ECLI:CZ:US:2017:2.US.3333.14.1
sp. zn. II. ÚS 3333/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014 č. j. 21 Cdo 3458/2013-117, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2012 č. j. 20 Co 464/2011-71 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2011 č. j. 64 EXE 1535/2011-17, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti PROFI CREDIT CZECH, a. s., sídlem Jindřišská 24/941, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 64 EXE 1535/2011. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2011 č. j. 64 EXE 1535/2011-17 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 16. 5. 2011 č. j. 64 EXE 1535/2011-29 soud nařídil podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem v sídle Rozhodčí společnosti Pardubice, s. r. o., sídlem Masarykovo nám. 1544, Pardubice, ze dne 4. 10. 2010 č. j. 102 Rozh 2638/2010-9, k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice jako oprávněné ve výši 35 652 Kč spolu s příslušenstvím a nákladů předcházejícího řízení ve výši 1 100 Kč exekuci na majetek stěžovatele jako povinného. Provedením exekuce soud pověřil JUDr. Dalimila Miku, soudního exekutora Exekutorského úřadu Klatovy, sídlem Za Beránkem 836, Klatovy. Stěžovateli jako povinnému soud uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici jako oprávněné a exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím s tím, že nařízení se vztahuje i na tyto náklady. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 5. 2012 č. j. 20 Co 464/2011-71 bylo odvolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení městského soudu odmítnuto, neboť neobsahovalo přípustné odvolací námitky.
4. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 3458/2013-117 odmítl jako nepřípustné, neboť dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nepřipouští.
5. Usnesením městského soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 64 EXE 1535/2011-127 byla exekuce nařízená usnesením městského soudu ze dne 18. 4. 2011 č. j. 64 EXE 1535/2011-17 na návrh stěžovatele jako povinného zastavena (výrok I.) a dále byla oprávněné uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Míkovi, Exekutorský úřad Klatovy a stěžovateli jako povinnému náklady exekuce (výroky II. a III.). Své rozhodnutí odůvodnil městský soud tím, že v souzené věci rozhodčí doložka, podle níž vydal rozhodčí nález rozhodce určený Rozhodčí společností Pardubice s. r. o., je pro svoji netransparentnost absolutně neplatná a nezpůsobilá založit pravomoc rozhodce podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení").
II. Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že na majetek stěžovatele byla nařízena exekuce, přestože pro nařízení exekuce nebyly splněny zákonné podmínky. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem, který je v napadených rozhodnutích označen za exekuční titul (aniž by bylo uvedeno datum vydání a spisová značka či jiné číslo rozhodčího nálezu), je totiž nicotný a neplatný, a proto na základě tohoto nicotného a neplatného rozhodčího nálezu není možné podle platné právní úpravy nařídit exekuci.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že z judikatury Evropského soudního dvora, z komunitárních předpisů i z právní teorie vyplývá, že rozhodčí nálezy vydané soukromými rozhodčími institucemi na základě zneužití rozhodčích doložek, jsou nicotné a lze je uznat za neplatné i za předpokladu, že nebyly napadeny v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatel uvádí, že institut rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách je nutné považovat za porušení požadavků na ochranu spotřebitele, vyplývajících zejména z ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, přičemž tuto skutečnost jsou soudy povinny zjišťovat i bez návrhu, v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora, ve všech fázích řízení, tedy i v řízení exekučním.
8. Stěžovatel byl přesvědčen, že rozhodčí smlouva, která zakládala pravomoc rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka k projednání předmětné věci, je neplatná, neboť JUDr. Jiří Kolařík jako rozhodce ad hoc nebyl v rozhodčí smlouvě konkrétně jmenován, ani nebyl stanoven konkrétní způsob jeho určení, tak jak to vyžaduje zákon o rozhodčím řízení. Tento závěr lze dovodit dle stěžovatele nejen z platné právní úpravy, ale také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4923/2010.
9. Stěžovatel poukázal na to, že v projednávaném případě vydal rozhodčí nález rozhodce zapsaný v seznamu rozhodců Rozhodčí společnosti Pardubice, s. r. o., tedy rozhodce stálé soukromé rozhodčí instituce. Z tohoto důvodu byla rozhodčí doložka uzavřená v tomto projednávaném případě neplatná pro obcházení zákona. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že obdobně jako oba výše uvedené judikáty Nejvyššího soudu, posuzuje problematiku platnosti rozhodčích doložek svěřujících projednání sporů soukromoprávním stálým rozhodčím soudům, které nebyly zřízeny na základě zákona, i řada judikátů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
10. Stěžovatel dovodil, že rozhodčí smlouva, která zakládala pravomoc rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka k projednání předmětné věci, je neplatná. V důsledku toho je tedy neplatný a nicotný také rozhodčí nález JUDr. Jiřího Kolaříka, na základě kterého byla napadeným usnesením nařízena exekuce na majetek povinného. Stěžovatel je přesvědčen, že k nicotnosti a neplatnosti rozhodčího nálezu vydaného v daném případě tímto rozhodcem Rozhodčí společnosti Pardubice, s. r. o., měly přihlédnout i obecné soudy při rozhodování, zda na základě tohoto rozhodčího nálezu lze nařídit exekuci či nikoliv. V této souvislosti stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které je otázku pravomoci rozhodce povinen zkoumat i soud v exekučním řízení, a to i v případě, že nedostatek pravomoci rozhodce nebyl namítán v rozhodčím řízení.
11. Za situace, kdy spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, které se odchylují od zákona v neprospěch spotřebitele, a zákazník se nemůže vzdát svých práv, která mu zákon poskytuje, je podle názoru stěžovatele zřejmé, že ujednání, které se odchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, je neplatné. V tomto případě je tedy neplatné i ujednání, které spotřebitele zbavuje možnosti uplatnění práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud předchozí ústavní stížnost stěžovatele vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2776/13 usnesením ze dne 11. 11. 2013 odmítl jako předčasnou, resp. nepřípustnou z důvodu stěžovatelem podaného dovolání (o kterém v době rozhodování Ústavního soudu nebylo rozhodnuto), považoval Ústavní soud nyní podanou ústavní stížnost za včas podanou, přestože stěžovatel lhůtu k podání této v pořadí druhé ústavní stížnosti odvíjí od okamžiku doručení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítnuto, když dovolání nebylo přípustné přímo ze zákona.
IV. Vlastní posouzení věci
13. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že usnesením městského soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 64 EXE 1535/2011-127 byla exekuce nařízená usnesením městského soudu ze dne 18. 4. 2011 č. j. 64 EXE 1535/2011-17 na návrh stěžovatele jako povinného zastavena, neboť městský soud dospěl k závěru, že v souzené věci rozhodčí doložka, podle níž vydal rozhodčí nález rozhodce určený Rozhodčí společností Pardubice s. r. o., je pro svoji netransparentnost absolutně neplatná a nezpůsobilá založit pravomoc rozhodce podle zákona o rozhodčím řízení. Vydáním uvedeného usnesení městským soudem tedy stěžovatel dosáhl zastavení exekuce, kterého se podanou ústavní stížností domáhal napadením usnesení městského soudu o nařízení předmětné exekuce. Za dané procesní situace proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu