosti ze dne 21. 1. 2008. Už tato skutečnost by měla vést k tomu, že stěžovateli by neměla vzniknout povinnost náklady hradit, když podstata věci (nesprávný úřední postup spočívající v nedodržení zákonné lhůty) nebyla žalovanou stranou ani soudem nijak zpochybněna. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz níže), z něhož vyplývá, že za situace, kdy stát je vybaven příslušnými organizačními složkami schopnými zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy, není důvod k tomu, aby jej zastupoval advokát. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 12. 2009 stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (viz níže), které je plně aplikovatelné i pro tuto ústavní stížnost.Stěžovatel dodává, že Ministerstvo práce a sociálních věcí jako ústřední orgán státní správy skutečně vyřizuje předmětnou agendu prostřednictvím svých pracovníků. Pouze v případě, že občan je zastoupen advokátem JUDr. L. M., pověřuje k zastupování soukromý subjekt (advokáta). Stěžovatel má za to, že pokud Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí volí pro zastupování ve sporech toto kritérium a soud potom takto zastupovaným občanům ukládá platit náklady řízení (zatímco občanům jinak zastupovaným taková povinnost nevzniká), jde o extrémní nerovnost v zacházení, a tudíž o porušení čl. 1Listiny.Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.Vedlejší účastník, Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel, který byl v řízení zastoupen advokátem, si měl být vědom toho, že žalovaná strana může vznést vůči uplatňovanému nároku námitku promlčení, a proto ve sporu nebude úspěšný, což s sebou nese povinnost hradit náhradu nákladů řízení. Právní zástupce stěžovatele podává v zastoupení obdobných klientů žaloby v řádu několika desítek ročně. Na nárůst žalob reagoval vedlejší účastník tak, že považoval za účelné pro uplatňování a bránění práva v některých případech zastoupení advokátem ve snaze maximálně zajistit hospodárné vynakládání prostředků.Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost posuzoval z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině opravňujícímu zásah Ústavního soudu došlo. V projednávané věci je ústavní stížností napaden výrok o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady řízení, které byly vynaloženy na zastoupení žalované strany advokátem a jeho odměnu. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení však může nabýt ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení a extrémního rozporu s principy spravedlnosti.Ústavní soud předesílá, že dne 24. 11. 2009 vydal čtvrtý senát nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) týkající se téhož stěžovatele, zastoupeného týmž advokátem, kterým byla řešena totožná problematika, tj. úhrada nákladů řízení vzniklých při zastupování advokátem České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, přičemž žalobě stěžovatele rovněž nebylo vyhověno. Od závěrů zde uvedených nemá Ústavní soud v tomto případě důvod se odchylovat a obdobně uvádí:Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tedy jeden z ústředních orgánů státní správy, který k výkonu právních agend má příslušné právní odbory zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy. (Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pak byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal.) V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), který byl východiskem i pro nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09, Ústavní soud uvedl, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Druhý senát Ústavního soudu považuje za nutné zdůraznit, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit. O takový případ se však v projednávané věci jednoznačně nejednalo. Důvod, pro který byla žaloba podána, byl vylíčen zcela srozumitelně, podstata sporu nebyla složitá, stejně tak bylo zřejmé, o jaká ustanovení zákona je nárok opřen, přičemž ze zákona vyplývalo, v jakých lhůtách bylo třeba nárok uplatnit. K zamítnutí žaloby došlo z důvodů promlčení nároku, vlastní nárok tedy nebyl věcně posuzován. Za této situace nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva výdaje související se zastupováním žalované advokátem v soudním řízení, a nelze tak spravedlivě žádat po stěžovateli, aby takto vzniklé náklady žalované, s poukazem na ustanovení §142 odst. 1o. s. ř., hradil. Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzený nárůst žalob podávaných právním zástupcem stěžovatele. Pokud by skutečně k zastupování žalované advokátem došlo v nahodilých případech, nikoliv pouze v případech, kdy žalobce je zastoupen advokátem JUDr. L. M., jednalo by se o porušení rovnosti, neboť není možné, aby v některých případech byli neúspěšní žalobci povinni platit vyšší náklady řízení účtované advokátem z důvodu, že příslušný správní orgán "nestíhá" vyřizovat svou běžnou agendu prostřednictvím vlastních odborných pracovníků.Vzhledem k tomu, že obvodní soud výše uvedené aspekty ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu, výrok o nákladech řízení odůvodnil pouze odkazem na §142 odst. 1o. s. ř. a na příslušné předpisy stanovující výši odměn advokáta, došlo v předmětné věci k porušení principu řádného a spravedlivého procesu, zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny. Ústavní soud proto návrhu vyhověl a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2009 č. j. 11 C 527/2008-50 ve výroku II o nákladech řízení zrušil podle §82 odst. 3 písm. a)zákona o Ústavním soudu.
Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka k odůvodnění nálezu"Mít po ruce šavli, nikdy bych nepodepsal tento dekret", připsal Napoleon I. na okraj připraveného textu dekretu ze 14. prosince 1810, kterým byly ve Francii znovu obnoveny advokátní komory. "Jsou to buřiči, strůjci zločinu", dodal na adresu advokátů a pohrozil, že "vyřízne jazyk každému advokátovi, který si troufne postavit se proti státu.".Prozíravý Napoleon, který si v závěrečné fázi svého života prokazatelně vážil daleko více občanského zákoníku než všech svých vyhraných bitev, pochopil, že bez advokátů a jejich působení v soudních řízeních by se hodnota všech slavných kodifikací výrazně znehodnotila. Dekret tedy byl podepsán.Chápu důvody občasných nálad v napoleonském duchu, nicméně se s tím v žádném případě nemohu ztotožnit. V souzené věci jsem hlasoval pro výrok, odlišné stanovisko tedy směřuje pouze do odůvodnění. Podotýkám, že pro výrok jsem hlasoval i s ohledem na to, že jsem se cítil vázán nálezy Ústavního soudu v analogických věcech, obdobných v osobě vedlejšího účastníka a právního zástupce stěžovatele.Jedná se o nákladový výrok ve věci, která je bagatelní. Nevidím důvodu, proč by měla být posuzována účelnost zastoupení státního orgánu advokátem, neboť úvahu o tom, zda náklady vynaložené na zastoupení advokátem jsou vždy náklady účelně vynaloženými, pokládám za vyřešenou již od dob svých právnických studií v tom smyslu, že se jedná o náklady účelně vynaložené vždy. Důvod pro zrušení nákladového výroku spatřuji spíše v tom, že aplikace §150 o. s. ř. by se měla odvíjet především od osoby stěžovatele. Kladu si otázku, z jakých důvodů stěžovatel, zastoupený týmž advokátem, kterému musí z jeho praxe být zřejmé, že podává k soudu návrh, který nemůže před obecnými soudy získat průchod, tak činí. Nabízejí se dvě varianty. O prvé variantě hrůza pomyslet. Bylo by snad možné, že by se právní zástupce s těmito informacemi natolik zpronevěřil zákonným a etickým normám, ukládajícím advokátovi zastupovat klienta pečlivě a čestně?Pravděpodobně za tím bude něco jiného, nějaká právní úvaha, kterou nedokáži vést, která přesvědčí Evropský soud pro lidská práva o tom, že stěžovatelova věc je spravedlivá. Troufnu si pak říci, že pak daná věc patřila do kategorie těch složitějších a bylo by zcela namístě, aby se státní orgán nechal zastoupit advokátem. Je v zásadě namístě, aby ti, kteří přicházejí k soudům se zjevně ztracenými věcmi, měli tu výhodu, že by náklady zbytečné rozepře za ně vždy nesl stát?