ECLI:CZ:US:2019:2.US.328.19.1
sp. zn. II. ÚS 328/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Františka Chaloupského a Marie Chaloupské, obou zastoupených Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, se sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSR 222/2016-B-94 ze dne 24. 10. 2018, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016 č. j. 4 VSPH 493/2016-B-27 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 2. 2016 č. j. KSPA 44 INS 6662/2015-B-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu majetku dle článku 11 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením ze dne 11. února 2016 č. j. KSPA 44 INS 6662/2015-B-14, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "insolvenční soud"), mimo jiné neschválil oddlužení stěžovatelů Ing. Františka Chaloupského a Marie Chaloupské (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na jejich majetek (bod II. výroku). K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud k námitce stěžovatelů, že Marie Chaloupská nikdy nevykonávala podnikatelskou činnost a nikdy jí nevznikly závazky související s podnikáním, odkázal na právní úpravu obsaženou v §394a insolvenčního zákona. V usnesení sen. zn. 29 NSČR 140/2016 Nejvyšší soud při výkladu §394a odst. 3 insolvenčního zákona vysvětlil, že na manžele, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, se hledí jako na jednoho dlužníka. Po dobu trvání této fikce jsou pro oba manžele společné i všechny závazky, bez ohledu na to, že podnikatelem byl pouze jeden z manželů. Nesouhlas věřitele, který má pohledávku z podnikání, je tak ve vztahu k možnosti povolit či schválit oddlužení relevantní ve vztahu k oběma manželům. Uzavřel-li tak odvolací soud, že schválení oddlužení bránil nesouhlas věřitelů, kteří mají vůči dlužníkům pohledávky z podnikání (za situace, kdy minimálně jedna pohledávka takového věřitele byla přihlášena jako nezajištěná), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikatorní praxí.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti znovu zopakovali svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a k tomu dodali, že hodnota jejich majetku v době vynesení napadaného rozhodnutí insolvenčního soudu vysoce převyšovala souhrn všech přihlášených pohledávek. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich případě absentoval důvod pro neschválení jejich oddlužení. Dále poukazují na to, že došlo ke zjevné nespravedlnosti vůči stěžovatelce Marii Chaloupské. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že obecné soudy nevzaly v potaz ustanovení §82a insolvenčního zákona, rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v otázce poměru výše závazků a majetku dlužníků, a zejména tím, že učinily závěry o existenci nesouhlasu věřitele, který ve skutečnosti dán nebyl, se vůči stěžovatelům dopustily zjevné nespravedlnosti.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé opakují své námitky z odvolání a dovolání. S těmito jejich námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelů na soudní ochranu.
8. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatelé nepředložili žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojili proti napadeným rozhodnutím v ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatelé sice prezentují jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze jim v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
9. Ani pocit nespravedlnosti, který stěžovatelé pociťují v souvislosti se skutečností, že ač stěžovatelka nepodnikala, zákon hledí na manžele, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, jako na jednoho dlužníka, nemůže založit přezkumné oprávnění Ústavního soudu. K tomu Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu, z níž plyne, že Ústavní soud ve své judikatuře respektuje, že zákonodárce požívá v oblasti právní úpravy insolvenčního řízení poměrně široké pole uvážení, jak potvrdil např. jeho plenární nález ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 33/15 (č. 422/2017 Sb.).
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů, jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu