ECLI:CZ:US:2017:2.US.3298.16.1
sp. zn. II. ÚS 3298/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Karolíny Salamonové a Mgr. Tomáše Salamona, obou zastoupených JUDr. Jiřím Horníkem LL. M., advokátem, se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2016, č. j. 19 Co 263/2016-296, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a rovněž byl porušen princip právní jistoty a soudní ochrany práv.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. srpna 2016, č. j. 19 Co 263/2016-296, v řízení o návrhu žalobců (stěžovatelů) na nařízení předběžného opatření, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že předběžné opatření, kterým bylo žalovaným nařízeno zdržet se provádění přístavby rodinného domu ve vlastnictví žalovaných ve výroku blíže specifikovaného, se nenařizuje. Odvolací soud v prvé řadě poukázal na to, že žalobci současně s návrhem na nařízení předběžného opatření podali žalobu z rušené držby podle §176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), která žalobcům poskytuje obdobnou míru ochrany, přičemž vydání rozhodnutí, které nebude pouze dočasné a navíc bude meritorní, lze v řízení o žalobě z rušené držby dosáhnout poměrně rychle. Z uvedeného důvodu nepovažoval odvolací soud souběžné vedení obou řízení (o žalobě z rušené držby a o návrhu na vydání předběžného opatření) za efektivní. V této souvislosti uzavřel, že úprava poměrů s hmotněprávním základem obsaženým v §1004 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se zvláštní procesní úpravou v §177 a násl. o. s. ř. dostatečně chrání práva žalobců a nařízení předběžného opatření nevede k rychlejší a účinnější ochraně práv. Odvolací soud dále doplnil, že i pokud by se zabýval návrhem na nařízení předběžného opatření a postupoval podle §74 a násl. o. s. ř., nemohl by mu vyhovět, neboť žalobci dostatečně neprokázali potřebu zatímně upravit poměry účastníků, popř. neosvědčili důvodnou obavu z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. V tomto směru přitakal žalovaným, že zásahy do domu žalobců a případné poškození jejich domu musí být posouzeno odborně, což v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření kvalifikovaně nelze. Ani další argumenty žalobců (zábor veřejného prostranství, imise, znemožnění realizace obchodního záměru apod.) nebyly podle odvolacího soudu takového charakteru, aby bylo možné konstatovat potřebu zatímně upravit poměry účastníků prostřednictvím předběžného opatření.
II.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnují skutkový stav věci a obsah napadeného rozhodnutí. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně zjistil a interpretoval skutkový stav a nesprávně aplikoval právní předpisy a ustálenou rozhodovací praxi soudů týkající se předběžných opatření, a dále že relevantní právo aplikoval a interpretoval nespravedlivě. Dále vyslovují přesvědčení, že odůvodnění rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když se odvolací soud nevypořádal se všemi stěžovateli vznesenými argumenty. Stěžovatelé poukazují na to, že sice v řízení o žalobě z rušené držby již bylo vydáno pro ně příznivé rozhodnutí, avšak až více než po 3 měsících od podání žaloby a toto navíc ještě nenabylo právní moci, přičemž lze očekávat, že věc bude ještě řešena odvolacím soudem. Proto předběžné opatření představuje nejlepší prostředek k ochraně jejich vlastnického práva a jeho zrušením pozbyli možnost efektivně chránit svůj majetek před nezákonným zásahem ze strany žalovaných. Dále podotýkají, že nyní již proběhla hrubá stavba přístavby a není jasné, jak bude probíhat případná oprava nebo úprava jejich nemovitosti. Domnívají se, že pro vydání předběžného opatření existovaly závažné důvody spočívající v ochraně jejich vlastnického práva. Stěžovatelé dále namítají překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Konečně vyslovují přesvědčení, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, čímž je zatížil vadou nepřezkoumatelnosti tak, jak je judikována i Ústavním soudem.
III.
4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry odvolacího soudu, který nevyhověl, resp. změnil původně vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci jejich návrhu na nařízení předběžného opatření, jímž by žalovaní byli povinni zdržet se provádění přístavby k rodinnému domu v jejich vlastnictví, která však negativně působí na nemovitost ve vlastnictví stěžovatelů.
5. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření, o jaké se jednalo rovněž v nyní projednávané věci, je především věcí obecných soudů. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí tohoto druhu, která nepředstavují konečné (meritorní) rozhodnutí o dotčených právech, nýbrž jejichž úkolem je toliko zatímně upravit poměry účastníků, nabývá na zvláštním významu zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Z této zásady plyne povinnost Ústavního soudu minimalizovat své zásahy do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
6. Přestože i rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžných opatřeních (ať již v podobě vyhovění nebo zamítnutí návrhu) mohou v obecné rovině představovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, Ústavní soud je povolán do nich zasahovat pouze za splnění specifických podmínek, zejména tehdy, pokud by jejich vydání bylo projevem svévole nebo pokud by jejich důsledkem bylo porušení základního práva nebo svobody, které by v dalším řízení již nemohlo být napraveno [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz)]. Z citovaných rozhodnutí, jakož i další judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)] rovněž vyplývá, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud se zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která jsou způsobilá do práv a povinností účastníků zasáhnout nikoli konečným způsobem. Při hodnocení ústavní stížnosti je však Ústavní soud povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupovaly způsobem stanoveným zákonem.
7. Ústavní soud zkoumal, zda při zamítnutí návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je prokázání existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nesplňuje výše vymezené předpoklady, pro které by toto rozhodnutí mělo být zrušeno. Odvolací soud své rozhodnutí primárně postavil na tom, že ochrana poskytnutá v rámci předběžného opatření je obdobná jako ochrana zajištěná prostřednictvím žaloby z rušené držby, kterou stěžovatelé souběžně uplatnili, a proto považoval vydání předběžného opatření za nadbytečné. V tomto směru je třeba dát odvolacímu soudu zapravdu, neboť žaloba z rušené držby se svým charakterem skutečně blíží předběžnému opatření. Zde nelze přehlédnout, že v souběžně probíhajícím řízení na ochranu z rušené držby bylo návrhu stěžovatelů vyhověno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. září 2016, č. j. 42 C 168/2016-352, a žalovaným byla uložena povinnost zdržet se rušení držby žalobců spočívající v provádění fyzických zásahů do rodinného domu stěžovatelů v souvislosti se stavbou přístavby k rodinnému domu ve vlastnictví žalovaných. Výrok ve věci samé nabyl právní moci, když proti němu nebylo podáno odvolání. Z uvedeného vyplývá, že momentálně je vlastnické právo stěžovatelů chráněno a vydávání předběžného opatření, jehož smyslem je v podstatě shodné uložení povinnosti žalovaným, není skutečně nutné.
8. Odvolací soud se však zabýval i tím, zda stěžovatelé dostatečně neprokázali potřebu zatímně upravit poměry účastníků, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Ani z tohoto pohledu nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za svévolné. Naopak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně popsal, proč nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud nemohl přehlédnout, na což upozorňují samotní stěžovatelé, že přístavba již fakticky proběhla a k zásahu do jejich vlastnického práva došlo. Ústavní soud samozřejmě nikterak neobhajuje stěžovateli tvrzené údajné nezákonné postupy žalovaných, nicméně za dané situace by předběžné opatření samo o sobě ztratilo význam, když už k zásahu došlo.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která přesně vymezují podmínky, za nichž je možno předběžné opatření vydat. Rozhodování obecných soudů bylo ústavně konformní aplikací podústavního práva, kterou k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces či jiného ústavně zaručeného práva nedošlo.
10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu