ECLI:CZ:US:2019:2.US.3293.19.1
sp. zn. II. ÚS 3293/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Němečka, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2019, č. j. 4 As 221/2019-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 10. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, brojící proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího správního soudu.
Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů); zejména z něj nebyla patrná ústavněprávní argumentace a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§30, §31 cit. zákona).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
V případě stěžovatele ke shora uvedenému přistupuje navíc okolnost, že uplatnil námitku podjatosti vůči všem soudcům Ústavního soudu (a dalším osobám z prostředí justice). Touto námitkou se proto Ústavní soud vůbec nezabýval, jelikož o takto pojaté námitce by ani neměl kdo rozhodovat (obdobně viz např. usnesení ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3697/16). Nedává přitom smysl, aby se stěžovatel domáhal ochrany svých ústavních práv u orgánu, jehož všechny členy současně hrubě uráží, osočuje je velmi vulgárním způsobem z podjatosti a vyslovuje jim takto nedůvěru (viz např. tvrzení o tom, že prý soudci Ústavního soudu chtějí stěžovatele fyzicky zlikvidovat, že jsou zločinci a teroristy, mají vymydlené či vykastrované mozky, že opakovaně podporují osoby, které se dopouštějí vražd a že si jeho ústavními stížnostmi "vytírají řiť"). Logickým důsledkem vyhovění této námitce podjatosti by totiž bylo vyloučení všech soudců Ústavního soudu a tím nutně i tohoto orgánu jako celku. Pak ovšem není zřejmé, z jakého důvodu stěžovatel opakovaně podává ústavní stížnost právě k orgánu, jemuž a priori nevěří a jeho všechny členy soustavně hrubě uráží.
Ústavnímu soudu je rovněž známo, že když stěžovateli v minulosti určil lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti, a tuto lhůtu později i prodloužil, nevedlo to k ničemu jinému, než ke stupňování verbální agresivity a vulgarity vůči soudcům (viz např. usnesení II. ÚS 1920/19).
Proto Ústavní soud neakceptoval ani žádost stěžovatele o stanovení delší lhůty k podání ústavní stížnosti prostřednictvím advokáta určeného Českou advokátní komorou, a to i z toho důvodu, že stěžovatel konkrétní představitele této stavovské organizace tituluje velmi vulgárními výrazy, které Ústavní soud nehodlá opakovat. Je tak zjevné, že ani Českou advokátní komoru nepovažuje za důvěryhodnou instituci, od které by měl přijmout určeného advokáta.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl (podobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1930/19).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj