ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4923.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4923/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně UNEX a. s. , se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, PSČ 783 93, identifikační číslo osoby 45192049, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti žalované SIENTE s. r. o ., se sídlem v Praze 1, Hradčany, Keplerova 217/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25406825, zastoupené Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, 28. října 3, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 1/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2010, č. j. 8 Cmo 212/2010-332, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 52 Cm 1/2009 - 285, kterým byl zrušen rozhodčí nález vydaný dne 5. srpna 2003 rozhodcem JUDr. L. L., Ph.D., sp. zn. S/2003/102, o zaplacení 249.372,84 EUR, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadní význam po právní stránce.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé za zásadně právně významné.
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ). K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí proto nemůže vést otázka, zda může osobu rozhodce jmenovat (vybrat) podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, právnická osoba ze seznamu jí vedeného, pokud je takový způsob jmenování rozhodce dohodnut mezi stranami v rozhodčí doložce, neboť napadené rozhodnutí na řešení takové otázky nespočívá. Tato otázka, vytržená dovolatelkou z významového kontextu, je v právních závěrech odvolacího soudu pouze jedním z vedlejších aspektů přijatého řešení, jehož základem je názor, že není-li právnická osoba stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak není oprávněna vést seznamy rozhodců a vydávat statuty a řády určující jak jmenování a počet rozhodců, tak vedení řízení a náhradu jeho nákladů. Na tomto základě pak odvolací soud uzavřel, že rozhodčí smlouva, jejíž obsah je vázán na seznam rozhodců, statuty a řády soukromoprávního subjektu, který není stálým rozhodčím soudem, je neplatná pro obcházení zákona.
Pro úplnost lze dodat, že právní posouzení odvolacího soudu je plně v souladu s judikatorními závěry, jež se nakonec prosadily v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Názor, na němž je založeno napadené rozhodnutí, vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudcích ze dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 4112/2009, a ze dne 23. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4773/2010, oba in www.nsoud.cz ; přitom v první z uvedených věcí měl být rozhodce jmenován obchodní společností, která vydala „rozhodčí řád“ a vedla seznam rozhodců, ve druhé měl být vybrán správcem takového seznamu. Vývoj judikatury v této otázce byl dovršen rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2001, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, jímž byl přijat závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem.
Za stavu, kdy byly rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu odstraněny rozhodnutím velkého senátu, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ani odkaz dovolatelky na ta rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud zaujal názor opačný než shora vyložený (srov. §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) .
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda se může soud nižšího stupně odchýlit od závazného právního názoru soudu vyššího stupně. Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je totiž podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci pak není podstatné, zda se odvolací soud řídil závazným právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž to, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou (aktuální) judikaturou dovolacího soudu. Kdyby byl právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu jeho další judikaturou (rozhodnutím velkého senátu), popřípadě stanoviskem k rozhodovací činnosti soudů zaujatým v zájmu jednotného rozhodování soudů (srov. §14 odst. 3 a §20 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb.) překonán, pak by Nejvyšší soud – v případě přípustnosti dovolání - své další rozhodnutí ve věci nezaložil na svém původním, překonaném názoru, nýbrž na názoru, jenž se v jeho rozhodovací činnosti v mezidobí ustálil. Vyřešení dovolatelkou předložené otázky by se proto v jejích poměrech projevit nemohlo. Právní posouzení, na němž je založeno napadené rozhodnutí, ostatně není v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, nýbrž právě naopak. O tom svědčí nakonec i ta skutečnost, že rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, jež řešilo kolizi právě tohoto rozhodnutí s rozhodnutím sp. zn. 32 Odo 2282/2008, jeho závěry akceptovalo a při řešení problematiky na ně navázalo.
Ani poslední dovolatelkou předestřenou otázku, zda výrok rozhodnutí, kterým se zrušuje rozhodčí nález, musí obsahovat odkaz na konkrétní zákonný důvod podle ustanovení §31 písm. a) až g) zákona č. 216/1994 Sb., podle kterého se rozhodčí nález zrušuje, nelze považovat za zásadně právně významnou. Je tomu tak předně proto, že ani vyřešení této otázky procesního práva by se v poměrech dovolatelky neprojevilo; neocitla by se v jiném právním postavení jen proto, že by důvody zrušení rozhodčího nálezu byly označeny nejen v odůvodnění, nýbrž též ve výroku rozhodnutí soudu. Otázka, zda musí být důvody zrušení rozhodčího nálezu vyjádřeny ve výroku soudního rozhodnutí, ostatně nečiní v rozhodovací praxi soudů žádné výkladové těžkosti, i z tohoto důvodu proto nemůže jít o otázku zásadního právního významu [srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 103, svazek 2]. Závěr, že tomu tak být nemusí, vyplývá nakonec implicite z těch rozhodnutí, jimiž Nejvyšší soud zamítl dovolání proti měnícímu rozsudku, kterým odvolací soud zrušil rozhodčí nález, aniž označil příslušný zákonný důvod zrušení též přímo ve výroku rozhodnutí; kdyby Nejvyšší soud shledal v takovém procesním postupu vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, musel by k ní (vzhledem k přípustnosti dovolání proti takovým rozhodnutím) podle ustanovení §243 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti a rozsudek odvolacího soudu zrušit (srov. např. rozsudky ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 29. června 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, a ze dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009, vše in www.nsoud.cz ). Lze dodat, že výrok rozsudku nemá obsahovat údaje, které vymezení práv a povinností účastníků jen zdůvodňují (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 71/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a byť závazný je jen výrok rozsudku (§159a o. s. ř.), i odůvodnění rozsudku je jeho součástí a nic nebrání tomu, aby výrok rozsudku byl vyložen i v souvislosti s odůvodněním, jestliže odůvodnění obsah výroku blíže ozřejmuje a je možné s jeho pomocí odstranit pochybnosti o obsahu a rozsahu určeného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 1119/2004, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2922, svazek 30/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005, uveřejněný v Souboru po číslem C 4266/ svazek CD-4/2007). Jinak by tomu mohlo být v případě, kdyby se s tím či oním důvodem zrušení rozhodčího nálezu nepojily důsledky toliko procesní, nýbrž zvláštní hmotněprávní důsledky (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu