ECLI:CZ:US:2020:2.US.33.19.1
sp. zn. II. ÚS 33/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Richarda Klimši, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 1205/2018-128, spojené s návrhem na zrušení položky 8a přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, "Sazebník poplatků", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci garantované čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím představující jeho nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). V řízení podal dovolání. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvého stupně") jej vyzval k zaplacení soudního poplatku za dovolání a současně jej poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno. Po marném uplynutí lhůty soud prvého stupně usnesením ze dne 11. 1. 2018 č. j. 27 C 88/2016-109 řízení o dovolání zastavil. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 12. 2. 2018 č. j. 25 Co 40/2018-116 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, aniž by zaplatil soudní poplatek za dovolání. Nejvyšší soud stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku a současně jej poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno. Na výzvu stěžovatel reagoval pouze přípisem, v němž uvedl, že soudní poplatek uhrazen nebude, neboť se jedná o protiústavní požadavek. Nejvyšší soud proto dovolací řízení v záhlaví uvedeným usnesením zastavil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že zrušení věcné výjimky z poplatkové povinnosti v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. a nastolení stavu, kdy je za žalobu, odvolání i dovolání vybírán soudní poplatek, považuje za protiústavní. Stalo se tak novelou zákona o soudních poplatcích, kterou byla zrušena věcná exempce a položkou 8a byl zaveden poplatek ze žalob, přičemž v souvisejících záležitostech (odvolání a mimořádné opravné prostředky), byla otázka soudních poplatků ponechána na obecné úpravě. Podle stěžovatele z poslanecké iniciativy vyšel nedomyšlený výtvor, který trestá poškozené za jejich uplatňování nároků proti státu, jenž je sám generelně osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek. Soudní poplatek je diskriminační a zakládá nerovnost mezi účastníky řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.
4. Podání ústavní stížnosti stěžovatel spojil s návrhem na zrušení položky 8a přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Napadené ustanovení, byť není přímo zákonným podkladem vyměřovaného soudního poplatku za dovolání v posuzované věci, je podle stěžovatele základem změny "filosofie" přístupu k nárokům na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci a je také důvodem nerovnosti účastníků řízení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Stěžovatel vedl proti České republice spor o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ve kterém podal dovolání. Dovolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel nejprve odvolání a následně dovolání. V dovolacím řízení nicméně opět soudní poplatek nezaplatil, a řízení bylo tudíž zastaveno. V posuzované věci stěžovatel proto brojí proti zastavení řízení o dovolání podaném proti usnesení o odvolání proti ryze procesnímu rozhodnutí, nikoliv o odvolání proti meritornímu rozhodnutí v řízení o nároku uplatněném dle zákona č. 82/1998 Sb.
8. Podle §1 písm. a) zákona o soudních poplatcích "soudní poplatky (dále jen "poplatky") se vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (dále jen "poplatky za řízení")". Podle §4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích "[j]de-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním dovolání". Podle položky 23 bod 1 a 2 přílohy k zákonu o soudních poplatcích "[z]a dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, podle předmětu dovolacího řízení a) peněžité plnění do částky 100 000 Kč včetně 7 000 Kč; b) za každou nemovitou věc 14 000 Kč; c) za každý obchodní závod nebo za každou jeho organizační složku 28 000 Kč; d) v ostatních případech 14 000 Kč. Za dovolání proti rozhodnutí, které není uvedeno v bodu 1 této položky, 4 000 Kč".
9. Podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích "nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží."
10. Uložení poplatkové povinnosti za dovolání proti procesnímu rozhodnutí ve výši 4 000 Kč dle bodu 2 položky 23 přílohy k zákonu o soudních poplatcích a následné zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je tak zcela v souladu se zákonem a na ústavní rovině Ústavní soud žádný zásah do práv neshledal. Ústavní soud rovněž nemohl opomenout, že podle bodu 2 položky 23 přílohy k zákonu o soudních poplatcích se soudní poplatek za dovolání proti rozhodnutím, která nejsou uvedena v bodě 1 této položky, stanoví ve výši 4 000 Kč. Soudní poplatek v takovéto výši odpovídá dle ustálené judikatury Ústavního soudu tzv. bagatelní částce, která zpravidla nemůže opodstatnit závěr, že povinnost ji zaplatit je způsobilá porušit některé ústavně zaručené základní lidské právo či svobodu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2657/19 ze dne 22. 10. 2019).
11. Navzdory výše uvedenému formálnímu zaměření ústavní stížnosti proti zastavení řízení o dovolání proti procesnímu rozhodnutí, stěžovatel ve své ústavní stížnosti fakticky argumentuje proti uložení poplatkové povinnosti za dovolání a následné zastavení řízení ve věci samé. Navzdory formálnímu nevyčerpání opravných prostředků, s ohledem na zastavení řízení o dovolání proti tomuto rozhodnutí, Ústavní soud nad rámec nutného posouzení uvádí, že i tato stěžovatelova argumentace je zjevně neopodstatněná.
12. V nálezech sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 a sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019 Ústavní soud shledal, že zavedení soudního poplatku za řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. sledující cíl zamezení zneužívání dobrodiní zákona ve formě osvobození od soudních poplatků naplňuje legitimní účel. Regulační funkce soudních poplatků ekonomicky motivuje účastníky řízení, aby ještě před zahájením řízení (včetně následného uplatnění opravných prostředků) uvážili, do jaké míry mohou být se svým návrhem úspěšní. Nemusí se přitom jednat o notorické sudiče, byť proti nim je zavedení soudních poplatků zaměřeno především. I pro řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., je zachována možnost žádat o individuální osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Důvodem kasačního zásahu v citovaných nálezech byla absence novelizace položky 22, která vedla k vyměřování soudního poplatku za odvolání podle hodnoty sporu, což ve většině případů představovalo částku nepřiměřenou ve srovnání s fixní částkou za žalobu ve výši 2 000 Kč a za dovolání ve výši 14 000 Kč. Jak však Ústavní soud na několika místech v citovaných nálezech zdůraznil, situace v případě dovolání je odlišná, neboť novelou zákona č. 296/2017 Sb. naopak došlo k (nepřímé) novelizaci položky 23. Poplatková povinnost je v případě dovolání, obdobně jako v případě žaloby, stanovena fixní částkou, a to ve výši 14 000 Kč.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatele na zrušení napadené části právního předpisu Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013). Nadto se jedná o návrh nepřípustný, neboť položka 8a přílohy zákona o soudních poplatcích vůbec nebyla v posuzované věci aplikována. Jejím uplatněním proto nemohla nastat skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu