ECLI:CZ:US:2024:2.US.3254.23.1
sp. zn. II. ÚS 3254/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Přemysla Chmelaře, proti blíže nespecifikovaným soudním rozhodnutím, spojené s návrhem na zrušení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení nespecifikovaných soudních rozhodnutí. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), dále požádal Ústavní soud o ustanovení advokáta k zastupování před Ústavním soudem.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že tomu tak není.
3. Ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Podle §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v plné moci k zastupování podle §29 a §30 odst. 1 téhož zákona musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem.
4. Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není řádně zastoupen advokátem na základě plné moci splňující náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost nesplňuje ani další náležitosti stanovené v §34 a §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
5. Z mnoha řízení vedených před Ústavním soudem vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (např. ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. III. ÚS 2292/08, sp. zn. III. ÚS 2326/11, sp. zn. I. ÚS 1058/12, sp. zn. IV. ÚS 1591/12, sp. zn. III. ÚS 4840/12, sp. zn. III. ÚS 4922/12 a mnohé další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud má proto za to, že stěžovatel je již dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto v jeho vlastním zájmu, aby vady odstranil, resp. aby další jeho návrh již tyto vady neobsahoval. Přístup stěžovatele, který naopak řízení prodlužuje tím, že vyčkává, až ho Ústavní soud vyzve k odstranění vad, nesvědčí o jeho pečlivém zájmu o ochranu svých vlastních práv.
6. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak v obdobných případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Navíc o vědomosti stěžovatele o nutnosti zastoupení advokátem svědčí i obsah odůvodnění jeho ústavní stížnosti a s ní spojený návrh na zrušení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. K návrhu stěžovatele na zrušení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a §241 odst. 1 občanského soudního řádu Ústavní soud uvádí, že z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (jeho jednotlivých ustanovení) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li proto ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle §74 zákona o Ústavním soudu, neboť tím tento návrh ztrácí svůj základ. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
8. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení spojený s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu