ECLI:CZ:US:2019:4.US.2657.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2657/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nga Pham Thi Hong, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, č. j. 30 Cdo 2323/2019-56, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka rovněž se svou ústavní stížností spojila žádost o přednostní projednání, již odůvodnila tím, že tato zcela zjevně přesahuje svým významem její zájmy, neboť má za to, že: "...především v pravomoci Městského soudu v Praze byl rozšířen závěr, že nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1415/18 a IV. ÚS 3283/18 a III. ÚS 177/19 svými závěry nedopadají na soudní poplatky za dovolání." K tomu stěžovatelka samostatným přípisem prostřednictvím svého právního zástupce doplnila, že není pravdivý závěr vyslovený např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1415/19, podle nějž je níže popsaný problém pro futuro již vyřešen.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatelka byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 6. 2019, č. j. 4 C 70/2019-46, vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání, které podala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 25 Co 152/2018-40, a současně byla poučena, že nezaplatí-li jej ve stanovené lhůtě, bude dovolací řízení zastaveno. Uvedeným usnesením Městský soud v Praze potvrdl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 5. 2019, č. j. 4 C 70/2019-21, jímž tento soud vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
4. Stěžovatelka vyměřený soudní poplatek nezaplatila, ale na uvedené usnesení reagovala přípisem, v němž se dovolávala závěrů nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1415/18 a IV. ÚS 3283/18, s oporou o něž navrhla, aby usnesení o vyměření soudního poplatku bylo zrušeno jako nezákonné. Nejvyšší soud, postupuje podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017 (dále jen "občanský soudní řád"), řízení o podaném dovolání svým napadeným usnesením zastavil dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích").
5. V odůvodnění svého napadeného usnesení Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek vznikla, na čemž nemůže ničeho změnit ani její odlišný právní názor na to, zda řízení o dovolání podaném v řízení o nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon č. 82/1998 Sb."), podléhá poplatku dle zákona o soudních poplatcích.
III. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, stručně řečeno, že dovolání podané v řízení o žalobě, jíž žalobce uplatňuje nárok dle zákona č. 82/1998 Sb., soudnímu poplatku dle zákona o soudních poplatcích nepodléhá. Na podporu tohoto svého názoru zejména uvádí, že takový soudní poplatek odporuje tradici a odporuje duchu zákona, neopodstatněně klade překážky poškozeným ve vymáhání jejich nároků a nemá nic společného s odrazením kverulantů. Opačný názor je formalistický a diskriminační a jedná se o projev denegatio iustitiae. Stěžovatelka rovně odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1415/18, IV. ÚS 3283/18 a III. ÚS 177/19, podle nichž nevyplývá-li ze zákonné změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný. Stěžovatelka tak má za to, že "...má-li být Česká republika považována za demokratickou společnost, a nikoliv za "Koucourkov", musí být tento závěr vztažen i na soudní poplatek za dovolání. Pokud tak zákon o soudních poplatcích výslovně poplatek z dovolání v řízeních o nároku dle zákona č. 82/1998 Sb. neuvádí, pak je dovolací řízení nezpoplatněné.
7. Stěžovatelka zaslala prostřednictvím svého právního zástupce opětovně řadu dalších dokumentů, zpravidla obsahujících jiná rozhodnutí soudů o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, která podle ní mají dokládat, že nerespektování jí propagovaného právního názoru o nezpoplatněnosti dovolacího řízení ve věcech, v nichž jde o uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., je masivně rozšířenou nesprávnou praxí obecných soudů. K nynější věci pak v těchto dalších podáních toliko opětovně vyjádřila své přesvědčení, že jí iniciované dovolací řízení zaplacením soudního poplatku podmíněno není, a že její věc není bagatelní, protože jde o samotnou podstatu práva na spravedlivý proces.
IV. Posouzení Ústavním soudem
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud konstatuje, že těžiště stěžovatelčiny argumentace se míjí s podstatou věci. Předmětné dovolací řízení iniciovala stěžovatelka podáním dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odvolání proti rozhodnutí, jímž soud prvého soudu vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil soudu, který podle jeho názoru příslušný je. Stěžovatelkou uváděná i další relevantní nálezová judikatura Ústavního soudu, která se týkala soudního poplatku za odvolání v řízeních o nárocích uplatněných dle zákona č. 82/1998 Sb. (zejména nález sp. zn. I. ÚS 3668/18 ze dne 26. 6. 2019, nález sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019, nález sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019), se vztahovala k odvolání podaným proti meritorním rozhodnutím.
11. V nynější věci se přitom jedná o dovolání podané proti usnesení o odvolání proti ryze procesnímu rozhodnutí, nikoliv o odvolání proti meritornímu rozhodnutí v řízení o nároku uplatněném dle zákona č. 82/1998 Sb. Shora uvedenými nálezy reagoval Ústavní soud na situace, v nichž po nabytí účinnosti novely zákona o soudních poplatcích, provedené částí třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb.") byl zaveden soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za podání návrhu na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, nicméně položka 22 přílohy k zákonu o soudních poplatcích zákonem č. 296/2017 Sb. novelizována nebyla, a tedy nebylo zřejmé, zda soudní poplatek má být vybírán i za odvolání v těchto řízeních.
12. Zákon č. 296/2017 Sb. však oproti tomu novelizoval položku 23 přílohy k zákonu o soudních poplatcích, včetně jejího bodu 2., v němž zvýšil z 2 000 Kč na 4 000 Kč soudní poplatek za dovolání proti rozhodnutím neuvedeným v bodě 1. této položky, což jsou zejména rozhodnutí procesního charakteru [srov. např. VEČEŘA, Jiří. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. In: ASPI (právní informační systém), stav komentáře ke dni 1. 9. 2019, komentář k položce 23 sazebníku poplatků].
13. Rozhodnutí soudu prvého stupně o nepříslušnosti a postoupení věci příslušnému soudu nepochybně je procesním rozhodnutím, a tedy dovolání proti rozhodnutí o odvolání proti takovému rozhodnutí soudu prvého stupně pod bod 2. položky 23 přílohy k zákonu o soudních poplatcích spadá. Zákonodárce tím, že tento bod novelizoval pouze tak, že zvýšil soudní poplatek, aniž by však jakkoliv modifikoval okruh dovolání, na něž tento soudní poplatek dopadá (zejména zavedením výjimek, za něž se tento soudní poplatek nevybírá), dal najevo svou vůli, aby tento soudní poplatek byl vybírán za všechna dovolání proti procesním rozhodnutím bez ohledu na to, jaký byl meritorně předmět řízení, v němž byla vydána.
14. Bod 2. položky 23 přílohy zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., je nadto stanoven pevnou částkou 4 000 Kč, nikoliv procentem z peněžité částky, která je předmětem řízení, jak tomu bylo v situacích řešených nálezy uvedenými shora v bodě 10., v nichž byla mimo jiné tato skutečnost jedním z významných důvodů pro závěr Ústavního soudu, neboť zatímco samotný návrh na zahájení řízení (tj. podání žaloby) byl zpoplatněn pevnou částkou 2 000 Kč, soudní poplatek vyměřený za odvolání proti meritorním rozhodnutím byl v těchto věcech vyměřen z peněžité částky představující předmět řízení, a tedy byl mnohonásobně vyšší. I tím se nynější věc odlišuje od kauz, které vyústily ve vydání nálezů, na něž stěžovatelka odkazuje.
15. Ústavní soud tedy shrnuje, že soudní poplatek vyměřený po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. podle bodu 2. položky 23 přílohy k zákonu o soudních poplatcích tak nepředstavuje typově stejný problém, jako soudní poplatek vyměřený v tomto období za odvolání proti meritornímu rozhodnutí v řízení o nároku uplatněném dle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelčina argumentace, která je celá vystavěná na její interpretaci právních názorů shora v bodě10. uvedených nálezů Ústavního soudu, tak na nynější věc nedopadá. Stěžovatelka se přitom nijak nevyjadřuje k tomu, zda, a případně jak, mohou být tyto právní názory dotčeny rozdílem mezi meritorním a procesním rozhodnutím. Ústavní soud, jehož úlohou není doplňovat argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti, a který ze shora uvedených důvodů a priori neshledává, že by vyměření soudního poplatku za dovolání proti procesnímu rozhodnutí dle bodu 2. položky 23 přílohy k zákonu o soudních poplatcích a následné zastavení řízení pro jeho nezaplacení napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, tak proto neměl důvodu dále nad rámec takto koncipované stěžovatelčiny argumentace napadené rozhodnutí přezkoumávat.
16. Ústavní soud rovněž nemohl opomenout, že podle bodu 2. položky 23 přílohy - sazebníku poplatků - k zákonu o soudních poplatcích se soudní poplatek za dovolání proti rozhodnutím, která nejsou uvedena v bodě 1. této položky, stanoví ve výši 4 000,- Kč. Soudní poplatek v takovéto výši odpovídá dle ustálené judikatury Ústavního soudu tzv. bagatelní částce, která zpravidla nemůže opodstatnit závěr, že povinnosti ji zaplatit je způsobilá porušit některé ústavně zaručené základní lidské právo či svobodu. Tento závěr přitom opakovaně vyslovil Ústavní soud i v rozhodnutích o ústavních stížnostech podaných proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se soudních poplatků i v případech stěžovatelů a stěžovatelek, jež zastupoval nynější právní zástupce stěžovatelky (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 675/19 ze dne 13. 8. 2019, bod 8.; a usnesení sp. zn. I. ÚS 3264/18 ze dne 26. 6. 2019, bod 3.; usnesení sp. zn. III. ÚS 310/14 ze dne 29. 5. 2014, část IV.).
17. Tomu proto tato skutečnost musela být známa a měl o ní poučit i stěžovatelku. Přesto stěžovatelka kromě zcela obecného tvrzení, že její ústavní stížnost nelze pro bagatelnost odmítnout, neboť jde o samotnou podstatu práva na spravedlivý proces, neuvedla nic, čím by se s tímto konzistentním právním názorem Ústavního soudu o principiální nezpůsobilosti bagatelní částky posunout věc do ústavněprávní roviny vypořádávala, natož čím by jej vyvracela. Stěžovatelka ani netvrdila, že by jí soudní poplatek byl vyměřen podle nesprávného ustanovení přílohy zákona o soudních poplatcích či že by jí byl vyměřen ve výši nikoliv bagatelní, neboť celá podstata její ústavní stížnosti tkví v tom, že stěžovatelka je subjektivně přesvědčena o tom, že jí žádný soudní poplatek být vyměřen neměl. Za těchto okolností je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána již její bagatelností.
V. Závěr
18. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh nemohl se s argumentací stěžovatelky ztotožnit. Neshledal proto potřebu věc projednat meritorně ani si v ní obstarat další podklady, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu