ECLI:CZ:US:2006:2.US.33.05
sp. zn. II. ÚS 33/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Františka Duchoně o ústavní stížnosti B. Š., zastoupeného JUDr. Renátou Dvouletou,s advokátkou se sídlem Praha 4, Na Křivině 1363, proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 6. 2004, čj. 9 C 55/2004-30, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20. 12. 2004, čj. 15 Co 482/2004 - 59, a proti postupu Okresního soudu v Táboře v této věci, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2005 a doplněnou podáními ze dne 21. 2. 2005 a 3. 3. 2005, se stěžovatel domáhá, s odkazem na porušení svých ústavních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Dále navrhuje, aby "Ústavní soud ve smyslu §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Okresnímu soudu v Táboře zakázal pokračovat v paternitním řízení J. S. proti procesně nezpůsobilému odpůrci JUDr. P. T. pod sp. zn. 9 C 55/2004 a uložil témuž soudu toto řízení zastavit". Současně žádá o odložení vykonatelnosti napadených usnesení a o vydání předběžného opatření, jímž bude Okresnímu soudu v Táboře uloženo nepokračovat v řízení ve věci, sp. zn. 9 C 55/2004 J. S. a JUDr. P. T. o určení otcovství, resp. toto řízení přerušit.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 9 C 55/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Táboře dne 7. 5. 2004, se žalobce J. S. domáhá proti žalovanému JUDr. P. T.i, opatrovníku J. M. S., zemřelého dne 31. 12. 1950, určení otcovství podle §55 zákona o rodině. Podání žaloby předcházelo řízení o návrhu žalobce na ustanovení opatrovníka zemřelému J. M. S., vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 28 Nc 804/2002, v němž soud usnesením ze dne 7. 4. 2004, čj. 28 Nc 804/2002-42, ustanovil zemřelému pro řízení o určení otcovství opatrovníka JUDr. P. T., advokáta Advokátní kanceláře v Táboře, Husovo náměstí 531. Podáním, doručeným soudu dne 11. 5. 2004, sdělil stěžovatel, že vstupuje do řízení o určení otcovství jako vedlejší účastník na straně žalovaného, a navrhl ustanovit žalovanému opatrovníka ve smyslu §30 občanského zákoníku. Jeho vstup do řízení okresní soud usnesením ze dne 23. 6. 2004, čj. 9 C 55/2004-27, připustil. Návrh na ustanovení opatrovníka žalovanému usnesením ze dne 23. 6. 2004, čj. 9 C 55/2004-30, zamítl s tím, že ust. §30 občanského zákoníku na tento případ nedopadá. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který usnesením ze dne 20. 12. 2004, čj. 15 Co 482/2004-59, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Poukázal na ust. §30 občanského zákoníku, z jehož znění dovodil, že dopadá na střet zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupených osob, což není případ žalovaného.
Stěžovatel napadl usnesení, jímž soud I. stupně zamítl návrh na ustanovení opatrovníka žalovanému, i potvrzující usnesení odvolacího soudu a postup okresního soudu v této věci projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní průběh řízení o ustanovení opatrovníka, vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 28 Nc 804/2002, a poukazuje na skutečnost, že soud akceptoval návrh žalobce na ustanovení JUDr. T. opatrovníkem, což považuje za neobvyklý postup, který je v příkrém rozporu se zásadou rovnosti účastníků před soudem, s účelem opatrovnictví i opatrovnického řízení, jakož i se zájmy opatrovance. Upozorňuje na to, že lze předpokládat, že ustanovený opatrovník bude v řízení postupovat s ohledem na zájmy žalobce a nikoli zemřelého opatrovance, čemuž jeho dosavadní jednání, především nečinnost v řízení, nasvědčuje. Má za to, že odvolací soud pochybil, když dovodil, že ust. §30 občanského zákoníku na daný případ nedopadá, neboť ze systematiky hlavy třetí občanského zákoníku vyplývá, že opatrovník je z hlediska hmotněprávního zákonným zástupcem zemřelého. Použití uvedeného ustanovení je zde tedy plně na místě.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí argumenty, pro něž je přesvědčen, že v řízení o ustanovení opatrovníka byl opakovaně porušen zákon, v důsledku čehož opatrovnictví platně nevzniklo a proto ustanovený opatrovník nemá způsobilost být účastníkem řízení. K ustanovení opatrovníka není dle něj dána pravomoc českého soudu, samo rozhodnutí o ustanovení opatrovníka vykazuje řadu nedostatků - chybně uvedená adresa opatrovníka, chybí podstatná část rozhodnutí, tj. stanovení rozsahu opatrovnických práv a povinností. Přestože do řízení o ustanovení opatrovníka rovněž vstoupil jako vedlejší účastník a vznesl tam veškeré návrhy i námitky proti JUDr. T., soud považoval vedlejší účastenství za nepřípustné a jako s účastníkem řízení s ním nejednal. Nemohl proto podávat žádné opravné prostředky.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na nezákonný postup v souvislosti s jeho návrhem na přerušení řízení o určení otcovství. Přestože soudy obou stupňů nevydaly žádné další rozhodnutí o přípustnosti vedlejšího účastenství nebo o vyloučení vedlejšího účastníka, dne 28. 2. 2005 mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Táboře, jímž bylo zastaveno řízení o jeho návrhu na přerušení řízení. Toliko v jeho odůvodnění bylo účastníkům oznámeno ukončení účastenství všech tří původně vystupujících vedlejších účastníků na straně žalovaného. Zastavení řízení o návrhu stěžovatele pak soud odůvodnil výhradně tím, že návrh byl podán osobou neoprávněnou, která není účastníkem ani vedlejším účastníkem řízení. Stěžovatel má za to, že není možný postup, kdy by bylo vedlejší účastenství ukončeno pouhým projevem nesouhlasu žalovaného, dokonce, i když se o tom vedlejší účastník vůbec nedozví. Stěžovatel má za to, že vedlejší účastenství trvá, dokud není pravomocně rozhodnuto o jeho nepřípustnosti. Soud se tak nevypořádal s faktem, že již dnem 12. 7. 2004 bylo pravomocně rozhodnuto o připuštění vstupu stěžovatele do řízení, a nesouhlas žalovaného projevený až poté nemá žádnou relevanci.
K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře. Považuje ji na neodůvodněnou, neboť v celém rozsahu opakuje argumenty a námitky vznášené stěžovatelem v obou řízeních. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá žádné pravomocné rozhodnutí vydané v řízení, sp. zn. 28 Nc 804/2002. Jestliže akceptoval, že s ním nebylo jednáno jako s účastníkem, pak nemůže postup soudu napadat nepřímo přes stížnost proti rozhodnutí vydanému ve věci, sp. zn. 9 C 55/2004. Ve vydání samotných napadených usnesení dle něj nelze spatřovat nic, co by se i nepřímým způsobem mohlo dotknout ústavních práv účastníků.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení, který nemůže sám měnit či překročit. Položil si tedy otázku, zda je k projednání ústavní stížnosti, ve znění navrhovaného petitu ve věci samé, příslušný. Zatímco v případě návrhu na zrušení napadených rozhodnutí ve smyslu §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu (bod XI/2 návrhového žádání ve věci samé) žádné pochybnosti neshledal, u návrhového žádání uvedeného pod bodem XI/3 dospěl k závěru, že k takovému rozhodnutí nemá kompetence.
Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že napadá postup Okresního soudu v Táboře v řízení o určení otcovství, vedeném pod sp. zn. 9 C 55/2004. Tomuto soudu i soudu odvolacímu vytýká, že ignorují jeho námitku nezpůsobilosti žalovaného být účastníkem řízení i návrh na zastavení řízení. Navrhuje, aby Ústavní soud " zakázal ve smyslu §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu Okresnímu soudu v Táboře pokračovat v paternitním řízení J. S. proti procesně nezpůsobilému odpůrci JUDr. P. T. pod sp. zn. 9 C 55/2004 a uložil témuž soudu toto řízení zastavit". Z uvedeného návrhového žádání Ústavní soud dovodil, že stěžovatel spatřuje v postupu okresního soudu tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud musí při výkonu svých kompetencí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc, kterou nemůže překročit. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Z uvedených kompetencí nelze dovodit jeho oprávnění, aby přikázal jinému státnímu orgánu, jakým způsobem má určité řízení rozhodnout. Pokud stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby bylo soudu zakázáno pokračovat v paternitním řízení, a uloženo mu toto řízení zastavit, Ústavní soud konstatuje, že podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu není k takovému rozhodnutí oprávněn.
Ústavní soud tedy s ohledem na výše uvedené přezkoumal toliko napadená usnesení, vztahující se k návrhu stěžovatele na ustanovení kolizního opatrovníka žalovanému. Stěžovatel v této souvislosti soudům vytýká, že pochybily, když dovodily, že ustanovení §30 občanského zákoníku na daný případ nedopadá. V podstatě se domáhá toho, aby Ústavní soud přisvědčil jeho názoru, že opatrovník v řízení dle §55 zákona o rodině je zákonným zástupcem zemřelého, kterému lze ustanovit kolizního opatrovníka. Tento záměr stěžovatele však akceptovat nelze. Ústavní soud, vycházeje ze specifik daného řízení, považuje argumentaci obou soudů (jenž dospěly ke shodnému závěru, že JUDr. T. v řízení o určení otcovství nevystupuje jako zákonný zástupce některého z účastníků, ale sám je v postavení žalovaného, a je tedy pojmově vyloučeno, aby mu byl ustanoven kolizní opatrovník dle ust. §30 občanského zákoníku) za ústavně konformní a srozumitelnou. Nadto v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zda-li pouze namítaný nebo Ústavním soudem zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 Úmluvy nelze spatřovat ani v tom, že odvolací soud učinil dotaz na žalovaného, zda souhlasí, aby na jeho straně vystupovali vedlejší účastníci, a že v posledním odstavci odůvodnění napadeného usnesení vytkl soudu prvního stupně, že nemá vyšetřeny všechny zákonné předpoklady vedlejšího účastenství. Pro posouzení dané věci je rozhodující, že stěžovateli, který s ohledem na vydané usnesení o připuštění svého vstupu do řízení jako vedlejšího účastníka nabyl jistotu o svém postavení v řízení, neupřel právo jednat před soudem, jeho odvolání projednal a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se zabýval všemi uplatněnými odvolacími námitkami.
Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že námitky stěžovatele směřují i proti usnesení, jímž Okresní soud v Táboře v řízení, vedeném pod sp. zn. 28 Nc 804/2002, ustanovil JUDr. P. T. opatrovníkem zemřelého pro řízení o určení otcovství. Zrušení tohoto rozhodnutí ovšem stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž současně vymezil předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu) nenavrhl. Ústavní soud není tudíž oprávněn toto dřívější rozhodnutí přezkoumávat. Nemůže ani obstát argumentace stěžovatele, že s ním soudy v řízení, vedeném pod sp. zn. 28 Nc 804/2002, v rozporu s procesními předpisy nejednaly jako s účastníkem řízení. O tomto řízení věděl, neboť v něm coby vedlejší účastník řízení vznášel námitky, o nichž soudy rozhodovaly. Pokud s ním později přestaly jednat jako s vedlejším účastníkem řízení, mohl tento postup napadnout ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, což ovšem neučinil. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn toto pravomocně skončené samostatné řízení přezkoumávat.
Ústavní soud se nezabýval ani dalšími námitkami stěžovatele, které směřují proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 2. 2005, čj. 9 C 55/2004-77, jímž bylo zastaveno řízení o jeho návrhu na přerušení řízení, neboť ani toto rozhodnutí stěžovatel v návrhovém žádání nenapadl.
Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, směřující proti postupu Okresního soudu v Táboře v řízení, vedeném pod sp. zn. 9 C 55/2004, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbývající části ji odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhům stěžovatele na vydání předběžného opatření a na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětné návrhy mají totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze je od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takové návrhy její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v.r.
předseda senátu